Obavy a starosti mě vedou vpřed
še je naopak. Tento základní životní princip je dobré si neustále opakovat, protože jde o stavební kámen žití. Dokud si to nezapíšeme za uši, budeme neustále klamáni.
A nejen klamáni, i sváděni z cesty, která vede v před, tam, kam jít chceme, k tomu, co toužíme žít, co s námi souzní. Ale jsme-li oklamatelní, odbočíme špatně a zabloudíme.
Že je ve všem v životě skrytý klam platí úplně o všem, tedy i o dojmech a pocitech. Trojka Mečů vysvětluje tento jev z pohledu obav, starostí, a všech chnurných myšlenek obecně.
Je to naopak!, říká. Pochop, že to tak jen vypadá, aby to byla hra. Aby bylo co překonávat. Aby to nebyla nuda, aby to nebylo laciné a prázdné. Bez klamů by byl život hra bez pointy, a to není žádná hra. Výzvy a překážky nemají odradit, ale motivovat. Nedej na dojem, ale postav se mu čelem, o to jde!
Kdo hrát umí, baví se. Kdo ne, trápí se a bojuje — věří svým dojmům a pak vymýšlí černé scénáře, které považuje za realitu.
Vše je otázka úhlu pohledu, záleží jen na něm, zda věc baví nebo trápí. I kam se věci budou vyvíjet, co bude život přinášet. Tohle je pointa celé hry — jak se na vše naučíš koukat, tak to budeš vnímat i prožívat = tak budeš žít. Život je dokonalý, nabízí všechny možnosti, aniž by se o něco musel snažit. Vše si tvoří hráč sám.
Iluze jsou hrací karty, jsi jim tudíž neustále vystavován. A jedině správnou konfrontací s nimi se víry ve své klamy zbavuješ. Ladíš se, víc a víc věcí tě nechává v klidu, nadhledu, život funguje líp a líp, samovolněji a samovolněji, a přináší víc a víc.
Člověk to buď pochopí, anebo musí donekonečna bojovat a smiřovat se s kompromisy a svými závislostmi. Buď se dá jít vpřed, anebo bojovat a následně utíkat od své neutěšené reality. Cesta vpřed je dobrodružná a je ušitá člověku přesně na míru. Dobrá otázka zní: Proč?
Aby si ji člověk mohl totálně užít. Proto. Bude do toho muset dát vše, a tím i sám sebe pozná. Tím i sám sebe najde. Uvědomí si, čím je, co všechno dokáže i jaké jsou jeho jedinečné talenty, skutečné potřeby a touhy.
Dokud člověk sám sebe nenašel, neví ani, co vlastně chce. Fantazíruje. Fantazíruje proto, že se necítí spokojený. Něco mu chybí, a tak stále vymýšlí, jak ten pocit chybění a nespokojenosti zahnat. A je pak už jedno, jestli se začne za něčím honit, anebo sám na sobě škudlit a hledat kompromisy a jistoty.
Pocit chybění ani existenční nejistotu zahnat nejde. Kdyby ano, byla by ta hra vymyšlená špatně. Dalo by se špatným přístupem dosáhnout správného výsledku. Proto to nejde.
Život říká — buď budeš žít odvážně, anebo v kompromisech, dramatech a nejistotách. Vyber si. Můžeš se cítit vystrašený, ohrožený, zklamaný, závislý, ale jsou to zase jen tvé fantazie. Realita je taková, že se ti nabízí úžasná hra, bezpečná, naplňující, obohacující. Jenom…
…vyžaduje tvoji odvahu. Bude vypadat všelijak, ale jen vypadat. Bude tě konfrontovat s iluzemi, a ty jim budeš odolávat, to je tvá role — pro své vlastní dobro, pro svou vlastní radost, pro své vlastní potěšení a naplnění, pro svou vlastní sebeúctu, sebedůvěru, sebehodnotu. I pro své zdraví, duševní i fyzické. I pro své bohatství, citové i jakékoli jiné.
Hra je to skvělá, jen nechtěj nic lacino. Nic ti nedá, na vše potřebuješ nejdřív mít, najít to sám v sobě, a pak ti to i bude dáno. Nikdy ale nedostaneš nic, cos sám v sobě nejdřív nevypěstoval. To je zákon, který zajišťuje totální spravedlnost. I motivaci a hratelnost.
Bát se žít znamená bát se si hrát. Bát se bavit, bát se využívat své schopnosti, které nám byly dány. Je zbytečné to tak mít, ale je to volba, na kterou má každý právo.
Abych to zakončil řečí Trojky Mečů, povím toto — obavy a starosti jsou herní žetony. Nejsou skutečné, jsou jen — psychologickou výzvou. Namísto „psychlogickou“ můžeme klidně použít duchovní, je to totéž. Duchovno tudíž není žádná duchařina, ale opravdovost. A život nás právě k této opravdovosti vede. Tedy — rozhodneme-li se tu hru hrát, rozhodneme-li se žít.
