Dělat jen to své, k čemu jsme se narodili — o to teď jde. A chceme-li se k tomu správně postavit, musíme začít pochopením, že každý bez výjimky jsme se talentovaným narodil.

Talent je vrozená vlastnost, a každý ji tudíž máme. Na svět všichni přicházíme k něčemu konkrétnímu optimálně vybaveni.

Součástí té vybaveností je i potřeba se věnovat právě tomu, kde svůj talent uplatníme. Říká se tomu sebevyjádření — zpěvák zpívá, učitel učí, sportovec sportuje, pekař peče…

Seberealizace = žít tím, k čemu tu jsem

Seberealizace je vyjadřování svého vnitřního nastavení. Správně nastavená seberealizace je sebevyjadřování tím správným — přirozeným — způsobem. Zdůrazňuji to proto, že kromě toho existují i nepřirozené formy sebevyjádření. A je dobré si v tom udělat jasno: „Co je přirozená a co nepřirozená forma sebevyjádřování?“

• Přirozené sebevyjadřování je formou svých talentů. Děláte to, co vás naplňuje, a tím vyjadřujete svůj vztah k sobě, ke světu, k druhým lidem. Pozitivně, protože žijeme-li svými talenty neboli tím, co nás přirozeně naplňuje, máme vztah k sobě i okolí správně nastavený — láskyplný.
• Nepřirozené sebevyjadřování je hlas ega. Stěžujeme si, kritizujeme, bojujeme. Honíme se, protože vidíme hodnoty jinde než v sobě. A to se děje proto, že jste se někdy v minulosti zablokovali. Ztratili jste přístup sami k sobě, ke svému srdci, a jeho roli převzala vaše hlava.

Že hlava převezme roli srdce je samozřejmý důsledek sebezablokování. Stane se tak vždy, když člověk ztratí pocit, že mu nic nechybí a vše je v pohodě. Neboli — nabyde-li dojmu, že je něco někde špatně. Od té chvíle vidí svět přesně opačně, než jaký je, protože namísto cítění se začne řídit rozumem. Hodnotit a kalkulovat.

Bez srdce je všechno naopak

Ztratíme-li schopnost cítit, naráz se leccos jeví jinak — špatně. Jenže ono to špatné není, špatný je náš pohled na to. Tím špatným pohledem je naše kalkulování — vlastnost hlavy a jejího rozumu. Začínáme se poměřovat, závidět, vyčítat, přestáváme mít rádi sebe a tím pádem i své okolí. Začíná nám něco chybět, a tak nás začíná přitahovat i na druhých to, co si myslíme že jim chybí. I hodnoty začínáme vidět tam, kde nejsou a přehlížíme jejich skutečné zdroje. Jednoduše a jasně — svět se nám obrátil vzhůru nohama.

Každému chybí jen on sám. Každý, kdo s životem bojujeme, ve skutečnosti říkáme: Nenašel jsem sám sebe! Anebo možná i našel, ale nevidí v tom dostatečnou hodnotu, necení si toho.

Tím se vysvětluje známé — vše je dobře, všude je jen láska a pohoda. Takto to je jen do okamžiku, než hlava poprvé zvítězí nad srdcem. Než začneme něco posuzovat a vyjde nám, že to dost dobré není. Pak už to jede z kopce, samo.

Zmizí naše sebehodnota

Promítne se to i na naší seberealizaci. Začínáme si víc všímat toho, co nám chybí než co je nám vrozené. Nevidíme v tom hodnotu, protože jsme zaměřeni na své „nedostatky“. Ztrácíme hodnotu ve vlastních očích, přestáváme si věřit, není nám se sebou dobře, trpíme pocitem, že nám něco chybí.

Tím pádem se nevyjadřujeme skrze to, co v nás je, ale skrz to, co se nám nelíbí. Nadáváme, kritizujeme, bojujeme, vzdorujeme, odmítáme, stěžujeme si, hrajeme si na ušlápnuté, zhrzené, slabé, ublížené…

Bohatstvím každého člověka je on sám. Jeho jedinečnost, vlastnosti a talenty. Život toho člověka ukazuje, jak se na sebe dívá. Jestli v sobě bohatství a hodnoty vidí, nebo ne.

Všechny naše negativní projevy se staly naším sebevyjádřením. Roli našich talentů převzaly projevy nespokojenosti. Talenty v sobě stále nosíme, ale vůbec si jich nejsme vědomi. Nepovažujeme je za své bohatství, protože bohatství v našich očích leží kdoví kde a hlavně — nás se to netýká. My musíme, nesmíme, trpíme, honíme se, žijeme ve stresu, nevěříme si, bojujeme o své místo na světě.

