Co si člověk neudělá sám, to nemá – nebo je to jinak?

Že na něco mám poznám tak, že se v té záležitosti o nic nesnažím. Prostě a jednoduše to k sobě nechám přijít na základě toho, že si to tak prostě přeji. Nemám potřebu dělat víc. Proto se tomu říká přitažlivost — jde vlastně o schopnost nechat k sobě přicházet to, co si přeji a jak si to přeji. Aniž bych to jakkoli řešil, aniž bych měl pocit, že pro to musím něco víc dělat.

Pětka Holí je kartou vyjadřující stav, který naopak správnému fungování brání. Proto, že usiluji, k čemuž mě vede — podvědomý strach. Neboli nedostatek důvěry. Dostatečná důvěra je ale nutnou podmínkou, aby věci samy plynuly a do sebe krásně zapadaly, aby se chtěné přitahovalo. Aby se o mě Vesmír dokonale staral. Abych se mu do toho pořád nepletl svými úvahami.

Nedůvěra mi nedá pokoj

Dokud v sobě dostatečnou důvěru nemám vypěstovanou, nejsem schopen spokojeně žít. Život mi nebude fungovat, protože mě bude pořád vnitřně nutit něco řešit. Vymýšlet, kalkulovat, rozebírat, hodnotit… — což nedovoluje Vesmíru hrát jeho roli v naší spolupráci. Já toho ale nejsem schopen nechat, má nedostatečná důvěra mi to nedovolí, a dokud ji v podvědomí neposílím, nenechá mě v klidu.

Příčin, kvůli nimž naše důvěra kolísá nebo se dokonce úplně vytrácí, je řada. V podstatě jde ale o jeden jediný princip — nepřirozené vnímání. Koukám se na život naivně. Žiji s pocitem, že nejsem dost dobrý nebo že se o mě život nestará, že musím sám. Což je ovšem má zásadní chyba.

Nikomu nic nechybí

Život se stará, o každého a každý jsme dost dobrý. Nikdo nežijeme v prostředí, které je k nám lhostejné, ani nám nikomu nic nechybí. Svět není prostor, do kterého jsme byli vhozeni a necháni napospas, kdepak. Ani nás nikoho Vesmír nenastavil tak, aby nám něco chybělo, aby nám bylo co vyčítat, abychom si něco nezasloužili.

Svět je aktivní prostředí, které o každého dokonale pečuje. Naplňuje všechny naše potřeby i touhy a má pro nás všechno, oč si řekneme, co chceme i potřebujeme. Jen mu to musíme umožnit tím, že se mu plně oddáme. Že se nebudeme o nic chtít sami starat, ale důvěřovat, že se o nás život sám postará. Že aktivně vymýšlí příležitosti, abychom vše mohli mít tak, jak si přejeme.

Bezstarostnost je má přirozená vlastnost

Bezstarostnost je přirozenou vlastností všeho ve Vesmíru, tedy i člověka. Starosti jsou naším vlastním výmyslem, žádné neexistují, protože neexistuje nic, co by naše starosti vyžadovalo. O vše je automaticky staráno, my si máme pouze přát, jak to chceme a užívat, jak to k nám přesně tak chodí.

Se starostmi je to jako s problémy. Jakmile si nějaké vymyslíme, vstoupí do našeho života. A budou v něm, dokud na ně zase nezapomeneme. Ale to se stane teprve poté, co se zbavíme zdroje starostí, který jsme si vymysleli a uložili do podvědomí.

Dělat, že problém nemám, není řešením

Starostí se nezbavíte tím, že se budete snažit nemyslet na to, co vám je způsobuje. Píšu to proto, protože to kde kdo tvrdí a dokonce se to často i učí. Tak to rozhodně nefunguje, protože vyhýbáním se čemukoli to neodstraníte. To to jen šoupnete do skříně jako svého kostlivce, který vykoukne pokaždé, když se to nejmíň hodí, aby se připomněl a odkryl vaši přetvářku, že je vše v pořádku.

Řešením je konfrontace

Se starostmi, strachem, smutkem i čímkoli jiným to je jako se špinavou podlahou. Když ji budete obcházet, nestane se, že se sama umyje. Musíte naopak jít rovnou k ní a věnovat jí péči — vydrhnout ji. Stejně tak je nutné vydrhnout zdroj strachu, životní nejistoty, starostí, hněvu, studu, pocitu ublíženosti… Opakovaně, a důkladně.

Jedině tak se vaše podlaha zaleskne, jedině tak váš život nabere jiný trend než ten, který vám nevyhovuje. Čili neodvracet pozornost, ale naopak drhnout a drhnout. A pak se jednoho dne naráz stane, že se věci dají zase samy do pohybu. Vesmír vstoupí do vašeho života a začne dělat svou práci, ke které jste jej dřív nepustili. Začnete žít jako spokojený vizionář namísto každodenního sebeúkolování, co všechno musíte/nesmíte a sebeomezování, co všechno si nezasloužíte nebo nemůžete dovolit.