I „blbé dny“ do života patří
tejně jako jsou dny dobré, patří k životu i naopak ty, kdy se necítíme být v kondici. Nemusí to být dny vyloženě depresivní, často jen cítíme, že nám chybí energie, nic se nám nechce, cítíme se prázdní, bez chuti něco dělat, náš život jako by postrádal smysl.
Je dobré vědět, že i takové dny do života přirozeně patří. Nemáme se jim tedy bránit, ani v nich vidět nic špatného, jejich smyslem je v nás změnit něco přežitého. Opouští nás něco, co nám už neslouží, což se čas od času prostě potřebuje dít.
Píšu o tom proto, abychom se naučili podobné dny a s nimi spojené stavy útlumu a pesimismu prožívat bez tendencí v tom vidět cokoli špatného. Naopak, vítejme je s pochopením, že to bez nich nejde, že nám uvolňují cestu vpřed.
Člověk trpí tendencemi hned vidět černě, čehož důvodem je vždy — nepochopení. Tak tedy pochopme význam „blbých dní“ jako nutnou součást procesu neustálého růstu, kdy se potřebujeme zbavovat starého, aby to mohlo přijít nahradit nové a perspektivní.
V podobné dny se tedy nechce víc, než se přizpůsobit podmínkám, které nastaly — klídek, soukromí, postel, odpočinek, relax. Nesnažit se za každou cenu něco dělat, protože to už je boj. Stejně jako je boj, snažíme-li se hloubat, co se s námi děje. Neděje se vůbec nic, prostě se vnitřně něco čistí, což vždy vypadá takto — vše je tedy v pořádku.
Je potřeba doplnit, že je něco jiného, prožíváme-li takové dny často, je-li prázdno náš životní standard. Pak už jde o úplně jinou situaci, kdy nám život jasně avizuje, že náš přístup k němu nestojí za nic a měli bychom to změnit.
V tomto článku ale chci zůstat jen u případu, kdy dny, popisované Osmičkou Pohárů, prožíváme jen sem tam (např. o úplňku). Abychom chápali přirozenou potřebu jejich existence a nebránili se jim, nehledali v nich nic černého, jen v klidu nechali odplynout, co nás už má opustit.
Umění žít spočívá ve schopnosti si dokázat užívat vše přirozené, tedy vše, co k žití skutečně patří. Kdo to neumí, každou chvíli bojuje se svými představami — vidí někde problém a už to jede. Jediný, kdo nám dokáže kazit život, jsme my sami svými kritickými postoji k prožívanému. Míváme pak tendence propadat skepsím a závislostem, čímž sami sobě házíme klacky pod nohy neschopností setrvávat v přirozeném koloběhu dění.
Je tedy velice užitečné dokázat s klidem prožívat přirozené stavy vnitřní obnovy, které byť nevypadají růžově, jsou úplně v pohodě a od nás jen chtějí vhodný přístup — odpočinek, během něhož nabereme energii do dní dalších, které ji budou vyžadovat.
