03: Zaručený úspěch

Poté, co ředitel zeměkoule najde pro svou firmu správný předmět podnikání, postaví sám sebe před nový stěžejní úkol. Má své firmě zajistit trvalý úspěch.

A to je nejlepší udělat ještě předtím, než vůbec společně začnou něco vyrábět. Jak na to? Už víme, že firma je — až na svého ředitele — dokonalá. Její úspěch tedy stojí a padá pouze na něm. Dobrá otázka tedy zní:

Na čem úspěch firmy závisí?

A zde je i správná odpověď: Na jejím vyzařování.

To je v principu celé. Tímto se teď má ředitel zeměkoule zabývat, o to se má postarat. Má své firmě nastavit správné vyzařování.

Jelikož je jeho firma dokonalá, stačí nastavit správné vyzařování sám sobě. Toto červeně psané poznání je nesmírně důležité, protože tím se zjednodušuje pohled ředitele na svoji, libovolně velkou, firmu. A platí to obecně, tedy ať je slovem „firma“ myšleno cokoli (práce, vztah, rodina, finance, zdraví, přátelé, podnikání…). Tento pohled zbavuje ředitele zeměkoule tendence cokoli řešit mimo svou vlastní osobu.

Ředitel, který si toto plně uvědomuje, dobře ví, že chod firmy závisí jen na něm, na tom, jaký bude, co bude vyzařovat. Jeho vyzařování se automaticky do všeho promítá, interně i externě. Do vnitřního chodu firmy i do její interakce s okolím, se zákazníky, případně dodavateli atd. Nabízí se tedy další otázka:

Čím je vyzařování tvořeno?

Správná odpověď zní: Uvažováním.

Myšlenkami, které ředitel firmy dnes a denně, v podstatě neustále, generuje. Způsobem, jakým uvažuje. A jako každý člověk, i ředitel zeměkoule uvažuje přesně tak, jak se naučil vnímat svět. Co si o sobě a o světě myslí, jakého uvědomění dosáhl. Stěžejní roli v tom hrají především tyto čtyři obrazy, které nosí ředitel zeměkoule ve svém podvědomí:

• Čím jsem? Zcela jinak uvažuje ten, kdo se považuje za panáčka a ostatní lidi také za panáčky, a ten, kdo ví, že je on sám, stejně jako každý jiný, vysílačem informací (povelů) do Vesmíru.
• Kde žiji? Zcela jinak uvažuje ten, kdo považuje svět za množinu navzájem oddělených entit a ten, kdo jej vnímá jako spojité pole, kde je vše se vším neustále propojené (vše tvoří jeden nerozdělitelný celek) a které tudíž automaticky reaguje na informace, které do něj jejich zdroj formou myšlenek vyzařuje.
• Na čem můj život závisí? Zcela jinak se na život dívá ten, kdo věří na oddělenost + náhody + vlivy okolí a ten, kdo ví, že ve všem panuje přesný a neměnný řád daný přírodními zákony, a že si svůj život do posledního detailu vytváří jen on sám tím, co si myslí. Že tedy prožívá pouze obrazy svých vlastních přesvědčení. Že se k němu vše zákonitě chová přesně tak, jak si myslí, že se to bude chovat a že namísto, aby se snažil měnit ty, kteří mu nerozumějí, má v klidu přitahovat ty, s nimiž jsou jeho názory, cíle i záměry v souladu.
• Kde leží zdroje? Kdo si myslí, že zdroje leží v jeho okolí, o nich uvažuje úplně jinak než ten, kdo ví, že zdrojem všeho je on sám. Zatímco ten první o zdroje a přístup k nim usiluje, ten druhý na žádné „okolí“ nehraje. Ví, že „Vesmír a já jsme jedno a totéž“ a tudíž si stačí přát, co chci nebo potřebuji, a Vesmír mi to pošle. Vše, co chci, si tudíž objednávám podobně jako pizzu a jen se těším, až mi ji přivezou.

Zárukou úspěchu je správná přitažlivost

Přitažlivost je vyzařovaný pocit. Konkrétní pocit. Přitažlivý je přitom úplně každý pocit, tedy i každý negativní. Přitažlivost je tudíž permanentní, každý jsme neustále vůči něčemu přitažlivý. Nikdo nepřitažlivý neexistuje.

Přitažlivost je trvalá vlastnost každého z nás. V její existenci/neexistenci tedy vtip není. Ten spočívá v její kvalitě. V tom, do jaké míry tvá přitažlivost odpovídá tomu, co skutečně přitahovat chceš.

Ředitel zeměkoule tudíž stojí před úkolem nastavit přitažlivost své firmy (čili svoji vlastní) na správnou kvalitu. Ideálně tu nejvyšší, která odráží ten nejdůležitější pocit. Tento:

Mé firmě nic nechybí

Tohle je ono tajemství, tajemství ze všech tajemství nejtajemstvovatější. Pocit, že mi nic nechybí a s ním spojená chuť to, co ve mně je, sdílet. Je to stav, kdy už nepřepínáš mezi tím, co si přeješ a dojmy, že ti něco hrozí nebo chybí.

