01: Vesmír je stroj na sny
eriál Člověče, poznej se je výpravou za hranice iluzí, toho, co si lidé obvykle myslí, co považují za normální, co mylně vnímají jako skutečnost. Půjde tudíž o cestu plnou překvapení, nečekaných odhalení i strašidel a proto věřím, že bude zajímavá, zábavná a dobrodružná. Je to také cesta od složitého k úplně jednoduchému, k pochopení, jak ve skutečnosti fungujeme a uvědomění si svých skrytých schopností.
Celá podstata seriálu je shrnuta ve 24 kartách (najdeš je i online), které dohromady tvoří ucelený systém, účinný nástroj, pomocí něhož si můžeš vybudovat neomezené podvědomí a získat tak schopnost svůj život vědomě a neomezeně tvořit. Jak? Stačí se kartám pouze nějaký čas pravidelně věnovat. Každý den si na ně udělat chvíli a číst si v nich. Znovu a znovu. Jejich obsah tím v tobě zakotví, usadí se, stane se tvou nedílnou součástí, začneš podle něj myslet i žít. Náš seriál se věnuje každé kartě trochu podrobněji. Její téma rozvádí, a pomůže ti tak pochopit to, co by ti třeba ze samotných karet mohlo uniknout nebo být v začátcích nejasné.
Naši výpravu začneme pochopením prostředí, v němž se sami nacházíme, které nás ze všech stran obklopuje, v němž se všechno dění odehrává a jehož jsme sami nedílnou součástí. A — jak brzy pochopíme — z něhož také vše, co jsme zvyklí smyslově (čili povrchně a tudíž omezeně) vnímat, i vzniká — u skutečné podstaty samotného Vesmíru.
Vesmír je geniální systém. A jako vše geniální je úplně jednoduchý. Budí sice zdání nedozírné rozmanitosti, komplikovanosti a různorodosti, ale tak vypadá jenom navenek. Ve skutečnosti jde o úplně jednoduchý mechanismus, poháněný a udržovaný pohromadě jen několika přírodními silami, v němž se dá vše vyjádřit hrstkou triviálních principů (pravidel). Ty stojí na pozadí všeho dění i zjevení a tomu, kdo je odhalí, se Vesmír dokořán otevře. A co je na tom všem úplně nejlepší — používáním těchto principů je také možné cokoli vytvořit a dokáže to úplně každý. Stačí se podle nich naučit uvažovat a chovat. Všechno tvoření pak půjde samo, stane se z něj radost, stejně jako ze života samého. Navíc se namísto tvoření náhodného a nekontrolovaného naučíš tvořit vědomě a cíleně.
Největším tajemstvím Vesmíru je všudypřítomná „iluze opaku“. Ta je pro Vesmír doslova charakteristická, najdeš ji úplně všude a ve všem. Zcela vážně a bez nadsázky říkám, že vše ve Vesmíru navenek vypadá a chová se přesně opačně, než jaké to skutečně je a jak to doopravdy funguje. Již zmíněným zdáním komplikovanosti počínaje a konče třeba pochopením, že nežije člověk ve Vesmíru, ale naopak celý Vesmír žije v každém člověku. K tomu, aby se člověk dostal Vesmíru pod kůži, je potřeba se na něj naučit dívat ze správného úhlu — vidět neviditelné. Všechny ostatní úhly pohledu jsou zkreslené, klamou. Ukazují věci jinak, než jaké skutečně jsou a tím nás matou. Budí navenek jiné zdání než jaké to je uvnitř.
Za všechna klamná zdání může nedokonalost lidských smyslů. Díky ní nám smysly dovolují vnímat Vesmír i vše v něm pouze povrchně. Nedokážou chodit pod povrch a vidět skutečnou podstatu toho, co se jim právě zjevuje. Nevidíme nekonečné spojité energeticko-informační pole — namísto něj vidíme jednotlivé navzájem oddělené objekty. Nevidíme své myšlenky a nepřetržitý tok jejich vysílání do Vesmíru ani to, co tím způsobujeme. Vidíme jen obrazy, které se k nám vrací, ale neuvědomujeme si, jak a z čeho vznikly — unikají nám skryté souvislosti.
