08: Jsi neomezený, dokážeš, cokoli si vymyslíš
ž znáš Vesmír, znáš i sám sebe. Dokážeš se na obojí správně dívat — máš to natrénováno. Jinak řečeno — víš už v čem žiješ a co v jednom kuse děláš. A právě teď začínáš uskutečňovat další krok — uvědomuješ si, proč tu jsi. Ptáš se sám sebe — k čemu tu jsem? Pochopil jsem, že asi skutečně dokážu úplně cokoli. A nejspíš se u toho nenadřu, protože tu všechno důležité funguje úplně samo. Bez mého přičinění. Naopak, jakmile se začnu „snažit pomáhat“, všechno tím akorát zkomplikuji. Co si teď ale s touhle svou neomezeností počnu? Chce se snad po mně něco?
Ano, chce. Chce se toho po tobě dokonce spousta. Například nic nemuset. Dělat jen to, co doopravdy dělat chceš. Bavit se — vším, co děláš, se bavit. A to by přece nešlo, kdybys dělal věci, ke kterým nemáš vztah, které tě nebaví.
Chce se toho po tobě ale ještě víc, mnohem víc. Abys žil jak chceš. Určitě máš nějaké sny, touhy. No tak si je přece plň! Jak? Úplně jednoduše řekni Vesmíru co chceš a tím máš vystaráno. Zaděláš si tím na těšení a to je celé. Vždyť to už víš.
Ale to pořád není všechno. Máš být šťastný. Jasně, teoreticky můžeš chtít být i nešťastný, ale to už ti teď nepůjde. To ti šlo dřív, ale teď už ne. Nedokážeš to. Teď už dokážeš být jenom šťastný. Jak to? Protože víš, kdo jsi. Jak by mohl být generátor svých snů nešťastný, když ví, že je generátor svých snů? Nešťastný může být jen ten, kdo neví kdo je. Kdo si o sobě myslí nesmysly. Kdo si myslí nesmysly o Vesmíru. Kdo sobě ani Vesmíru nerozumí. Netuší, jak to tu funguje. Vidí tu bubáky, kteří ale nikde nejsou, neexistují. Jenže — smůla. Tohleto TY nedokážeš. Takže zas až tak neomezený vlastně nejsi. Být nešťastný je jedna z mála věcí, které se po tobě nechtějí, proto ji nedokážeš.
Vzpomeň si teď na svá cvičení z předchozích dvou článků. Natrénoval sis vnitřní pohled na Vesmír, a pak i na sebe. Trénoval jsi tím tvoření jako takové. Přesně takhle odteď budeš všechno tvořit. Všechno, protože všechno se tvoří úplně stejně. Nejspíš jsi to trénoval vsedě nebo vleže. Vsedě nebo vleže budeš pracovat i nadále. Už ale nebudeš jen trénovat, už budeš doopravdy tvořit. Vymýšlet si, co zrovna vytvořit chceš a zabývat se tím. Užívat si své myšlenky na to, co chceš. A až to vytvoříš, budeš chtít něco dalšího. Takže zase práce — ležet, představovat si, snít, těšit se, bavit se — až se ti budou dělat mozoly a mozoly na těch mozolech.
Za chvíli toho budeš mít vytvořeného tolik, že nebudeš vědět, co s tím. Nadbytek sem, hojnost tam. Ale i pak budeš pořád něco chtít. Tvé sny, představy a touhy se budou měnit. Zdraví, peníze, auto, dům, skvělý partner, malí člověci, cestování, poznávání, ochutnávání… A samozřejmě i činnost, která tě baví, kde cítíš naplnění. Naplnění z toho, že máš co dávat. Ze sebe, z toho, co v sobě přirozeně od narození máš, co ti jde a co tě baví. Své bohatství, které v sobě pořád nosíš. Každý totiž v sobě něco přirozeně máme, něco, k čemu nás to táhne, a co dokonce umíme nejlíp na světě. Máme k tomu vrozené předpoklady. Stačí to v sobě najít a najít odvahu za tím jít a věnovat se tomu. I to se po tobě chce. Najdi, co tě nejvíc baví a to dělej. Zpívej. Hraj třeba na heligon. Skákej do dálky. Prodávej květiny. Chovej kočky. Peč štrůdly. Pilotuj vrtulníky. Hraj divadlo. Mluv spoustou jazyků. Trhej lidem zuby. Zametej ulice. Bouchej razítkem. Stavěj domy. Programuj…
Dělej prostě co chceš a užívej si, co tím dokážeš přinést ostatním. Protože největší radost je někomu ze sebe něco dát. Z toho, co je tvojí součástí. Někoho odměnit. Někomu pomoct, někomu udělat radost. A k tomu je potřeba jediné — vědět, co tě baví, co ti jde, kam tě to táhne a tam jít. Jen pak tě baví to dávat. Když budeš dělat cokoli jiného, budeš to dělat jen kvůli obživě, s vidinou peněz, abys měl na živobytí a další věci. A to je o ničem. To pak pořád spekuluješ, počítáš, kombinuješ, plánuješ, honíš se, jsi otrávený, upachtěný, dřeš se, nervuješ sebe, nervuješ druhé, pořád se za něčím ženeš a ono ti to uniká. Nic nikdy pořádně nefunguje.
Dáváním své bohatství rozšiřuješ. Mocně rozšiřuješ. Vytváříš ve Vesmíru jakési energetické vakuum, podtlak. Vesmír říká – ty kráso! A šup ti mnohem víc než jsi dal. A ty na to — šup někomu ještě víc a tím pádem ještě radostněji. A Vesmír šup tobě ještě víc! Tohle by se dalo hrát roky. Celý život by se tahle hra s Vesmírem dala hrát a nikdy neomrzí. A tohle je taky to jediné, co po tobě Vesmír chce. Hrát si. Vesmír je dítě. Veselé, neomezené. Hravé. Všemu se směje, všechno ho baví, neřeší nesmysly, je mu fajn. Jeho bohatství, které chce všem dávat, je schopnost každému splnit vše, co bude chtít. To ho baví nejvíc. Má rád všechny, ale ty, kdo po něm furt něco chtějí má nejradši. Těm rozumí a ti rozumí jemu. Stáváš se jedním z nejlepších kámošů Vesmíru, to si uvědom. Nejenom teď, to si uvědomuj a říkej pořád, a aspoň nějaký čas to dělej celkem často. Však víš — aby se to usadilo.
