Vděčnost je další nezbytnou součástí našeho vyzařování, jímž je přitažlivost vůči všemu dobrému podmíněna. Vděčnost je vyjádřením několika podstatných pochopení o životě:

• Spokojenost — vím, že vše je dobře, vše je jak má být, není co měnit, vylepšovat (ani na mně, ani na nikom/ničem okolo).
• Bezstarostnost — nedělám si starosti, protože už k tomu nevidím žádné důvody. Vím, že nejsem na světě od toho, abych něco řešil, ale abych vysílal, co jak chci mít a nechal na Vesmíru, jak to zařídí.
• Věrnost — mým úkolem je být sám sobě věrný, neboli uvažovat i jednat v souladu s tím, jak toužím žít. Být otevřený a upřímný, vůči sobě i ostatním.
• Odvaha — souvisí s Věrností. Musím být schopen si stát za svým navzdory všem okolnostem. nebojovat, vše přijímat jaké to je, ale zároveň být vnitřně stálý, věrný svým ideálům.
• Život si tvořím sám — jsme zodpovědný úplně za vše, co žiji, co mám i nemám, jak mi co funguje/nefunguje (jsem tedy svobodný a soběstačný, nic mi nechybí a nikdy nechybělo, nic mi nebrání a nikdy nebránilo, nic mě neomezuje a nikdy neomezovalo).
• Vše je dar — přestože si vše vytvářím sám, nevytvářím si to úplně sám, ale spoluprací s Vesmírem. Sám nedokážu nic, vše jsou odezvy na to, jak žiji, uvažuji, jaké jsou mé názory, záměry, úmysly. Začnu-li kalkulovat nebo jakkoli zneužívat své schopnosti, přestane mi život fungovat.

Vše uvedené vychází z pochopení životních zákonů. A vděčnost vyjadřuje, že už to nejen chápu, ale že to i cítím. Životní principy ve mě dozrály, přetavily se z vědění v cítění. A díky tomu v sobě nosím pocity bezpečí, samostatnosti, neomezenosti, svobody, lásky i — vděčnosti.

Vděčný je ten, kdo ví i cítí

Vděčnost vyjadřuje duchovní (vnitřní, myšlenkovou) zralost. Přirozené vnímání, postavené na přirozených principech. Sebe i svět vnímáme podle nich a vděčnost je toho „jen“ samozřejmým výsledkem.

Kdo vnímá přirozeně, dívá se na svět srdcem. Nikoli očima. Proto jej neklame, co se kde ukazuje, ale cítí, co je ve všem uvnitř. Vnímá zdroje, nikoli projevy. Co je zdrojem názorů, chování, dění, stavů dostatku i nedostatku. Proto všude, ve všem i ve všech vidí — lásku a pouze tu.

Vše se v nás probudí samo

Vděčnost v sobě tedy není potřeba speciálně pěstovat, ona se probudí sama. Podobně jako její jednotlivé složky. Nepotřebujeme tedy nic řešit, o nic z toho se snažit, ono to v nás dozraje samo, stačí — pracovat se svým podvědomím třemi technikami:

• Vize (cílevědomost)
• Automatická pračka (čištění)
• Sebepřijetí (správné vnímání)

Práce s podvědomím je názorným příkladem, že vše funguje skutečně samo a bezstarostně. Nepotřebujeme nic řešit, ničemu co se děje rozumět, jen dělat, co je potřeba. Ke svému cíli — čistému podvědomí — dospějeme spolehlivě, samozřejmě a jednoduše.

Nemusím všemu rozumět

Snahy všemu rozumět jsou kontraproduktivní. Zbytečně nás zatěžují, probouzejí pochybnosti, odvádějí od toho, co dělat máme k věcem nepodstatným a mnohdy i nerozluštitelným.

Vše je dobře, ať to vypadá jakkoli. Co chtít víc? A právě to si zaslouží naši absolutní vděčnost.

Snahy všemu rozumět, vše si dokázat zdůvodnit, na vše přijít, jsou ve skutečnosti opakem důvěry. Proto nás vedou opačným směrem — my se naopak učíme plně důvěřovat i v situacích, které vůbec nevypadají v náš prospěch, které se tváří přesně naopak. Odnaučujeme se podléhat dojmům, hodnotit, bojovat, dělat si vlastní negativní závěry.

< Předchozí | Následující >