Devítka Mečů nám vysvětluje, jak to je s krutostí. Kde a proč se v nás bere, jak vzniká a samozřejmě i jak se jí zbavit.

Na obrázku karty vidíme devět zkrvavených mečů. Kapky okolo nich jsou ve dvojí barvě a představují krev a slzy. Symbolizují se tak rány na duši, které nám působí bolestná zranění a smutek.

Jak říká hned podnadpisek — krutost je způsobena výčitkami a odsuzováním. A k tomu hned dodám, že zranění, která způsobí, jsou dlouhodobá. Ta se hned tak nezahojí. Ta se zahojí teprve tehdy, kdy se na jejich zahojení zaměříme, k čemuž musíme vědět, jak na to.

Vše negativní je falešné

Pro nadpisek jsem použil otřepaný vesmírný zákon, protože přes veškerou jeho „otřepanost“ platí vždy a bez výjimky (a my na to snadno zapomínáme). Tudíž to platí i o výčitkách a odsuzování, neboli o krutosti a jejích následcích.

Léčení tedy musí začít pochopením, jak to se vším, co máme tendenci odsuzovat (negativně hodnotit, kritizovat) a vyčítat, je. Kde je ona iluze, která vše obrací vzhůru nohama.

Vše je dobře, jak to je

Každý jsme prožil spoustu nehezkých situací, často s klíčovými osobami svého života (rodiče, partneři…). Mnozí jsme i sami na sobě nebyli s kde čím spokojeni, ať už se to týkalo vzhledu, šikovnosti, vzdělání…

Všechny tyto záležitosti jsme začali hodnotit — samozřejmě negativně. Není divu, protože ony tak z pohledu mé osoby vypadají. Ono se skutečně zdá naprosto jasné, že kdyby se můj tatínek o mě víc zajímal a věnoval mi pozornost a péči, bylo by to správné. Že kdybych byla štíhlejší, bylo by to lepší. Že by bylo lepší, kdyby mi šly cizí jazyky a zeměpis. A kdybychom měli víc peněz, mohla jsem mít víc hraček a hezčí oblečení. I že kdyby mi spolužák nevrazil zuby a partner nelhal, byl by můj život spokojenější.

To vše zní jasně, tomu se nedá nic vytknout. Ovšem pouze díváte-li se na to jako panáček neboli ten, kdo životu nerozumí. Kdo si na něj dělá vlastní názory dedukováním toho, co vidí, slyší, čte a prožívá. Pak budete uvažovat úplně stejně — navzdory vší logice úplně špatně.

Vše negativní si vymýšlíme

Co je vymýšlení si neboli fantazírování? Pozorování života a dělání si závěrů logickými dedukcemi. Čímž odkrýváme zásadní chybu našeho uvažování, která nás staví mimo realitu. Právě v okamžicích, kdy se nám něco nezdá dost dobré, kdy máme pocit, že jinak by to bylo lepší, se od reality odpoutáváme do světa své fantazie.

Tímto odpoutáním vzniká ego neboli zkreslená představa o světě (o sobě, o druhých, o situacích, o životě a jeho fungování). Což je i hezká definice tohoto pro život důležitého pojmu, takže od této chvíle bychom měli vědět, že ego je záměna reality za vlastní výmysly. A vede nás k tomu nespokojenost.

Snažíme se vylepšovat svět

Naše fantazírování jsou vlastně snahy vylepšovat svět. Snažíme se jej dělat dokonalým, protože si myslíme, že to pak bude lepší. Zní to opět logicky, ale tak to není. To nám ale uniká, tak daleko už ve svých úvahách nejdeme, aby nám došlo, že to je nesmysl.

Snaha o dokonalý nebo aspoň lepší svět, lepšího sebe, lepší druhé lidi… je špatná proto, protože nám uniká podstatný životní zákon — zákon harmonie. Ten říká: ta správná míra je vždy uprostřed. Neboli — musí existovat protiklady, a je potřeba v nich udržovat rovnováhu. Tak, jako existuje den, musí existovat noc. Kdyby nebyla, neodpočinul by sis ani ty, ani příroda. A to by se nedalo vydržet. To zní krásně jen ve fantaziích, ale kdybys to měl začít žít, brzy bys poznal, jaký to je nesmysl.

