Princezna Mečů učí umění si do života pouštět jen to, co nás skutečně bude naplňovat. Zní to možná jednoduše, ale mnozí právě toto vůbec neděláme. Naše životy se skládají ze spousty nevyhovujícího, které následně kompenzujeme zbytečnostmi. Vysvětlím.

Kvalitu určuje životu nejen pohled na to, co zrovna dělám. To je jen nezbytná komponenta, která „ždímá z právě prožívaného maximum“. Správný (obohacující a naplňující) pohled na prožívané je tedy nutnost, nicméně jen to, že se dokážu dívat na život s chutí a radostí, nestačí.

Svůj díl na kvalitě prožívaného hraje i každodenní náplň našich životů. Zda to, co prožíváme, souzní s naším naturelem a touhami nebo ne.

Dobrým příkladem k pochopení je třeba za mých časů povinná „základní vojenská služba“. Mladého člověka odveleli někam do kasáren, aniž by se jej ptali, jestli chce. Prostě musel, tak šel na rok až dva plnit své „povinnosti“, které si sám vůbec nevymyslel.

V takové chvíli máte na výběr — buď s tím budete bojovat, stěžovat si, stýskat si, nadávat, sabotovat, vzdorovat… Anebo to prostě přijmete a vojnu si užijete takovou, jaká je, se vším, co vám přinese.

Druhý případ je mnohem kvalitnější žití než ten první. Ždímáte z vojny maximum, použiji-li příměr ze začátku dnešního článku. To ovšem neznamená, že byste nemohli žít ještě líp. Kdybyste dělali to, co si přejete, nač jste přirozeně nastavení, co je s v souladu s vašimi touhami a názory — to by kvalitu vašeho žití posunulo ještě mnohem výš.

Jsem sám sobě kvalitářem žití

Vojna byla povinná, jenže my často žijeme, jako bychom byli na vojně, úplně dobrovolně. V práci, ve vztahu… Žijeme něco, co nám nevyhovuje, a děláme to dál a dál. Snažíme se dobrovolně držet něčeho, co pro nás není vhodné, co nám nevyhovuje, s čím nejsme vnitřně v souladu.

V nevhodném žijeme z jediného důvodu

Proč to děláme? Na to existuje jediná odpověď — bojíme se to změnit. Nevěříme si. Cítíme se slabí, v nevyhovujícím nás drží naše vlastní pocity závislosti a nesoběstačnosti. Změnu — ač po ní toužíme — udělat nechceme, protože se jí bojíme. Resp. se bojíme toho, co nám ta změna přinese, vidíme svou budoucnost černě.

Jenže právě všechny negativní vyhlídky je nutné překonávat. S odvahou, dokonce s chutí, s vidinou lepšího, chtěného, byť zatím neznámého, ničím nepodloženého. Což v sobě nese kromě odvahy i prvek sebelásky, sebeúcty, sebehodnoty. Neboli zrcadlo toho, jak na tom s těmito vlastnostmi jsme. Jak sami sebe vnímáme. Při každé představě neznáma se v nás všechny naše obavy probudí a začnou řádit. Je ovšem stěžejní chyba tomu podlehnout a nechat se tím zastavit a odradit. Právě to nesmíme udělat.

Vše je odrazem sebehodnoty

Míra nevyhovujícího v životě přesně odpovídá deficitu skutečných hodnot. Těch výše jmenovaných — odvaha, sebeláska, sebeúcta… Žádné jiné hodnoty než ty, které se týkají vaší vlastní osoby ani neexistují. Ony se jen do všeho ve vašem životě promítají.

Rozvoj svých hodnot neboli „sebehodnoty“ je pro naše žití stěžejní. Nikdo to za nás neudělá, je vždy otázkou nás samých, jestli dokážeme otevřeně mluvit — říkat, co cítíme — a zároveň se podle toho i chovat. Život nám jen posílá situace, kde to můžeme projevit, uplatnit. Řečeno jinak — život nám každému posílá situace, které pro rozvoj své sebehodnoty potřebujeme. Jsou to výzvy, tedy vše, co probouzí naše vnitřní nejistoty. A dělá to proto, abychom měli možnost se jich zbavit. bez toho by to nešlo.

Pomoc = nabídka k sebepřekonání

My ovšem této formě pomoci obvykle nerozumíme. Proto ji nepřijímáme, ale chováme se naopak, bojujeme. Odmítáme ji, utíkáme od nabídnuté situace, schováváme se před ní, třeseme se, naříkáme a stěžujeme si. A důvod je vždy stejný — nechápeme.

Kdo „žije vojnu“ (dnes a denně dělá něco, co jej nebaví nebo kde mu to nevyhovuje), se nemůže cítit naplněný. To není technicky možné. „Život na vojně“ zákonitě vede k pocitu prázdnoty a ten je spouštěčem potřeby to vnitřní prázdno kompenzovat.

Útěkem od reality jsou rádobyaktivity

Zajdu do kina, do hospody, zapnu bednu, prolezu internety, vybílím ledničku… Forem zoufalých útěků existuje spousta, od na první pohled pokleslých až po ty, které budí dojem, že vás něco učí, něco ve vás rozvíjí.

Ať tak či onak, nic z toho vám naplnění nepřinese, pokud vás to to systematicky nevede k odstranění zdroje vaší prázdnoty, neschopnosti žít jen tím, co vás naplňuje a rezolutně odmítat vše, co není přesně to pravé.

Míň je víc

Každá životní cesta je úzká. Jde do hloubky, v tom hledejme správný vývoj. Nikoli do šířky, to je plácání se na povrchu, tedy povrchnost, neboli pendlování od ničeho k ničemu.

Míň je víc, zní jeden z vesmírných zákonů a platí vždy. Myslí se tím zaměřuj se na kvalitu, ne kvantitu. Dělej toho míň, ale pořádně. Jen to, nač jsi od narození nastavený, kde uplatňuješ své talenty a co odpovídá tvým skutečným touhám, nikoli co je výplodem tvého fantazírování ve chvílích, kdy se nudíš nebo s něčím bojuješ.

Stejné to je s vlastnictvím. Chtěj toho míň, ale jen to nejlepší. Nepotřebuješ vlastnit kupu krámů, proto je ani nechtěj. Stačí ti toho pár a to si dopřej, v tom nedělej kompromis. Správně uvažující si moc dobře rozmyslí, než si něco pořídí nebo pustí do života.

Meče jsou v Tarotu energií mysli. Správně myslet je životní nutnost. A Princezna Mečů říká — dělej toho míň, jen to, co je tvojí srdcovou záležítostí, a dělej to pořádně. Všechno ostatní je balast, který ti nic nedá, naopak, vždycky tě okrade.