Rostu s každým dnem

Život je proces, který nám automaticky každý den přináší dárky. Nic jiného než dárky nedostáváme, nic jiného než nabízení dárků se nikdy nikde neděje.

Dárek ale nestačí nabídnout, dárek vyžaduje i aktivitu od příjemce, musí si jej rozbalit. Až pak ten dárek splnil svůj účel — něco přinesl, obohatil.

Píšu o tom, abychom si uvědomili realitu skutečnou a srovnali ji s realitou subjektivní neboli — jak v těchto podmínkách žijeme.

Výše napsané zní krásně. A přesně takový život je. Nikdo nikdy neprožívá nic jiného, než to nejlepší, co může prožívat. Denně jsou mu nabízeny přesně ty dárky, které jsou pro něj aktuálně nejcennější.

Vnímáte to tak? Jsou vaše dny od rána do večera Štědré? Pak vnímáte reálně a žijete v hojnosti. Pak vám nic neuniká, protože nic nepřekrucujete.

Pokud ale váš Štědrý den je čtyřiadvacátého prosince a i to hlavně proto, že to je napsáno v kalendáři, pak žijete svou vlastní verzi žití. Na hony vzdálenou realitě, hluboko pod nabízené možnosti.

Řečí dárků — přiletí dárek, a vy si jej ani nevšimnete. A znova, a znova.

Dá se to říct i jinou řečí — dnes jste úplně stejní, jací jste byli včera. I zítra budete stejní, jako jste dnes. I pozítří. I za deset let to bude to samé, jen dost možná s větším břichem.

A dá se to říct ještě jinou řečí — řečí perspektivy spějete do krize, protože krize je zákonité vyústění toho, že se člověk nemění. Proč? Protože nic nedokáže dlouhodobě bavit, aniž by se to nějak vyvíjelo.

A zkusme ještě jinou řeč — zkuste si představit ten rozdíl, když se člověk každý den někam posune, a když ne. Jak to asi vypadá za týden? Za měsíc? Za rok? Za pět?…

Možná právě zde si konečně uvědomíme význam slova „růst“. Bez růstu není žití, protože žítí = růst. Růst je smyslem každého žití, kdo tedy neroste, nežije. Proto spěje do krize, do stereotypu, chtě nechtě.

„Seberozvoj jako životní styl“, tak jsem kdysi pojmenoval svou práci, svou roli na světě. A život mi jen ukazuje, že to bylo správně, že přesně tam se mé pracovní aktivity skutečně vyvíjejí, že tak to má být.

Že právě to je ona hojnost, štěstí, bohatství, zdraví, síla, radost, vitalita, naplnění… Žití svým seberozvojem, to je ono, tak to je správně, to je pochopení života a jeho smyslu. „Škola rozvoje přitažlivosti“ je pak nástroj, který k tomu všemu vede. A „Tarot pro osobní rozvoj“ je školní pomůcka, která tu cestu dělá zábavnou a efektivní zároveň.

A tyhle články, ty jsou něco jako ten Tarot. Jsou nesmírně cenné, ovšem jejich skutečnou hodnotu neboli dárek rozbalí jen ten, kdo do té školy chodí. Ostatní nedokážou porozumět tomu, co skutečně čtou. Pro ně to jsou jen věty, možná znějí hezky, možná inspirativně, ale — dárek to není žádný, nijak neobohatí. Nikam nikoho neposunou, nejsou-li zasazeny do kontextu vědění, neboli schopnosti jim skutečně rozumět. Nesetkávají se s logikou, která je s nimi v souladu. I na mrkev musíte mít záhon a přesně vědět, co dělat, jinak je semínko k ničemu.

Píšu o tom proto, že se setkávám s lidmi, kteří na sobě „roky pracují“. A těm všem velice jednoduše a rychle ukážu, že se mýlí. Že jen roky dělají věci, které nikam nevedou. Což sami uznají, protože si uvědomí, že — jsou skutečně stejní, jako před těmi lety. Jen možná s tím větším břichem.

Mohu-li radit, nedělejte pro svůj rozvoj buď vůbec nic, anebo to dělejte pořádně. Protože „pracovat na sobě“ je to nejhorší možné. To se udržujete v iluzi, že žijete jinak, než jak skutečně žijete. A čekáte na něco, co se nikdy nemůže stát.