Kdy se takto dokážeš cítit? Kdy můžeš trvale cítit, že na to máš? Od chvíle, kdy vše, co jsem shrnul v předchozích odrážkách, už nejen víš, ale když to už i cítíš. A to je předmětem tréninku, který ředitele zeměkoule právě teď čeká. Musí se v ředitelování zeměkouli vytrénovat.

Je nutné chápat, že:

• Vědět, čím jsem, kde žiji a jak funguji, je teprve začátek.
  Poznámka: Podrobně se tématem poznání zabývá seriál Člověče, poznej se a jeho principy si můžeš pravidelně připomínat formou online karet zde (a silně to doporučuj skutečně dělat).

Právě zde dělají mnozí zásadní chybu. Podlehnou dojmu, že když se pravdu dozvěděli, mají vyhráno, že došli na konec cesty. Jenže právě tento dojem je omyl. To, co teď už vědí, jim totiž nebude fungovat. Zní to paradoxně, ale hned to vysvětlím.

Za všechno může podvědomí

Podvědomí je motorem každé firmy, který bez přestání běží, a tím tvoří její trvalou přitažlivost. Jsou v něm nashromážděna všechna přesvědčení ředitele zeměkoule a přesně podle nich dokonalá firma automaticky funguje. Ředitelova přesvědčení přesně určují každý detail chodu jeho dokonalé firmy. Ona dokonalost neznamená, že firma jede bezproblémově. Kdepak. Dokonalá firma je proto dokonalá, že dokonale plní všechna přesvědčení svého ředitele.

Vrátím se k větě, kterou jsem napsal o kousek výš: Vědět, čím jsem a kde žiji, je teprve začátek. Co to znamená v praxi? Ředitel zeměkoule, který se dozví například informaci, že není panáčkem, ale neomezeným vědomím, přestože to celé perfektně pochopí, to nevyzařuje. Neumí podle toho uvažovat. Motor jeho firmy běží dál postaru. Jak to?

Jednoduše proto, že v jeho mysli už sice je nová informace A, ale v jeho podvědomí (motoru) je stále silně uložena informace B o panáčkovi. Mezi A a B existuje zásadní rozpor — A je opakem B. A si ředitel zeměkoule myslí, ale B stále cítí. S informací A si dokáže hrát ve chvílích, kdy se nic neděje, kdy je klid. Ale jakmile přijde něco, co ředitele zeměkoule zaskočí, co nečeká, co jej vystraší, začne automaticky uvažovat a fungovat postaru, podle Béčka. Právě proto, že Béčko v jeho podvědomí pevně sedí a spouští v kritických situacích staré vzorce uvažování a s nimi spojené pocity.

Ode zdi ke zdi

Vysvětlím to — protože to je nesmírně důležité — ještě jiným úhlem pohledu: řekněme, že se cítíš například osamělý. Jednoho dne se ale dozvíš, že nejsi panáčkem, který musí vhodného partnera aktivně hledat v seznamce nebo po barech, ale že si jej dokážeš na dálku vydefinovat a přesně takového přitáhnout. Řekneš si tudíž logicky — „Hurá, mám vyhráno! Přesně tohle jsem se potřeboval dozvědět, tohle je moje záchrana.“ Přijdeš nadšeně domů, sedneš si podle návodu na židli a začneš si definovat svého partnera i to, jak už spolu spokojeně fungujete. Cítíš se parádně, jako vítěz. Jako nový člověk. Jenže…

Jenže ti to nevydrží. Tvé úžasné pocity dřív nebo ještě dřív nahradí opět ona známá osamělost. A ty nechápeš, kde se bere, proč se vrátila. Trápíš se tedy dál něčím, cos už dávno považoval za pochopené, vyřešené, překonané. Kam zmizely ony pocity vítěze, když už přece jasně víš, že se nemáš čeho bát, že jsi neomezený ředitel zeměkoule a přitáhnout si partnera je otázka minutového sezení na židli doprovázeného oddáváním se svým představám a následného těšení se, až ti výsledek sám přiletí do cesty? Nebo je snad to, co ses nově dozvěděl a co ti udělalo takovou radost, lež? Někdo tě krutě povodil za nos? Naletěl jsi?

Nenaletěl. Vše, co ses dozvěděl, je pravda. I to, co jsi začal podle návodu dělat, je zcela správné. Pouze si neuvědomuješ jedno — v tvém podvědomí stále žije stará představa osamělého panáčka. Ona se odtamtud neodstěhovala. A právě ona může za to, že se ti vrátily pocity osamělosti a slabosti. Tím, že jsi se dozvěděl A, ale zároveň v sobě stále nosíš B, se ocitáš v režimu přepínání. Ode zdi ke zdi. Chvíli žiješ Áčkem a chvíli Béčkem. Áčko si vyvoláváš vědomě tím, že přemýšlíš v duchu toho, co ses o sobě nového dozvěděl, a staré Béčko se probouzí v tvém nitru, protože tam stále ještě žije a chce se projevovat.

