Seberozvojem zpátky ke spontánnosti a nadšení

Člověk je jako dítě specifický svým bezprostředním projevem. Říká se tomu spontánnost. Je dána tím, že malý člověk v sobě ještě nenosí žádná pravidla, poučky, morálku — žádné názory.

O svou spontánnost postupně přichází kontaktem se světem „dospělých“, kteří už v těch názorech, tedy pravidlech a poučkách, dávno jedou. Stali se obětí svého intelektu, který trpí potřebou se ke všemu vyjadřovat.

Spontánnost tedy člověka opouští s tím, jak se do jeho žití čím dál víc zapojuje hlava. Už nereaguje cítěním, ani neříká, co cítí, ale čím dál víc věci nejdřív přechroustává hlavou a chová se tedy „promyšleně“.

Což znamená jenen logicky, ale také vypočítavě, zbaběle, egoisticky, a s tím si i kupu věcí zakazuje a odříká, přičemž se snaží sám sobě namluvit, že to je vlastně dobře.

Dlouho se člověk domnívá, že to je správně. Nevidí ve svém přístupu (sebe)manipulaci, ale logiku, tedy dobro. A ono to v jistém slova smyslu dobré i je — dítě je sice spontánní, ale zároveň nezkušené, tudíž svým přístupem a vnímáním často působí škody nejen sobě. Je tedy v pořádku, že spolu se zkušenostmi získává i sebekontrolu, čímž se stává životaschopným.

Nicméně sebekontrola neřeší jen to, co je v dítěti potřeba rozvinout, ona zároveň dusí, co je v něm dobré. Člověk tedy daleko překročí hranice, kdy je sebekontrola prospěšná, a posune je tam, kde jej svazuje, stresuje a nutí žít v nevyhovujícím.

Se seberozvojem to souvisí tak, že pokud se člověk v jisté fázi svého vývoje nerozhodne vědomě té škodlivé sebekontroly zase zbavit, dožije v zajetí svých dogmat, která jej okrádají o to nejlepší, co život nabízí.

Seberozvoj je tedy nejen o oddramatizování a uzdravení života. On je i o rozvoji vnímání, kterým se naučíme vnímat neobvyklou hloubku všeho, nač denně koukáme. Život se stane „říší divů“, jakou poznala Alenka nebo třeba chlapec na obrázku.

Nadšení, vášeň, dobrodružství, zázraky…, to vše tu skutečně je a je toho mnohem víc, než se dá popsat. Ale to vše potřebuje člověk v sobě probudit, aby to dokázal vnímat.

Je to přesně v duchu životního zákona — život je přesně takový, jak se na něj naučíš dívat. Je mnohem úžasnější, než si uvědomujeme, a čeká na své odkrytí.

Taková je realita, ani trochu nepřeháním. Člověk se odstraněním své logiky posune doslova do jiné dimenze. Bude opět tím nadšeným dítětem, bezstarostným, pro které je vše úžasné.

Říká se tomu opravdovost i proto, že konečně člověk vnímá vše, co se tu nabízí, a čerpá tak naplno potenciál života. Opravdovost je stavem, kdy žijete srdcem, pro radost, a s totálním nadšením. Otevřeli jste truhlu plnou pokladů, a ta truhla je všudypřítomná, bezedná a nekonečná. <3