Cítit svou hodnotu

Schopnost cítit svou hodnotu je zásadním kritériem žití, protože právě to určuje, jakými „brýlemi“ se na vše díváme. Každý vše posuzuje podle sebe, náš pohled na sebe je předlohou, jakou se potom díváme na vše ostatní.

Cítíme-li se slabí, pak nám ostatní přidou silní, úspěšní a obecně vzato lepší než my. I svět jako takový nám přijde velký a my malí, nevýznamní, bezcenní… Vše je drahé, těžké, nemáme na to a nemůžeme si to dovolit.

Manipulujeme sami sebou do poloh, kde se nám nemůže líbit. Nutíme sami sebe dělat věci, které bychom vůbec nedělali, jenže si nedovolíme říct ne. I druhým dovolujeme, aby nás využívali, za což na ně pak býváme naštvaní, ale oni jen reagují na to, co vůči nim vysíláme.

Vše pouze reaguje na to, co vůči tomu já vysílám. Cizí lidé, zákazníci, přátelé, finance, tělo, kondice, zdraví, majetek… Zákon akce a reakce se tomu říká, kterému je podřízeno úplně vše. Tedy ani druzí lidé nemají tu moc reagovat jinak než adekvátně mému vyzařování vůči nim. Za vše si tedy mohu já, protože jsem všeho zdrojem.

Zákon akce a reakce říká — tou akcí jsi vždy ty — tvoje úvaha. A reakcí je to, co prožiješ. Chce nám ukázat, že jsme tvůrci, ne oběti. Že život se má přizpůsobovat nám, ne my jemu.

Abychom svou hodnotu cítili, potřebujeme se na sebe umět správně dívat. Což je úplně jiné koukání, než to naše obvyklé člověčí. Celá člověčí logika neboli logika hlavy je postavena na posuzování, hodnocení, vymýšlení ideálů, vzorů, a srovnávání s nimi. A právě to je zdrojem veškerých slabostí. Z toho nikdo nikdy nemůže vyjít jako vítěz. Vždy budeme na sobě (i na druhých) hledat to špatné, nedokonalé, odsouzeníhodné…

Řečeno úplně jednoduše — budeme vidět chyby, problémy a potencální hrozby, a to dokonce primárně — budeme se na ně podvědomě soustředit, ve všem je předpokládat. A na to bude automaticky navazovat vymýšlení černých scénářů, protože to už je jen zákonitý výsledek práce hlavy — najít problém a potom jej začít zdůvodňovat.

Příkladem práce hlavy jsou různé filosofie. Nejsou reálné, prtože kdyby byly, bude existovat jedna. Ale ono jich je jako máku, co filosfie, top jiné názory a závěry. Což jen potvrzuje fakt — to musí být jinak.

Dokud na to jdeme hlavou, nikam nedojdeme. A můžeme zkoušet cokoli, protože chyba je už v tom nástroji, kterým na to jdeme — v hlavě. Od ní nelze chtít, aby nás povzbudila, posílila, zbavila kritiky a pocitů nedostatečnosti. Můžeme se krmit kdejakými moudry, ale tím se nezmění vůbec nic, protože tím hlavu ze svého uvažování neodpojíme.

Jenže právě o to jde — odpojit hlavu, to je ten klíč. Přestat vymýšlet, a začít cítit. Začít cítit, to, co jsme dřív vůbec nedokázali — lásku. My si lásku pleteme s emocemi, ale to je velký omyl. My vůbec netušíme, že láska je něco úplně jiného. Proto se i ta naše jakoželáska každou chvíli mění.

Láska skutečná je ovšem stálá. Ta se nemění v žádné emoce, ani růžové, ani černé. Láska je způsob, jakým vnímáme svět, jsou to tudíž brýle, jimiž koukáme úplně na všechno a na všechny. Proto se nemění, žádné okolnosti s ní nijak nehýbou.