Podobně mnozí sní o životě v naprostém klidu a pohodě. A jediný důvod, proč o tom sní, je ten, že žijí opak — stres, honičku, starosti, obavy. Neuvědomují si, že tak jak je nepříjemné žít ve stresu, je stejně nepříjemné žít v naprostém klidu. Stres vystřídají nudou. Tudíž ta správná míra je opět uprostřed, tedy chvíli něco dělám, pak odpočívám, chvíli zaberu, pak si užiju.

Optimální je lepší než dokonalý

To samé (zákon harmonie neboli střední hodnoty) platí o nás samotných a našich prožitcích. Nemáme být dokonalí, ale pouze optimální. Což znamená, že nám nikomu nic nechybí, jen nám nic zbytečného nepřebývá. Je to tak dobře, protože vše přebývající by nám bylo na škodu. Jen si to neuvědomujeme, tak to vysvětlím:

Kdybyste se narodili dokonalí, nic by vám nechybělo, vše by vám šlo hned a samo, po ničem byste netoužili. To proto, že byste vše měli a uměli. Váš život by neměl kam vést, co rozvíjet. Byli byste zmatení, netušili, co dělat dnes, zítra, proč žít a jak. Záviděli byste těm, kdo se našli v hraní na kytaru, ve volném čase se na ni učí hrát a tím, jak se zlepšují a zároveň cítí, že to je jejich srdcovka, se baví, to je naplňuje a jasně vede dál. Tohle by ale pro vás — dokonalé — bylo tabu. Vy byste nic takového necítili, nikam by vás to netáhlo, neměli byste si co užívat.

Všechny prožitky jsou cenné

Zákon harmonie platí i pro všechny naše prožitky. Panáček se naučil je dělit na dobré a špatné. Opět proto, že si neuvědomuje, že bez smutku by neprožil radost. Bez tlaku uvolnění, bez výzvy pocit vlastní síly z jejího zdolání.

Vše, co prožil a považoval za újmu, byla ve skutečnosti jen příležitost, aby si mohl říct — kdepak, nejsem nemehlo. Kdepak, nejsem blbý. Kdepak, nejsem škaredý. Kdepak nikoho neotravuji. Kdepak, nejsem žádná nula… Aby mohl potvrdit a zároveň rozvinout svoji sebehodnotu.

Jenže on tak neuvažoval. On hned hodnotil. On se hned naštval, rozbrečel, urazil, cítil ublížený, přehlížený, nemilovaný… A u toho také skončil. Výsledkem byly — krutost, výčitky a odsuzování. Přesně to, co najdeme v podnadpisu karty. Namísto abychom se obohatili, jsme si uštědřili újmu.

Sebetrýzeň

Dostáváme se tak k pochopení, že všechny rány jsme si každý způsobil sám. Tím, že jsme začali nějakou situaci, osobu nebo sebe samého negativně hodnotit. Že jsme se nedokázali dívat reálně, ale namísto toho jsme uvažovali panáčkovsky — krátkozrace a tudíž nereálně. Viděli jsme opak toho, co se dělo, co se nám nabízelo. Tudíž to, co nám ve skutečnosti přišlo nabídnout příležitost k sebepovznesení, jsme zpracovali jako sebeublížení. A výsledek? Naše sebehodnota se neposílila, ale utrpěla.

Jsme roboti

Aby bylo povídání o krutosti, výčitkách a odsuzování (a v podstatě o vzniku všeho negativního) kompletní, potřebujeme je doplnit o pochopení, jakou roli hraje člověk ve svých prožitcích. kdybychom to neudělali, zůstali bychom u toho, že za vše mohu já, tedy u výčitek. Čili bychom se nikam nepohnuli.

Posun za hranici výčitek a odsuzování najdeme v pochopení, že se každý člověk chová podle programu, který v sobě nosí. Tedy jako robot, jehož reakce a chování je naprogramováno, nikoli že si dělá, co chce a jak chce.

Řídí nás naše podvědomí

Tím programem je naše podvědomí. Řídí naše úvahy, rozhodování, reakce. A to opět panáček neví. On si myslí, že se každý rozhodujeme podle svého, ale to je velký a zásadní omyl, díky kterému nejsme schopni se na prožívané situace dívat reálně.

