Slabosti a toužení jsou naše kontrolky — Dozraj!

Říká se tomu slabosti. Jsou to všechny pocity nejistoty, marnosti, prázdna, vyhoření, ale také žádostivost (myslíme na peníze, jídlo, alkohol, sex, fantazírujeme o životě…).

V životě se nemyslí. Život se žije srdcem, tedy svými aktuálními pocity. Člověk má být zcela ponořený do toho, kde je, a užívat si to, co tam právě má a dělá. Má žít v tzv. režimu Teď a Tady. Sám v sobě, sám ze sebe, pro sebe a za sebe.

Zároveň je potřeba dodat, že toto je stav cílový, tedy ten, do něhož máme dospět — vědomým přístupem ke svému seberozvoji.

Seberozvoj nemá být žádným bonusem, byť je nepovinný. Seberozvoj je životní potřeba, chceme-li stát pevně na svých nohách a žít spokojeně to své.

Je dobré pochopit, že stejně jako jsme se narodili bez schopnosti chodit, mluvit, číst…, očekávalo se, že se to vše naučíme, protože se nám to bude celý život velice hodit. Úplně stejně má přijít o něco později na řadu seberozvoj, který je dobré vnímat jako „učení o životě, aby fungoval a naplňoval“. Protože každý, kdo se to nenaučí, bude muset žít ve vlastních iluzích. Čeká jej tudíž boj a kompromisy úplně stejný, jako kdyby neuměl mluvit a číst.

Seberozvoj je nedílná součást života každého, kdo to myslí s žitím vážně. Kdo chce vyrůst a — dozrát. Zralost je cílovým stavem seberozvoje, který v naší škole definujeme jako okamžik, od kterého dostáváme, co nám plně vyhovuje. Jinými slovy — až pak nám život správně funguje a přináší vše potřebné. Do té doby dostáváme jen to, co nás provokuje neboli co potřebujeme zdolat k tomu, abychom dozráli.

Je tedy užitečné vědět, že dokud sám neuzraji (vědomým seberozvojem, pochopením životních zákonů a změnou své logiky), budu muset žít tak nějak napůl. Že není technicky možné, aby život správně fungoval, aniž bych viděl svět reálně.

Vrátím-li se k Sedmičce Pohárů, učí nás, že úplně všechny „divné pocity“, ať už to je strach, nejistota, prázdno, nuda, osamělost, běhání myšlenkami k něčemu, honění se za něčím, potřeba něco vyhledávat a zabíjet tím čas — to vše jsou kontrolky, které probouzejí fantazírování a choutky. Spouští se naše hlava a my buď vymýšlíme, jaké by to bylo, kdyby bylo něco jinak — kdybychom měli, co nemáme, kdybychom dělali, co neděláme, kdyby tu byl ten, kdo tu není, anebo dostáváme chuť něco sníst, vypít, plkat, kouřit, jít se „bavit“… — cítíme potřebu zabít to nepříjemno a prázdno, které se v nás probudilo.

A také to obyvkle uděláme. Což je právě ona životní chyba, které se obvykle dopouštíme znovu a znovu, obvykle aniž bychom si uvědomovali, že právě zásadní životní chybu děláme.

Všechny stavy chybění, nudy, osamělosti, deprese, stresy a další nepříjemnosti nám ve skutečnosti chtějí avizovat, abychom udělali přesný opak. Ne utéct od těch pocitů, ale zůstat s nimi. To je ta cesta, protože jedině tak nás mohou opustit. Ne hned, ale seberozvoj nás jich spolehlivě zbaví. Potřebujeme pochopit, co se v nás děje, proč, a co s tím.

Říká se tomu čistění podvědomí. Příčinou všeho nepříjemného jsou podvědomé bloky, neboli nesprávné názory na sebe a život, uložené v našem podvědomí jako vzorce našeho vnímání a uvažování. A dokud je v sobě budeme nosit (každý je v sobě máme, jen každý jiné), budou se probouzet znovu a znovu, donekonečna. Budou nás nutit dělat, co nám neslouží, a tím i bránit, aby nám život správně fungoval.

Řečeno jinak — jsou to právě naše nereálné názory, které nás spolehlivě udržují ve stavu „dostávám, co mě provokuje (co potřebuji)“, a nepustí mě to do stavu „dostávám, co mi vyhovuje (co mi slouží, v čem je mi dobře)“.

Krásně to je poznat z našich vztahů. Osobních, pracovních, rodičovských… Kdybychom byli zralí, budou nás bavit a naplňovat. Budou správně fungovat a přinášet pohodu a naplnění, samy, takové, jaké jsou. Ii tak by se to dalo říct. Ale ono to tak není, my v nich prožíváme i stres, nervy, hádky, manipulaci, neporozumění… To stejné platí o zdraví, životosprávě, financích, seberealizaci… O všem.

Takže zralost, to je ten správný cíl. To je to řešení, univerzální, na vše.