Chtít něco dokázat

O seberealizaci často píšu, že je základním pilířem úspěšně fungujícího života. Znamená to, že právě na ní je potřeba svůj život postavit.

Uděláme-li tu chybu a začneme svůj život stavět na jiných základech (přátelé, partner, rodina, děti, koníčky…), stanou se z nás slaboši a závisláci, což nám bude život denně servírovat, abychom si to konečně uvědomili — budeme pořád něco řešit, namísto abychom žili s chutí a pro radost.

Seberealizace je ten správný základ proto, že jsme se pro ni každý narodil. Je důvodem naší existence, počítá se s tím, že se budeme svými vrozenými talenty podílet na chodu celku a vzájemném obohacování.

Jelikož neexistují náhody, není náhoda ani k čemu člověk tíhne, nač má nadání, co mu přirozeně jde. To je jeho vklad do života, potenciál, který má rozvíjet, protože právě ten, poté, co dozraje, se stane motorem jeho žití i všeho dobrého a užitečného — vlastní naplnění, životní radost, štěstí, duševní zdraví, chuť se prosazovat a růst, finance, správní lidé, s nimiž mají vztahy smysl i perspektivu…

Život postavený na seberealizaci funguje správně a sám. Proto je potřeba to tak mít, jinak se děje opak — vše drhne a my to cítíme. Cítíme se slabí, ztracení, existenčně ohrožení, nejistí, namísto žití pořád něco vymýšlme a řešíme…

Seberealizace není „zase musím do práce“, ani „kde bych vydělal nějaké peníze“. Seberealiazace je touha něco dokázat. Vnitřní potřeba být užitečný tím, co ve mně je. Být dobrý a dál růst. Seberealiazce není přemýšlení a hledání, co se kde rychle naučit, abych si tím pak mohl vydělávat. To vše jsou psychózy vycházející z nepochopení životních mechanismů.

Seberealiazce není o vydělávání, ale o chuti něco dokázat. Dokud ve vašich očích máte svou práci spojenou s penězi, s jejich vyděláváním, pak se neseberealizujete, ale prachobyčejně vyděláváte na živobytí. Tohle uvažování vás ale bude pořád tlačit dolů, dostávat pod tlak při každé příležitosti. Peníze k seberealizaci patří, ale skutečně fungovat začnou, až na ně úplně přestanete myslet. Až je vymažete ze svých úvah, z žebříčku hodnot, a začnete je pouze používat.

Mág je v Tarotu archetypem člověka, který má v tomto naprosto jasno. Je si vědom svého bohatství, což nikdy není nic jiného, než naše talenty. Všichni jsme bohatí právě tím, s čím jsme se již narodili — bohatí se už rodíme!

Jde ale o to to chápat, pak se budeme bohatí cítit i vědět, jak žít, čím trávt čas, čím se bavit, co rozvíjet, kudy jít i kudy nechodit. Jako odezva budeme žít pocitem naplnění, vlastní užitečnosti, sebedůvěry a sebeúcty… Opakem je osamělost, prázdno, nuda, existenční obavy, bloudění, zabíjení času, pesimismus, nechuť, propadání závislostem…

Mág nám tedy jasně říká — seberealiazce, to je tvoje cesta. Po ní se vydej, a pokud ji necítíš, jdi do sebe a uvědomuj si, v čem jsi jedinečný. Co ti jde samo, k čemu máš předpoklady, a odtud rozplétej klubko, na jehož konci přesně pocítíš, kým jsi a kudy jít.

Seberealizace není jen služba pro druhé, lidově nazývaná „práce“. Seberealizace je schopnost se sám sebou zabavit. Žít samostatně a soběstačně, bez pocitů, že k tomu něco nebo někoho potřebuji.

Život vždy nabízí pouze možnost. I naše talenty jsou možnost, kterou můžeme, ale nemusíme chytit za pačesy. Můžeme se klidně rozhodnout jinak a fungovat po svém. Budeme to ale my, kdo pocítí, že na to jde špatně, že se vydal cestou trápení a emocí.

Stejně tak to je i talenty, které nebudeme-li rozvíjet, prožijeme celý život jako ten, kdo promrhal svůj potenciál. Kdo ke svému bohatství ani nečichnul. Namísto toho se motal v klubku svých fantazií, snažením se o něco, co si jen vymýšlel. Motal se od čerta k ďáblu, upínal se na kde co a kde koho, a denně prožíval, jak takové motání vypadá.

Bez seberealizace pořád něco chcete. Od života, od lidí, příbuzných, svých dětí… Protože své žití nestavíte na sobě, ale na nich. Trpíte tendencí druhým mluvit do jejich žití, vyžadujete od nich pozornost, vděčnost, poslušnost… Chováte se, jako by byl okolní svět váš majetek a měl poslouchat vaše názory a plnit vaše potřeby.

Motající se člověk touží. Ale ne dávat a sdílet, co je v něm, ale něco dostávat. Toužení a čekání je jeho styl, případně snažení. Stále řeší partnera, kamarády, peníze, jistoty… Chce je, aby je vysával. Není mmožné nechtít vysávat svět, když se cítíte prázdní. To prázdno je potřeba zaplnit, ale zevnitř, ne zvenčí. Právě těmi talenty a jejich pěstováním, kterým potřebujete začít žít. Pak vám přestane cokoli chybět a dojde vám naivita svého předchozího uvažování.

Ono se ani jinak než svými talenty žít nedá. Nechci-li něco dokázat v tom, v čem jsem opravdu dobrý (každý v něčem jsme), k čemu mám jedinečné nadání, budu přežívat, to nejde změnit.