Neexistuje možnost volby

Panáček si myslí, že si můžeme vybrat. Že v každé situaci si může člověk zvolit, jak na ni zareaguje, jak se zachová, jak se projeví, co řekne, co udělá. Jenže to tak není. Každý se zachová přesně tak, jak je momentálně v podvědomí nastavený. S tím nikdo nehne, to nejde nijak změnit. Nikdo se nedokážeme zachovat ani jinak, ani líp, ani hůř. Je předem dáno, jak to bude.

Člověk i jeho životní cesta jsou předem vymyšleny Vesmírem. My si tedy své příběhy nevymýšlíme, my jen prožíváme předem vymyšlené. Podobně jako herci v divadle hrají svou roli, kterou jim někdo jiný napsal. Hrají podle scénáře, ne tak, jak je zrovna napadne.

Že je náš osud předem vymyšlen je dobře. V prvé řadě to neznamená, že tu je člověk zbytečný. Člověk má na svůj život vliv zásadní a to tím, že určuje jeho kvalitu. Má předdefinovanou jen cestu a je nastaven v souladu s ní. Ale jestli na té cestě bude bojovat a házet si klacky pod nohy, anebo si ji bude s radostí užívat, to je na něm. Předvymyšlená životní cesta jen nabízí potenciál k tomu, aby mohla bavit a naplňovat. Nic jí nechybí ani nás v ničem neomezuje. Jen nás vede.

Vše bylo dobře…

Mířím tím k pochopení, že každý náš prožitek byl součástí scénáře našeho života. Předem byl vymyšlený, měli jsme ho prožít tehdy, kdy se stal, přesně v té podobě, v jaké se stal a s těmi lidmi, kteří v něm hráli své role. Mí rodiče měli být přesně takoví, jací byli, a vše, co jsem s nimi prožil, mělo přesně tak vypadat. Proč?

Protože to formovalo mou životní cestu — nabíral jsem přesně ty zkušenosti, které jsem potřeboval nabrat. Vytvářela se moje jedinečnost. Nic neprožijeme náhodou, vše má svůj význam a — vše je pro nás dobře, obohatí nás to přesně v tom, v čem potřebujeme, co se nám bude jednou hodit.

…bez ohledu na to, jak to vypadalo

Je tedy potřeba se dostat za hranici posuzování. Přetrhnout řetěz, kterým je panáček přivázaný ke své boudě a který jej nepustí dál. Který mu způsobil rány a nedovolí mu se z nich vylízat.

Za hranici posuzování se dostaneme pochopením, že nikdo není ničím vinen. Ať prožil cokoli, ať se zachoval jakkoli, ať způsobil cokoli — nemá v tom prsty, to tak jen vypadá. Nikdo nic neudělal ze své vlastní vůle, ale vše bylo řízeno scénářem uloženým v jeho podvědomí. To platí bez výjimky, o mně i o všech ostatních.

Žádná situace nebyla špatně, všechny prožitky — i ty bolestné — mají pro mě význam, jsou obohacující, jen to obohacení přijde až později. Já to ale nemohu vědět, a ani to nemám řešit. Já mám jen vědět, jak to je — že je vše dobře a nikdo nejsme ničím vinen.

Své rány vyléčím, když…

Pak mohu udělat to, co jinak udělat nejsem schopný — odpustit sobě i všem ostatním, protože už mi je jasné, že není co ani proč. Že jsem nikdy neutrpěl újmu, to tak jen vždycky vypadalo, ale vždy jsme nakonec dostal nebo dostanu mnohem víc.

Srovnám-li si svůj postoj k sobě a svému dosavadnímu životu podle principů uvedených v tomto článku, dokážu se dívat na život jako Vesmír. Uvidím jej v jeho kráse a síle, i dokonalosti, s jakou je vymyšlený. Vše má svůj dobrý důvod být nastaveno přesně tak, jak to je, vše je pro naše dobro. My jsme to jen neviděli. Ale teď, teť už to vidíme i chápeme. Udělali jsme si jasno v něčem, co je pro život důležité, protože to je — osvobozující.

Řetěz, který nás vázl k boudě padnul a my můžeme spokojeně žít, jak toužíme. protože to jde až — po dokonalém vyléčení své duše. Až když si vylížeme všechny rány a naučíme se svět vidět úplně jinak, než dřív.

Chcete-li to ještě slyšet slovy Devítky Mečů, přečtěte si její Pointu: Žádné chyby neexistují, jen příležitosti se učit a růst. Odpouštím sobě i všem, vše, bez výjimky. Vše, co se stalo, se mělo stát.

<Předchozí | Následující >