Až když umím i přijímat, začne život fungovat
nes chci napsat něco na téma harmonie, neboli klid a vyrovnanost. Obě ty složky jsou podstatné, navzájem se podmiňují, a to je dobré vědět a za chvíli vysvětlím proč.
Život je proces složený z neustálého dávání a přijímání. Na základní rovině to vlastně znamená „neustálé samovolné proudění energie“. V rovině fyzické se to pak projevuje velice rozmanitě, protože ta energie je vlastně úplně vším, co naším životem prochází — kondice, nálada, zdraví, finance, hmotné věci, jídlo, aktivita i odpočinek…
Samovolnost = podmínka fungování
V předchozím odstavci je nejdůležitější slovo „samovolné“. Život i celý Vesmír jsou nastaveny tak, že věci správně fungují jen při dodržování této podmínky. Samovolnost je tedy „maximální intenzita“ nebo „nutná podmínka“, nikdy tedy není potřeba přidávat něco navíc. Zkoušet to znamená brzdit!
Vše se řeší samo
V praxi to je tak, že jde jen o to udat záměr a nastolit rovnovážný stav = nechat věci, ať se samy řeší — plynou. (V naší škole tomu říkáme Mám jen dva úkoly ve spolupráci s Vesmírem). A to snadno pouze zní, v praxi to bude drhnout, dokud sami sebe nepřenastavíme do stavu, který nám to bude dovolovat.
Stejně tak, jako samovolnost zabrzdíte úsilím (snahou přidávat), zabrzdíte ji i tendencí si něco odepírat (být nepřirozeně skromní). To si nezasloužím nebo na to nemám jsou typickými šablonami pokřiveného uvažování, které jako brzda fungují naprosto spolehlivě. I tohle nás bude brzdit, dokud se nepřenastavíme, není možné si sugerovat, že to mám jinak, to k žádnému výsledku nepovede.
Chybou je, když přijímání něčím podmiňujeme
V otázce brždění většinou není problém v neschopnosti dávat, ale přijímat. Dávat je totiž mnohem jednodušší — začnu se snažit, makat, honit, dřít od nevidím, do nevidím, usmívat, podstrojovat… Tohle dokáže skoro každý a také když nám něco nefunguje nebo něco chceme, přesně takto se obvykle chováme.
Honit se je to nejjednodušší, proto to nikam nevede
Na makačce a úsilí nic není, protože to nevyžaduje žádnou vnitřní změnu. Jde v podstatě jen o fyzickou námahu. A jelikož je to takto jednoduché, nebude to to pravé ořechové — tohle není ta cesta. Správná cesta je vždy cesta duchovní, neboli cesta vnitřní sebezměny = změny svého uvažování. Obrat o 180 stupňů. A tedy i přesně opačné chování, než k jakému jsem se předtím naivně nutil.
Správný život je klidný a bez námahy. Proto k němu makačka a honička nevedou. To jen zkoušejí ti, kdo chtějí jít na věc přímočaře. Kdo se snaží změnit svůj život, aniž by se sami změnili. Chtějí zůstat stejní, ale žít jinak. A to nejde.
Ne se honit víc, ale přijímat víc — to je ta cesta. A to je i umění, proto to někam vede, všude vás dovede jedině umění. V tomto případě umění přestat poslouchat svého vnitřního policajta, který vás honí a buzeruje, přikazuje vám a zakazuje, a vy jej posloucháte. A dokud to budete dělat, nic se nezmění. Nezasloužíte si změnu, protože máte strach, který, jak asi víme, je opakem lásky.
Honění se je neláska
Láska je tím uměním, klíčem k životním změnám, konkrétně sebeláska. Tím, že se necháte honit jen ukazujete, že k sobě lásku necítíte. Že si sami sebe nevážíte, proto žijete otrocky. A vaším otrokářem není nikdo jiný než vás vlastní vnitřní hlas — buzerující policajt.
S vnitřním policajtem žít nejde. Musí pryč!
Za své strachy se nestyďme. Nejsou naším produktem, ty se v nás usadily bez našeho vědomí. nemáme tedy s jejich existencí a v konečném důsledku se sebebuzerací nic společného. Na nás je až druhá fáze — očista. Zbavení se toho, co se v nás nekontrolovaně zrodilo a teď to tam žije. Až zde přichází na řadu naše aktivní role, naše zodpovědnost a láska k sobě i životu. Zde přebíráme štafetový kolík a život se nás ptá — „Co s tím uděláš? Odnaučíš se svého policajta jednou provždy poslouchat nebo budeš dál přežívat pod jeho bičem, jen v tom, co ti dovolí?“
Nevyčítejte si (ani nikomu jinému) nic, co se kdy ve vašem životě stalo a dělo. Mělo to tak být, váš policajt měl vyrůst. Uvažujte správně — „Co teď? Stojím na startu a jak se rozhodnu? Můj život se právě svěřil mou budoucnost do mých rukou.“ Až teď vám začíná běžet čas, stáváte se autorem svého příběhu.