Na univerzální model existuje univerzální řešení

Výše popsaný model — cesta, jakou se z nás vytrácí přirozenost a nahrazuje ji ego, se kterým nám do života přichází vše negativní — je univerzální. Platí pro každého z nás, všichni jsme jím ovlivnění. Rozdíl je jen v tom, v kterých životních oblastech a do jaké míry.

A to je dobrá zpráva. Dobrá proto, že díky tomu, že všechna naše omezení a bolístky vznikly stejně, existuje na vše jediné (a tedy jednoduché) univerzální řešení. Není potřeba se s ničím párat, nic řešit individuálně, pokaždé jinak. Na vše si vystačíme s jednoduchým postupem, jehož cílem je — jak tušíme — vyčistit podvědomí.

Vyčistit podvědomí znamená vrátit se do původního stavu, tedy než jsme začali něco považovat za špatné. Než nás naše hlava začala zásobovat svými dojmy, srovnáváním a bojem se sebou i okolím. Řečeno jinak — naším cílem je vrátit se k láskyplnému pohledu na celý svět. K představě, že nikdo není špatný, nic není problém, a přestože svět ani lidé nejsme dokonalí, jde i tak žít naprosto spokojeně a šťastně.

Nedokonalost ničemu nevadí

A co všechny ty naše nedokonalosti? Ty jsou ve skutečnosti prostorem pro lásku, radost a dobrou pohodu. Stačí otočit pohled a uvědomit si, že nikdo není zlý, jen se na něco nedívá správně, s něčím bojuje, ale to z něj nedělá špatného. Pak se dokážete povznést, usmát i projevit svůj pozitivní vztah i přístup — soucítění.

Návratem k přirozenosti se otočí všechny vaše úvahy i pocity

Vše, s čím jste bojovali, co jste si odpírali proto, že jste měli dojem, že si to nemůžete dovolit, naráz jasně cítíte, že si to zasloužíte. Bariéra spadla. I druhá, třetí, desátá… Mantinely, kterými jste se obestavěli díky svému negativismu a tendencemi kalkulovat, mizí. Cítíte to, vždy cítíte, jak se něco ve vás osvobodilo. Uvědomujete si, že co vás dřív provokovalo, vás naráz nechává úplně v klidu.

Přesně tak funguje cesta postupného vyčištění podvědomí. Čistí se jeden blok za druhým, což vnímáte jako změny svých pocitů. Vaše cítění vám dovoluje, co dřív nešlo.

Čištěním se objeví i naše talenty

Co je náším talentem se musí ukázat samo. Jako silné vnitřní cítění, potřeba jít nějakým konkrétním směrem, věnovat se tomu, co nás bytostně táhne. Talent nenajdeme přemýšlením, to budeme jen běhat za svými fantaziemi, byť silnými. Cesta k nalezení svého talentu musí být cestou sebevyčištění od podvědomých bloků, od všeho, nač chodíme hlavou.

Během čisticího procesu se odkryje i nános, kterým byly zakryty naše talenty. Naráz cítíme, co jsme dřív necítili, co jsme marně hledali a vymýšleli — co je „to naše“. Začínáme pociťovat silnou touhu něco dělat, něčemu se věnovat. jen tak, z potřeby se projevovat způsobem, který s námi naprosto souzní, pohlcuje nás a naplňuje. Přijde to samo, zevnitř, a už nám to zůstane. Jsme sami sebou, žijeme tím, že jsme. Z potřeby být sami sebou. Už se nikam neženeme, o nic neusilujeme, řídíme se jen svými pocity — děláme přesně to, co cítíme, že se nám právě dělat chce.

Kdo se řídí pocity, neplánuje

Z našeho života odpadne i jakékoli vymýšlení a plánování. I to je vždy dílem těch, kteří necítí. Mají pak potřebu svému život udávat směr, udržovat jej ve fungování. Hlava nesnese pocit nejistoty, nenaplánovaný program, ani nečekané změny. To vše ji vyvádí z klidu a nutí přemýšlet a vymýšlet.

Existují dokonce i kurzy a semináře, „Jak plánovat„, „Jak dělat tohle nebo tamto„… Je dobré se na ně umět správně dívat — určitě mají smysl, člověku zmatenému umožní žít méně zmateně. Ale to pořád neznamená, že neexistuje úplně jiná úroveň. Že nejde žít úplně jinak — nezmateně, a tudíž i bez všech těchto „dovedností“. Jen je nutné se do stavu, kdy nic z tohoto nepotřebujete, pročistit. Probudit v sobě cítění namísto neustálého vymýšlení a snah o sebekontrolu.

< Předchozí | Následující >