A právě podléhání klamným zdáním — iluzím opaku — vede k dedukování mylných závěrů. Skutečné příčiny dění si neuvědomujeme, považujeme za ně to, co jsou ve skutečnosti výsledky našeho předchozího tvoření. Stejně tak nevnímáme provázanost všeho se vším, namísto toho vidíme události i lidi odděleně a věříme na náhody. Ve svých omylech se utvrzujeme, bláhově je považujeme za cenné zkušenosti, stavíme na nich další teorie. Vzájemně si je předáváme s ostatními a tak se čím dál víc vzdalujeme pravdě.
Naše mylné představy jsou jediným opravdovým zdrojem všech nedorozumění, obav, nepochopení, ale také nedostatků, nemocí i zla. Podlehneme iluzím, uložíme je v sobě jako předsudek a začneme jej zaměňovat za skutečnost. Z předsudků se stávají obecné „pravdy“, věří jim všichni okolo, bereme je proto jako naprostou samozřejmost, uvažujeme podle nich, sotva koho nad nimi ještě napadne přemýšlet. Staly se davovou psychózou, veřejným omylem, jemuž všichni daleko široko podlehli.
Seriálem Člověče, poznej se chci tento omezující přežitek změnit. Schválně jsem napsal „omezující“, protože každý omyl, který v sobě člověk nosí, jej samotného obrovsky omezuje. Vnímat věci takové, jaké skutečně jsou a pochopit, jak obrovský užitek z toho pro tebe plyne, je nesmírně praktické pro celý tvůj další život. Vnímat svět jednoduše, myslet jednoduše, žít jednoduše a jednoduše si vytvořit cokoli, čím chceš svůj život obohatit, dokázat si do něj přitáhnout bez jakéhokoli úsilí co chceš — jinými slovy — neomezovat se, to každému přeji a v tom vidím hlavní smysl cesty, na kterou jsme se právě vydali a která k tomuto cíli vede. Jako přidanou hodnotu najdeme na naší cestě trvalou lásku, pohodu, štěstí, radost, zdraví, naplnění, sebevědomí, bohatství a chuť sdílet toto vše s druhými. Tohle vše najdeme totiž každý v sobě. Přestaneme to hledat okolo — zbavíme se i této iluze opaku.
Vesmír je nejen polem neomezených možností (proto, že v něm jde cokoli stvořit), ale je zároveň sám sobě k veškerému tvoření zdrojem. Není tedy pouze prostředím, ale zároveň i „materiálem“, z něhož všechno vzniká — vše tvoří sám ze sebe. Jak to dělá? V principu zase úplně jednoduše, podobně jako chameleon — dokáže se měnit. Jenže umí měnit nejen svou barvu, ale celou podstatu (všechny vlastnosti) svých stavebních částic, materiálu, kterým on sám je. Libovolně, neomezeně. A nemusí se měnit celý, dokáže změnit jen libovolnou svoji část, vytvořit z ní cokoli jiného.
Sám o sobě je Vesmír nekonečné spojité energetické pole. Jeho spojitost znamená, že je v něm vše se vším navzájem propojeno — mezi vším existuje na energetické úrovni neustálá vazba. Takto jsme mezi sebou propojeni i všichni lidé, dokážeme se navzájem na dálku ovlivňovat, komunikovat, předávat si informace, vysílat je jeden k druhému a samozřejmě je dokážeme i přijímat, „číst“, vyhodnocovat. A taky to všichni bez přestání děláme, je úplně jedno, jestli to o sobě člověk ví nebo ne.
Vysílání informací do Vesmíru je nezbytné i v procesu tvoření, právě na něm je totiž celý založen. Stačí do něj libovolné informace vyslat a on je automaticky zpracuje. Jsou to pro něj jasné a přesné instrukce, které poslechne — začne se jim přizpůsobovat, měnit se přesně podle nich. Jinak řečeno — vytvářet přesně to, co je jejich obsahem.
Vesmír je nekonečný, proto je jako zdroj neomezený — je to nekonečná zásobárna materiálu. Proto když se rozhodneš cokoli stvořit, budeš k tomu mít vždycky vše potřebné. Žádný nedostatek neexistuje (je to zase jen jedna z iluzí). Jediným omezujícím faktorem jsi vždycky jen ty, tvá sebedůvěra a představivost — míra tvé přirozenosti.
