Základním stavebním kamenem lidské logiky je dělat si na vše názor. Přijde nám to logické, samozřejmé, a proto to automaticky děláme. Fungujeme tak.

To je ovšem velká a zásadní chyba, protože právě dělání si názorů neboli posuzování je zdrojem všech našich dramat. My si totiž vůbec neuvědomujeme, že naše názory a závěry vůbec neodrážejí realitu, ale naše dojmy z ní.

Člověčím pohledem jsou věci dobré a špatné. Protože to tak vypadá. Ono to tak ale vůbec není, člověk jen realitu nevidí, věří svým dojmům.

Jakmile se člověku něco nezdá, označí to ve své mysli jako „problém“. A už to s ním šije, protože každý „problém“ spouští fantazii, a ta spouští emoce, a ty spouštějí chování, kterým jde člověk sám proti sobě. To je zákon, čili pokaždé, když člověk prožívá emoce, je mimo realitu, ve své vlastní fantazii, která může být růžová nebo černá, ale rozhodně není — reálná.

Problém je můj vlastní výmysl

Je to právě posuzování neboli dělání si názorů, kterým si člověk problém vymyslí, a poté s ním zápasí. Nemá jinou možnost, dokud nepochopí, že je vše jinak. Že žádné problémy neexistují je možné chápat jedině, dokážeme-li se na život dívat úplně jinak. Pak nám to teprve začne dávat smysl.

Vymýšlení problémů = dělání si názorů. Nesmírně si tím ubližujeme i sami sebe brzdíme, protože platí zákon — Jakmile někde vidíš problém, končíš. Nejsi schopen situaci řešit, a ona se zasekne v nefungujícím stavu. On totiž žádný problém nemá řešení, jelikož neexistuje. Snahou řešit problémy jen vymýšlíme strategie, jimiž chceme vyřešit něco, co neexistuje, co se jen honí naší hlavou. Proto bude výsledkem našeho snažení jen další boj, generátor nedorozumění a emocí.

Řešením j epochopení

Řešení tedy nikdy nevzejde z potřeby „vyřešit problém“, ale z pochopení. Z pochopení, že problém tu žádný není. Pak se najde úplně jednoduché řešení, harmonické a vhodné pro všechny.

Dobrým příkladem je například nemoc. Co dělá člověk, když onemocní? Lítá po doktorech, léčitelích, anebo sám zkouší kde co. Říct člověku, že uzdravení přijde, až s tím vším přestane, až přestane svou „nemoc“ vidět, až na ni přestane věřit, nezní moc důvěryhodně. Jeho logikou určitě ne. Ale přesto — je to tak.

Podobně přijde-li člověk o práci, není co řešit. Vše je v pořádku do okamžiku, než to řešit začne. Život má vždy připraveno řešení, náhradu, ale člověk jí svými snahami nedovolí se uskutečnit. Život totiž dokáže řešit jen to, co neřeší člověk. Čeká se tedy na to, kdy s tím konečně přestane.

Lidská logika je velký bojovník. Vše, co se jí nezdá, je problém, a jde se řešit. Což je vždy boj, ať má libovolnou podobu. A ten boj vznikl už na začátku, když člověk něco za problém začal považovat. Měl špatné brýle, tudíž celé jeho snažení je snaha se vypořádat s něčím, co je úplně jinak. A dokud se člověk o něco snaží, nemůže přijít život s řešením, protože to je proti pravidlům hry.

S člověčí logikou je „řešení něčeho“ trvalou součástí života, protože člověčí logika bude pořád něco posuzovat a následně mít potřebu se v tom rýpat. Klid a pohoda tudíž přijdou až se schopností nikde problémy nevidět — s kompletní změnou vnímání.

Člověk pořád něco řeší. Z principu — je vymýšleč problémů, které následně rozebírá, komentuje, sdílí své dojmy. Říkám tomu „lidová slovesnost“, navzájem sdílíme své dojmy a tím se udržujeme v psychóze, jak je život těžký, co je kde špatně, co vše nám hrozí, jak nám kdo ubližuje, čemu se snažíme zabránit… Je tedy dobré vědět, že dokud budeme dál uvažovat tak, jak uvažujeme, nebude náš život jiný než každou chvíli boj.

Lidský pohled má dvě zrakové vady

Lidským pohledem vše zkreslujeme, protože:

• Je krátkozraký = nevidíme dál než na ten první dojem. Z něj hned začínáme odvozovat své dedukce a argumenty, proč je něco špatně.
• Kouká špatně = za pointu považuje něco jiného, než co pointou je. Každý „problém“ staví na něčem, oč vůbec nejde, a úplně mu uniká, o co jde skutečně.

Kombinací obou zmíněných „vad zraku“ dochází k totálnímu zmatení člověka. Zamotává se ve svých dedukcích, neschopen najít cestu ven. Snaží-li se hledat další a další argumenty, jde do šířky, přidává nové a nové zcela nepodstatné prvky, na nichž obhajobu svých fantazií staví. Jenže…

…jenže řešení je hloubce, a to je přesně to, kam lidská logika nedokáže jít. Hloubka vnímání je obsažena ve Vědění neboli — v pochopení pravidel hry, životních zákonů. Pak se vše ukazuje v úplně jiném světle a konečně dochází k pochopení. K nalezení skutečné podstaty toho, co se děje a oč tu vlastně jde. pak je i řešení úplně jednoduché a stačí je přijmout.

Člověk je životem klamán, na každém kroku. To je vlastnost života, pointa hry, kterou jsme přišli na svět hrát. Je to tak proto, aby ta hra měla smysl a vývoj — aby člověk vnímal, jak se svojí logikou naráží a dostal chuť to změnit.

Tím se otevře nová perspektiva, která přinese i úplně jinou kvalitu žití. A přesně o to jde, život má přinášet větší a větší kvalitu, aby měl nějaký smysl, aby bylo kam jít a zároveň být čím dál spokojenější a bohatší.

Přechod z dojmů na Vědění je tedy přirozenou cestou vpřed, asi jako když jsme se kdysi z člověka, který nechodí, stávali tím, kdo chodí, z nemluvněte mluvnětem, z nečtenáře čtenářem… Seberozvoj, myslím ten skutečný, je tedy jen přirozená cesta vpřed, odkrývající a rozvíjející naše vrozené schopnosti, aby náš život mohl přinášet kvalitu a hojnost, od nichž nás naše „staré“ uvažování odděluje.