Žije se pro radost, vše ostatní je prachobyčejný boj

Rád bych napsal s využitím Tarotu o radosti. Ona je totiž skutečným smyslem žití. Život jsme si přišli užít, což znamená — žít jej pro radost.

Bude dobré začít tím, jak žití pro radost vlastně vypadá. Je to jednoduché — o nic vám nejde. Pro vše, co děláte, nemáte žádný jiný motivátor, než chuť to dělat. Baví vás to. Škola, práce, koníčky, vztahy, každodenní činnosti typu vaření, hygiena… Prostě máte chuť žít vše, co k žití patří.

Na to je dobré navázat odpovědí na otázku — „Proč to tak nemám?“ Na což odpovídá i tarotová jedenáctka, karta XI. Síla — „Protože se nemáš rád.“ Žiješ takzvaně nesebepřijatý.

Naučil ses na sebe koukat jako na nedosatečně dobrého. A tím začal tvůj vnitřní boj — do tvého žití vstoupila hlava, která od té chvíle vše hodnotí a tebe ta hodnocení ovládají.

Jak začne člověk hodnotit, je celé žití v pytli, protože od té chvíle začnou problémy. Ne, že by nějaké existovaly, ale člověk je začne vymýšlet a následně vidět, protože svým výmyslům věří. Hodnotič vyhodnotí kupu věcí jako problém a tím se začne adekvátně cítit i chovat.

Ono „adekvátní chování“ je jednoduše řečeno starosti neboli boj. Boj se svými názory, ale to si hodnotič nemyslí. On svým názorům věří, takže má za to, že bojuje se světem, který je takový, jaký si jej vyhodnotil. I člověk sám se cítí být takový, jakým sám sebe vyhodnotil (odtud pojem sebe-hodnota). A dál hodnotí, vyhodnocuje, dedukuje, kalkuluje, podmiňuje, přikazuje a zakazuje…

No a to je vše, jen ne radost. Ta ze života vymizela, odešla. Hodnotič si ji dokáže na chvíli vyvolat puštěním rádia nebo bedny, návštěvou ledničky, kina či hospody, ale ji necítí jen tak, poříd, z principu. On už kupu každodenních věcí vnímá jako povinnosti, nutnosti, přinejlepším jako něco mechanicky fádního.

Radost se musí do žití vkládat, ta musí jít ven z člověka. Měl by ji dávat do vstávání, do uklízení, do vynášení kocouřích bobků, do vaření, do nakupování, do práce, do placení, do konverzací, do pohledů na vše, s čím se setkává…

Vše na světě a v životě je samo o sobě šedé. A čeká to, jakou barvou si to kdo vybarví — takové to bude mít a tak se bude cítit. Radost je tedy schopnost vše vnímat barevně a krásně. Ono to takové je, jen to takové být nemusí, můžeme na to koukat, jak chceme.

Jakmile do života vstoupí boj, je polovina věcí černých, a člověk pak tíhne k těm černotám, které v jeho mysli dominují, jelikož se stále vracejí. Člověk je v hlavě rozebírá, přemílá, a diskutuje o nich se sebou i s ostatními.

Sebepřijetí, to je ten klíč k znovuobnovení radosti. K takové té skutečné, od rána do večera, bez ohledu na to, kde jsem a co tam dělám a s kým. Radosti ze sebe a z žití jako takového.

Odejde-li ze života schopnost cítit a vnášet do věcí radost, nahradí ji starosti a prázdno. Člověku začne něco chybět, něco vadit a něco hrozit. A to už se veze na kolotoči, ze kterého se nedá vystoupit jinak, než sebepřijetím. Totálním.

Tohle totální sebepřijetí má svou jasnou, konkrétní podobu. Jde o proces, který má svá přesná pravidla, jejichž dodržením dojde k výměně logiky.

Člověk nedokáže koukat na věci tak, aby tu ztracenou radost začal cítit, aby si ji vrátil. To dokážou děti, než se zablokují a než nad jejich životem převezme kontrolu hlava. Pak už cesta zpět není, protože se spustila člověčí logika, která návrat zpět nedovolí. Pak si člověk dokáže jen zkoušet kde co pozitivního sugerovat, ale to nikam nepovede — nic se nezmění, zůstane stejný, a jeho  život rovněž.

Sebepřijetí je tedy úplně jiný proces, než sugerování pozitivna. Člověčí logiku ze svého žití vyženeme tak, že se naučíme nejen na sebe, ale i na všechny své prožitky i okolní svět koukat jnak. S pochopením. Necháme si vysvětlit, jak to zde doopravdy chodí a zbytek se odehraje prakticky sám, své pochopení v sobě necháme dozrát.

Ve své škole jsem téma sebepřijetí uchopil jednoduše a pokud možno i zábavně, takzvanou „metodou čtyř příběhů“. Přijde mi to fajn, protože to je úplně jednoduché a zároveň kompletní, snadno zapamatovatelné, příjemné, udělá to ve všem jasno a hlavně — ta radost se opravdu vrátí. Ne jako výsledek sugescí, ale díky získanému pochopení. Probudí se ve vás a už tam zůstane.

S radostí přijde i Síla, když už jsme u té tarotové jedenáctky. Sebedůvěra i sebeúcta, chuť i potřeba něco dokázat, žít jako ten, kdo dává a nic nevyžaduje, protože mu nic nechybí a vše si dokáže sám tvořit. I jako ten, kdo se nebojí, protože si už nic, co by mu hrozilo, nevymýšlí.

S takovým člověkem je dobře i ostatním. Je vyrovnaný, laskavý, klidný, bezstarostný, otevřený, laskavý, milující…, tak jak by nebylo. Každý člověk sdílí přesně to, jaký je. Prudič prudu, dramatik dramata, usilovač stres, a spokojenec pohodu.

Cílem vědomého žití tedy není nic jiného, než stát se opravdovým spokojencem. Neexistuje nic víc než vlastní pohoda, protože ji pak nejen prožívám, ale i přitahuji a sdílím. Nemá tedy ani smysl si přát něco jiného, protože cokoli jiného je mnohem míň než tohle.