Umět jít za všechny hranice znamená si už neklást překážky

Umění jít za všechny hranice je usměním plnit si své cíle. Jeden z životních zákonů totiž žíká, že žádné hranice neexistují, jen ty, o nichž jsi přesvědčen.

Omezují nás skutečně jen naše vlastní názory, konkrétně vidiny problémů, podmiňování něčeo něčím, kalkulování a obavy z nejistoty. To jsou naši soupeři, naše pasti, které si sami vymýšlíme a pak se do nich chytáme.

Síla našich pastí spočívá v jejich logičnosti. Každou překážku, tekrou si vymyslíme, si dokážeme odůvodnit tak jasně a nepopiratelně, že jí uvěříme. A právě proto nás spolehlivě zastaví.

Dokud nechápeme, že to je celé chyták, pointa hry, budeme si dál klást pasti neboli hranice, za které sami sebe nepustíme. Budeme dál žít v kompromisech a koukat přes svou vlastní ohradu tam, kde bychom rádi žili, jen — si to nemůžeme dovolit.

Nemohu si dovolit… — už v tom samotném je jasně řečeno, že to jsem JÁ, kdo si něco nedovoluje. Že to JÁ si bráním, odříkám, nutím se dělat, co nechci, žít, jak se mi nelíbí, přistupovat na podmínky, které mi nevyhovují.

Člověk skutečně nepotřebuje nikoho, aby s životěm bojoval. Vystačí si sám, svými dedukcemi si vymýšlí dramata, kterými si ubližuje a nesmírně se omezuje. Je to člověk sám, kdo si vytyčuje své meze, v nichž se domnívá, že žít dokáže, protože se v nich cítí dobře. Dobře se tam ale necítí proto, že je tam z nějakého objektivního důvodu bezpečno, ale že v tom on sám nevidí problém.

Na své hranice můžeme narazit třeba už při nákupu rohlíků — rohlk za dvě koruny bez mrknutí strčíme do košíku, ale za sedm, to už mnohé zastaví a — jedovolí si jej. Protože se ihned spustí kalkulačka, která žekne, že to je drahé.

Neexistuje hranice mezi drahým a levným, ty hranice jsou subjektivní. Je to o našich názorech, o ničem jiném. A k tomu se sluší dodat — to je sakramentsky dobře, že to je jen o našich názorech a ničem jiném, protože jedině takto to můžeme každý sám libovolně změnit. Nic nám nebrání ani nejsme na ničem závislí. My se jen potřebujeme naučit, jak se hranice posouvají, nebo ještě lépe vyjádřeno — jak se hranice bourají.

Jakmile to jednou umím, už mě nic nezastaví. Jsem nezastavitelný, protože zastavitelný už být ani nechci. Nepřijde mi na tom nic zajímavého. Toužím se vyvíjet, posouvat, být hodnotnější člověk, dokázat víc, než dokážu teď, být užitečnější sobě i druhým. Být přitažlivější a přitažlivější, bohatsší a bohatší, svobdný, laskavý, nespoutaný, milující.

Pak život skutečně baví ze své podstaty. To bavení není postaveno na ničem konkrétním, protože — už to ani nejde. Už se díváte na život tak, že vás baví úplně vše. Už hrajete hru, kde si neházte klacky pod nohy, ale přejete si a život vás vede k uskutečnění vašeho záměru. Dokonale si rozumíte, vzájemně spolupracujete, a tím dosahujete ideálních výsledků.

Našli jste sami sebe a pochopili svou roli v životě. To se stalo. A tím se vše posunulo do jiných rovin. Dramata jsou přežitek, teď už se spokojeně tvoří a člověk si užívá sám sebe v roli tvůrce, který dělá radost sobě i druhým tím, jaký je.