Vnímám se jako hrdina, pak nebojuji, ale rostu

Život je proces, který člověku nabízí možnosti růst a bohatnout. Nic jiného se nikdy nikde nikomu neděje.

Tento životní mechanismus ovšem nemůže fungovat, vnímá-li se člověk jako oběť okolností neboli jako ten, kdo musí každou chvíli něčemu čelit. To pak jde jeho uvažování proti toku i smyslu života jako takového.

Řešením je tedy své uvažování otočit, pochopit, že mě nikdy nic a nikdo nechce trápit, že mi nikdy nic nehrozí, že namísto těchto fantazií jsem vždy jen vystavován situacím, které mě chtějí obohatit tím, že je ustojím.

Nijak jinak než prožitím (ustátím) výzvy se nikdo obohatit nedokáže. Jiná možnost tedy neexistuje, a není ani důvod, aby existovala. Výzva není hrozba. Výzva neohrožuje, ona jen — posouvá. Toho, kdo ji ustojí, kdo se nenechá vyprovokovat okolnostmi k černým závěrům, kdo nepodlehne provokaci, kterou vidí, ale kterou si jen vymýšlí.

Ustát ovšem neznamená vybojovat. Bojem děláme opak toho, než co dělat máme — věříme své fantazii a chováme se nepříslušně. A to je i důvod, proč se neposouváme, nerosteme ani se neobohacujeme. Namísto růstu prožíváme své drama se vším všudy, včetně následků.

Být hrdinou za všech okolností = cítit se tak, zcela bez výčitek, ať situace momentálně vypadá jakkoli. Mluvíme tu o lásce, to je ten správný pohled, který ve vás nespustí vlny výčitek a hrozeb, uděláte-li zrovna chybu nebo se situace vůbec netváří ve váš prospěch.

Láska, to je ta nezbytná ingredience, bez níž se jako hrdinové cítit nedokážeme. nedostatek (sebe)lásky z nás dělá oběti, čelící svým vlastním negativním výmyslům.

Nedostatek lásky uzavře srdce a otevře hlavu. A už to jede. Jako lavina se na nás valí naše vlastní černé dedukce, nebo aspoň omezovače musím, nesmím, nemůžu, nemohu si dovolit…

Hrdina jde pořád dopředu, s hlavou nahoře. Oběť se namísto toho stále krčí někde v koutě, užírajíc se úvahami o své neschopnosti a nedostatečnosti. Cítí se jako ten, kdo je vždycky o krok pozadu, kdo by se měl zlepšit… Není divu, hlava nám nic jiného nedokáže servírovat.

Řešením je tedy vypnout hlavu. Aby se vůbec neozývala. Všichni, kdo žijí hlavou, se stále dokola snaží přijít na to, co dál. Což se pokoušejí o nemožné, protože na to jdou právě tou hlavou, kterou je potřeba vypnout.

Proto neexistuje „pozitivní myšlení“. Hlava pozitivně myslet neumí, nemá kde to pozitivno brát. Nemá na čem stavět. Zeptejte se hlavy, co bude, a hend vám dojde, že se ptáte na něco, v čem figurují jen samé neznámé.

Pak možná konečně pochopíte, že se hlavy není možné ptát. Že chyba není v odpovědích, ale v samotné otázce. V tom, že se vůbec ptáte. Správné je se neptat. Jakmile s ptaním začnete, budete dostávat jen samé nesmíš, nemůžeš, to je nebezpečné, drž se zpátky, šetři a podobně. Neboli vyjádřeno obecně — „dopředu nechoď, drž se zpátky“. Případně „na to nemáš, to si nemůžeš dovolit, to nevyjde…“.

Od hlavy nikdy nic jiného neuslyšíte, proto je potřeba se zbavit ptaní. Žití bez ptaní znamená žití srdcem. Opravdově, s důvěrou, že se o vás život nepřetržitě stará tak, abyste mohli jít, kam chcete, a žít, jak vám zrovna vyhovuje. Ale dokud se ptáte, plácáte se v ohrádce, za kterou se sami nepustíte, jelikož se vždycky nejdřív zeptáte — „Můžu?“.

K žití bez ptaní je potřeba dodat, že to jde až po výměně logiky. jednoduše proto, že abyste se nemuseli ptát, je nutné nejen chápat, ale i cítit, že je o vás skutečně nepřetržitě staráno a všechny vaše záměry jsou podporovány. Prostě potřebujete uvažovat v souladu s pravidly hry a cítit, že skutečně můžete, bez ptaní.