Trpělivost je pochopení, že vše musí dozrát

Vše hodnotné podléhá procesu zrání. Neboli — musí se to vypěstovat. Nejen, že nic nejde hned, ale nejde toho dosáhnout jen aktivitou.

Zrání je vnitřní proces. A to bývá kamenem úrazu, protože si to často neuvědomujeme. V našich úvahách nějaké vnitřní zrání moc nefiguruje, co se týká našeho žití, fungování, posunu vpřed a životních oblastí jako takových.

My uvažujeme zpravidla tak, jako by vše zralé bylo, stačí něco dělat. Chodíme na věci s potřebou je řešit, namísto potřeby zrát.

S tímto přístupem pak neustále narážíme. Chodí situace, které vyhodnocujeme jako „problémy“ a ty se snažíme řešit. A to je ta chyba. Ony totiž žádné problémy nechodí, ony chodí jen prožitky, které nám ukazují (zrcadlí) naši nezralost. Chtějí nám říct — změň se!

Tyto prožitky vyžadují, abychom si je v sobě zpracovali a změnili své vnímání a poté i přístup, ne abychom něco, co nám přijde problematické, řešili. To se chováme jako slon v porcelánu.

Chyba je vždy v našem pohledu, právě on je nezralý. Vidíme jej v něčem, co je úplně v pořádku. Jdeme na něco tak, jak se na to nechodí. A to se potřebuje změnit, to je cesta vpřed. My ale mylně vidíme cestu vpřed v tom, že vyřešíme ten problém, a tak vymýšlme řešení.

Snažíme se řešit něco, co neexistuje, což nám dělá starosti a stojí nás kupu času i energie. Úplně zbytečně, namísto abychom měnili koncept svého přístupu, hasíme vznikající požáry. Řešíme stále to samé dokola, jelikož naše „brýle“ vidí stále tytéž „problémy“.

Trpělivost je schopnost nechtít věci hned řešit, ale v klidu počkat, až samy dozrají. Netrpělivý se snaží vše řešit hned, a tím brání přirozenému průběhu a vývoji. Někam se žene, nebo se cítí ohrožený, a tak se snaží. Výsledkem je ale opak — funguje jako brzda a generátor zbytečných starostí.

Dokud své brýle nevyměníme, budeme donekonečna potkávat tytéž okolnosti, a vždy, když se objeví, uvidí naše brýle problém a začne boj s ním.

Snahy věci řešit jsou výplodem nepochopení, že není co řešit, protože je vše v pořádku. Ono to tak jen nevypadá naší nereálnou optikou. To si ale neuvědomujeme, protože člověčí logika se vždy řídí dojmem. Ona neví, co se děje ani proč, ona jen má dojem, že se každou chvíli děje něco špatného.

Osmička Disků se do toho snaží vnést jasno, tak říká — úplně všechny prožitky jsou pro tvé dobro. Nehledej v nich nic špatného, nevěř dojmu, jakým působí. Tohle je zlaté pravidlo života. Vše, co nám přijde problematické, nám přináší nabídku dozrát — změnit své brýle.

Nejde to ale jinak, než že přijde prožitek, který nás rozhodí. On ale nikdy nechce být řešen, ale vnitřně zpracován. Chce opak — nenechat se vyprovokovat k potřebě+ jej řešit. Máme v sobě udržet potřebu něco vymýšlet a páchat. Takto to je vždy, bez výjimky.

Stavy vnitřního zrání jsou nutnou součástí každé cesty. Patří k životu, proto je zásadní jim správně rozumět a měnit se, namísto boje. Nejde se jim vyhnout, vždy tu budou, vždy je potkáme, protože bez nich se nikam nedá hnout.

Pokaždé, když se objeví, se láme chleba — buď začne zrání, anebo boj. Pokud člověk volí boj, rozhoduje se nezměnit. Nedokáže se pak ale vymanit z ohrádky, ve které jej udržují jeho názory, které nedokáže měnit. Věří jim a podle nich se kouká i chová pořád stejně.

Názory jsou nejen naší brzdou, ale i zdrojem všech „problémů“, protože díky nim problémy vidíme. Vidíme chybu tam, kde žádná není. A pak už jen zápasíme s tím, co není, co žije jen v naší představě.

Každý člověk je vězněm svých názorů. Nikdo se nedokážeme posunout za hranice svých úvah, jakmile v něčem vidíme problém, namísto abychom situaci brali jako příležitost se změnit.

Osmiča Disků je tu proto, aby nám přinesla pochopení, že právě cesta změny svých názorů je ta, která nám přinese vše, oč usilujeme. Úsilí vynakládáme vždy proto, že si nemyslíme, že to jde i bez něj. Nevěříme, že budou věci fungovat samy.

Člověk neví, že vše funguje správně samo. On si myslí, že aby věci fungovaly, musí se snažit, vymýšlet, plánovatz a řešit problémy. To je ovšem jen jeho fantazie, teorie, která mu dává smysl, ale život funguje jinak. On jen zároveň umožňuje kadému žít i komplikovaně a  hlavou plnou starostí.