11: Obracíš se do sebe a tím rozšiřuješ své bohatství
edenáctý článek je o významu (praktickém významu) udržování myšlenek tam, kde je skutečně chceš držet. Jinak řečeno — o čistotě hlavy.
Pochopíš, kde je přirozené udržovat svou mysl a hlavně — proč to chtít dělat, jaký to má smysl a význam. Uvědomíš si zároveň, co smysl a význam nemá, co tě od tvých cílů odvádí — použiji zde po delším čase pojem „iluze opaku„, protože pro dnešní téma je to pojem jako vyšitý.
Témata předchozích dvou článků — sebevědomí a nejistotu — prakticky zhodnotíme. V tom je hlavní smysl toho dnešního. Vycházet při tom budeme ze sebevědomí, stavu, k němuž se chceme dopracovat a nejistotu budeme využívat pro srovnání a příklady.
O sebevědomí víš, že to je souhrn všeho přirozeného. A také že sebevědomí = vědomí své skutečné podstaty, způsobu, jakým funguješ a znalosti prostředí, v němž se vše odehrává. Sebevědomá mysl je tedy mysl zbavená klamů a zdání — proto je klidná a vidí věci jasně.
Sebevědomí je podmíněno poznáním, že zdrojem všeho ve svém životě jsi jen ty sám (tvé okolí na něj nemá vliv). Z toho jasně vyplývá, že k tomu, abys do svého života cokoli přitáhl (stvořil), je třeba pracovat sám se sebou, s ničím jiným. Zapracovat na svém vyzařování, na informacích, které vyzařuješ (manifestuješ) — aby se Vesmír dozvěděl o tvém záměru, mohl jej zpracovat a dodat ti odpovídající výsledek.
A jsme u avizovaných iluzí opaku. Jednoduše si ukážeme, jak jedna generuje další a takto se na sebe nabalují. V prvé řadě jde o dojem, že zdroj věcí a událostí v životě člověka je někde venku, mimo něj. Ti, kteří si to myslí, jej tam hledají. Za něčím se honí, něčeho se bojí, věří na náhody… = iluze opaku č.1. Kdo hledá nějaký zdroj mimo sebe, má (logicky) pocit, že jeho okolí jeho život ovlivňuje = iluze opaku č.2. Kdo je zvyklý hledat mimo sebe, obrací své myšlenky ke kde čemu venku, vidí v tom (logicky) potenciální zdroje i překážky a tudíž se jeho myšlenky kolem těchto věcí neustále honí = iluze opaku č.3.
Takto bychom mohli pokračovat donekonečna, tohleto ale už bohatě stačí. Protože už víš, jak to je, žádnou iluzí opaku netrpíš nebo aspoň trpět nechceš. Tvůj postup je tedy vzhledem k iluzím opaku z předchozího odstavce přesně opačný:
- Obracíš se sám do sebe, ke skutečnému zdroji.
- Přímo s tímto skutečným zdrojem cíleně pracuješ.
- Okolí z ničeho neviníš, nic v něm nehledáš ani od něj nic nechceš. Vše, co chceš, chceš od Vesmíru. Neřešíš, jakou cestou, z jakého zdroje nebo prostřednictvím koho to k tobě přijde.
A teď to pro lepší uvědomění si ještě trošku rozvinu:
ad první odrážka.: Obracet myšlenky do sebe znamená hledat vše sám v sobě, zdroje všeho dobrého i všeho, co ti nefunguje — i toho jsi samozřejmě sám zdrojem. Když to začneš dělat, začneš se postupně zbavovat potřeby se s děním okolo nějak spojovat, komentovat je, reagovat na ně, nechávat se jím ovlivňovat, řešit, co řekl tamten nebo tuhleten, co se psalo v novinách, co se mediálně považuje za „důležité“ atd. Svět okolo tebe je prostě svět okolo tebe, nic víc. Je tu, ale tím to i hasne. Nijak na tebe netlačí, přestože má kde kdo tendenci tvrdit opak. Svět okolo tebe je Vesmír, pole energie, materiál, ze kterého se rozhoduješ tvořit tohle nebo tamhleto. Kdo tvrdí něco jiného, tohle bohužel neví.
ad druhá odrážka.: Cílená práce se skutečným zdrojem se dá popsat jako „přímý, nejjednodušší, nejefektivnější a svobodný způsob, jak dosáhnout čehokoli chceš“. Dřívější nástroje jako úsilí, snažení, plánování, starosti, stres… nahrazují nástroje nové — vědění, důvěra, jistota a klid. Jinak řečeno — víš co dělat, jak to dělat a nenecháváš se zmást. A když už, tak se rychle vrátíš zase do normálu, protože si svůj sebeklam uvědomíš. Víš, co smysl má, co je úplně zbytečné a jsi si svým přístupem jistější a jistější. Tvá hlava už se nenechá hned tak něčím vyvést z klidu a tudíž negeneruje nic v rozporu s tvými cíli. Efektivita tvých nástrojů tvoření — skutečných nástrojů tvoření— roste s hloubkou tvého uvědomování známých věcí — kdo jsi, kde jsi a jak funguješ.
ad třetí odrážka.: Když už si uvědomuješ, že jsi sám všeho zdrojem, nic od nikoho nechceš — toto je jasnou známkou pravého sebevědomí. Vychází z tvého vědomí vlastní úplnosti. Víš, že nikoho k ničemu nepotřebuješ, cítíš se soběstačný. Víš, že všechno nosíš sám v sobě. A proto máš i všechny rád. Víš, že když se někdo chová „divně“, něco řeší. Něco, co vyřešit potřebuje, proto na něj nejsi naštvaný, nemáš potřebu na něj ukazovat, hodnotit jej, kritizovat, posuzovat a odsuzovat… Soucítíš s ním a fandíš mu. Rozumíš mu.
Vědomím své úplnosti všechny a všechno přitahuješ. Právě proto jsi čehokoli schopen — nic tvou mysl neodvádí od tvých cílů, nezdržuješ se nesmysly, netlačíš tam, kde něco nefunguje, nebloudíš ve slepých uličkách ani na nic marně nečekáš. Víš, jak úspěšně nastartovat tvoření a necháváš Vesmír vykonat zbytek. Jdeš cestou nulového úsilí a tím i nulového odporu. Takový jsi nebo k tomu spěješ.