Nejsi žádné Béčko

To už dobře víš, jenže to zatím ještě necítíš. Chvílemi ano, ale ne trvale. Pohodu prožíváš jen sem tam ve chvílích, kdy si začneš připomínat svůj nový úhel pohledu, své nové poznání o sobě — že jsi Áčko. Ale pak ji zase vystřídá stará známá nepohoda, a tak se to bude střídat, dokud:

• buď na Áčko nerezignuješ (vzdáš to)
• nebo Béčko nenahradíš Áčkem (překonáš to)

Jiná možnost neexistuje. Všimni si, že v obou případech hraješ jedinou roli ty sám. Jen ty jsi tudíž tím, kdo rozhoduje i ovlivňuje, co nastane. Nikdo jiný, nic jiného. Jde totiž jen a pouze o tvé vlastní vyzařování, o jeho nastavení.

Podlehneš iluzím (nebo názorům někoho jiného) anebo se spolehneš na svou touhu a budeš jí věřit? Jsi to jen ty, kdo láme chleba, ať se jedná o cokoli. Přesně takto jsi nalámal chleba v minulosti ohledně každého detailu svého života. Něčeho ses polekal, něco jsi od někoho převzal, o něčem ses nechal přesvědčit, uvěřil jsi tomu, co lidé píšou a říkají. Považoval jsi to nikoli za pouhé jejich vlastní názory, myslel sis, že to je pravda.

Málokdo dnes uvažuje neomezeně, tudíž se dá spolehlivě tvrdit, že ať čteš, posloucháš nebo se učíš cokoli, jen se přikláníš k něčímu názoru. Odnauč se to nazývat pravdou. Považuj to vše jen za názor autora. Tento zvyk ti v životě moc pomůže. Buď jedinou skutečnou autoritou ty sám a kdykoli něco čteš nebo posloucháš, polož si otázku: Chci to takhle mít? A podle toho, co chceš, se s tím rozhodni naložit.

Vraťme se ale k našemu stavu „ode zdi ke zdi“. Uvědomme si, že tento stav je:

• přechodný
• nutný

Tím se jej můžeme přestat bát i se jím trápit. I s ním přestat bojovat. Namísto toho se jím můžeme naučit bavit. Je to stav charakteristický zdoláváním výzev (postaru vnímaný jako „zažívání problémů“). Problémy ale neexistují, stejně jako nic, čeho by se měl člověk bát. Což teď trochu lžu, protože jedna věc, které se člověk bát může a které se i bojí, existuje. Jsou to:

Jak se stát jasným Áčkem

Stát se Áčkem znamená se jako Áčko trvale cítit. Už víš, že jako Béčko se cítíš jen proto, že podléháš strachům, které si ale jen ty sám přivoláváš svými fantaziemi. Vidíš problémy, aniž by někde byly. Béčkem tedy — logicky — přestaneš být v okamžiku, kdy se svých fantazií zbavíš. Přesněji řečeno — kdy se zbavíš jejich spouštěčů. Přesvědčení, názorů, dojmů, prostě představ, které tvé fantazírování pokaždé nastartují.

Zatočíme se strachem

Strach není reálná příčina neúspěchu, ale důsledek nereálného uvažování. Je to tvá reakce na svou vlastní představu, myšlenku. Zbavit se strachu tudíž znamená jediné — nahradit jeho původce, myšlenku, jinou. Takovou, která v tobě vyvolá jiné pocity. Přesně takové, jaké chceš prožívat.

Jelikož nahrazuješ svou vlastní představu, vystačíš si opět úplně sám. Naučíš se toto:

• Toho, co v tobě strach probouzelo, se přestaneš bát.

Dokážeš to tím posledním, co by tě dřív napadlo dělat. Svůj strach si začneš užívat. Provokovat jej, když se objeví. Doposud jsi před ním utíkal, nebo s ním bojoval, ale to jen proto, že sis myslel, že je skutečný. Že skutečně představuje nějakou hrozbu, nepříjemnost. Ale teď, když už víš, že ti nic nehrozí, to můžeš konečně vnímat jinak. Jako hru. Jako zábavu. Jako pobídku k sebepřekonání se. Jako příležitost si udělat radost sám ze sebe. Tím, že nenaletíš. Že se svému strachu dokážeš dívat do očí, nechat jej na sebe působit, a při tom si celou dobu říkat:

• Mě nedostaneš, já vím, že na to mám. Já chápu, že tohle celé je jen zkouška, zpestření, abych se nenudil, abych si udělal radost. Abych měl pak radost i z výsledku, cítil, že si jej zasloužím.

A právě tímto nastavíš své firmě správnou přitažlivost. Úspěšná firma je ta, která se nebojí a ví, že je soběstačná. Příště to bude o tom, jak to konkrétně udělat.

<Předchozí | Další >