To jen dedukce hlavy se mění. Pokaždé, zamíchá-li život kartami. Okolnosti (karty) se ovšem mění každou chvíli, a pak jen člověk vnímá, jak je proměnlivý. A je dobré si uvědomit, že proměnlivost = neopravdovost. Divadýlka, dramata, obavy, emoce, boj.

Člověčí logika je dramatik, který hledá problémy tam, kde žádné nejsou. Na sobě, na druhých, na situacích, na nečekaných změnách a zvratech, na všem, co se kde děje… Člověk s hlavou plnou dojmů pořád něco očekává. A jakmile to je jinak, vystresuje se. Člověka ale nerozhodí, co se děje, ale že se děje něco, co nečekal nebo co vidí jinak.

Tím se v něm spustí generátor černoty a už to jede — problém je na světě a rozjíždí se příběh plný hrozeb a nebezpečí a ublížení a… Prostě černo, doprovázené adekvátními pocity. A pak, když je zase naopak klid, si člověk fantazíruje o tom, jaké by to bylo, kdyby… Černé brýle vyměnil za růžové. A takto, vybaven dvojicí barevných brýlí, pendluje mezi dramaty a sněním.

Hlava se odpojí tím, že se naučíme na svět koukat reálně. Což je úplně jiné koukání, než to stávající. Pochopíme z něj, že není co hodnotit ani neexistuje jediný důvod to dělat. Vše je všude úplně v pořádku, jen to tak pohledem nevypadá. Chyták!

Lidská logika je povrchní. Nedokáže jít k podstatě věci, proto jsou její dedukce naivní a nereálné. Snaží-li se hlava jít do hloubky, jde ve skutečnosti do šířky, jen si to neuvědomuje, protože za podstatné považuje to nepodstatné a na tom staví veškeré své argumenty. Hlava podstatu vidět nedokáže, tu potřebuje znát, až pak uvidí vše jinak.

Celý život je jeden velký chyták, to je jeho základní vlastnost, na níž je celá ta úžasná hra postavena. Pak do té hry stačí pustit člověka a — už to jede. Kouká na klamy, dedukuje, vymýšlí si na vše názory, a pak — se adekvátně cítí. Všude, kde si vymyslel problémy, se cítí zle, nejistě, ohroženě. A tak s tím bojuje. On ale netuší, že bojuje s tím, co si sám vymyslel. On ten problém skutečně vidí, proto věří, že tam je i že mu něco hrozí.

Jednou každý pochopí naivitu i škodlivost svého koukání a pak se s tím rozhodne něco dělat. Obvykle si pak projde kde čím, aby zjistil, že to nefunguje, že se jen krmil dalšími dedukcemi a polopravdami. Tím získá potřebné zkušenosti, a pochopí, že se na to musí ještě jinak a pořádně. Pochopí, že nic, co mu jasně něvysvětlí, jak život a člověk fungují, nemůže zabrat, byť to zní zajímavě a erudovaně.

Pouze jasným pochopením života se přestanete krmit nesmysly a zkoušet nesmysly. Poznáte totiž realitu, mechanismus, jak vše funguje, co a proč se kdy děje i důvod, proč se to děje. A jedině tohle pochopení vám dá klid. Nadhled, pocit naprostého bezpečí a dobra, spokojenost, radost a štěstí. Trvalé, tedy konečně opravdové.

Odhodíte své posuzovačské brýle, které jinak než jasným pochopením odhodit nejdou. Život je potřeba vnímat úplně technicky, jako matematiku. Jinak budete pořád jen uzlíkem nervů a emocí, které vám vaše nereálné pohledy generují.

Bez technického vnímání sebe samotného také nikdy nebudete cítit to, co byste mohli a co je pro vás to nejlepší — totální spokojenost se sebou a svým životem. Neboli skutečné sebevědomí a sebehodnotu. Což je ten jediný důvod, proč jste stále vtahováni do vírů dění, atakováni a ovládáni emocemi, ale také sebemrskačstvím, odříkáním, sebeomezováním a pocity, že je něco nad vaše možnosti.

Bez skutečného sebevědomí a sebehodnoty se nemůžete cítit svobodně. Závislost a starosti jsou vaším stínem. Je dobré si uvědomit, co člověk permanentně dělá — hraje na jistotu. A na to je dobrá otázka — Proč to dělá?

Dělá to prostě proto, že se necítí bezpečeně. Že očekává „horší časy“. Že očekává problémy — bojí se. O svou exisenci, majetek, finance, zdraví, rodinu… On dělá vše pro to, aby předešel potenciálnímu problému. Což vychází z toho, o čem celý člínek je — člověk ty potenciální problémy vidí, věří jim, a tak se jim snaží předcházet — spoří, pojišťuje se, přivazuje si kolo řetězem, podbízí se klientům, snaží se zalíbit, působit dojmem…

Člověka vůbec nenapadne, že to celé funguje naopak. Nemá jak jej to napadnout, protože řešení neleží ve fyzickém světě, z něhož všechny člověčí názory pocházejí. Člověk není hloupý, on jen ve všem vychází z toho, co kde vidí. Pitvá svět, aniž by tušil, že je jeho tvůrcem, že se ten svět přesně přizpůsobuje jeho úvahám — je tudíž nevypitvatelný, protože je totálně proměnlivý.

Co se děje jednomu, nemusí se vůbec dít druhému. Je to o tom, jak kdo uvažuje a co očekává. Neexistují tudíž žádné vzory, existují neomezené možnosti řízené našimi očekáváními. Člověk ovšem kouká kolem a jelikož vidí, co se kde děje, očekává, že se to může stát i jemu.

A tak to bude i dál, dokud nepochopíme, že je vše jinak. Že to všechno funguje naopak — že se nic neděje náhodou, že nám vše do žití chodí až jako odezva na naše vlastní uvažování. Nejdřív tedy musím připustit, že mi mohou kolo ukrást, a až pak se mi to může stát. Nejdřív musím připustiti, že mohu mít finanční problémy a až pak do nich mohu padnout. Nejdřív si musím já vymyslet potenciální problém, a tím jsem jednou nohou v něm.

Stejně tak musím nejdřív já sám připustit, že mohu být zdravý, šťastný spokojený, že jsem dost dobrý, že mi nic nechybí, že dokážu žít po svém, že nemusím dělat nic, co nechci, že si mohu dovolit vše, co žít chci…

Vše, co se nedobrého na světě děje, se neděje proto, aby mi to ukázalo, že to hrozí i mně. To se děje jen těm, kdo to očekávali. Kdo s takovými možnostmi podvědomě počítají. Kdo věří, že se jm to může stát, že to tak na světě chodí. Čímž se opět vracíme k tomu, že je život úžasná hra. hra iluzí, které svádějí jako bludičky k černým dedukcím a očekáváním.

Dokud to tak člověk dělá, žije jako oběť okolností, protože okolnosti (to, co kde vidí a slyší) spouštějí jeho dedukce a jim odpovídající názory. Člověk je stejně proměnlivý, jako ty kulisy, v nichž žije. A proto nemá nad svým žitím vůbec žádnou kontrolu. A tu nikdy nezíská, protože jedné, co s tím dokáže dělat, je boj. Boj se sebou, což on ale vidí jako boj se světem, který není dobrý ani bezpečný.

Teprve změní-li svůj pohled na reálný = pozná-li pravidla hry, vše se ukáže jako totálně vtipná hra, která dává člověku neomezené tvůrčí možnosti. Dokáže si svou realitu cleně tvořit, čímž se vše úplně otáčí. A o to i jde, to je i smyslem hry — vyvést člověka z iluzí do reality, a tím z oběti okolnosti udělat šťastného tvůrce své vlastní reality.

Kvalita žití se tím posouvá do úplně jiné ligy, kde není místo pro kompromisy, slabosti, závislosti ani nic jalového, protože není důvod cokoli takového žít. Člověk objeví sám sebe, své skryté schopnosti i možnosti. Pochopí, čím je, jak funguje, a dokáže v souladu s tím žít. A jeho „deset pohárů“ začne přetékat hojností.