Láska je schopnost dávat věcem co potřebují
áska je schopnost se na věci správně dívat. A tím správným pohledem je — cítění. Jdu-li na věc s citem, znamená to, že nepřemýšlím. Řídím se srdcem, cítím, jak na to jít, co říct, co dělat, jak se k věci postavit.
Citítm také, co věc potřebuje, protože mé cítění vidí skutečnou podstatu věci.
Láska je schopnost vnímat srdcem, nikoli hlavou. Hlava na rozdíl od srdce vytváří teorie na základě svých domněnek. A společným rysem všeho, co člověk vymýšlí je, že ta celá teorie staví na nesprávné pointě. Ve skutečnosti jde primárně o něco úplně jiného, než si hlava myslí.
Vše, co vzniklo „přemýšlením“ nefunguje, naráží a kulhá, právě proto, že skutečná pointa je někde úplně jinde. Názory hlavy jsou mimo mísu, jen znějí logicky.
Příklad ze života? Například všichni lidé, kteří vnímají hlavou svou práci, svou optikou „vydělávají peníze“. Vydělávání peněz vidí jako pointu své seberealizace. No a výsledek je pak ten, že s těmi penězi pořád kalkulují, počítají je, vymýšlejí, jak přijít k větším penězům, řeší, kolik co stojí, škudlí…Není to nikdy ono, finance nás omezují — v podstatě nefungují, pořád nám dělají starosti, jsou na denním pořádku.
Skutečnou pointou seberealizace je služba druhým. Mám se bavit tím, že sdílím své talenty a schopnosti ve prospěch druhých lidí, své cílové skupiny. Cítí-li to člověk takto, na peníze si ani nevzpomene. Nepřemýšlí sylem „kolik vydělám“, ale čím mohu být užitečný, co mě bude bavit, jak to dělat, jak být užitečný… Takto to má být.
Připomenu životní zákon, který zde hraje roli — vše funguje správně jedině samovolně. Tedy když na to člověk vůbec nemyslí. A ten zákon je tu právě proto, aby nás vedl k opuštění „přemýšllivého životního stylu“ k žití srdcem. To jediné je cesta, dokud přemýšlíme, točíme se dokola a věci dopředu nejdou, jelikož jsou limitovány vzorci našich úvah.
Jiný příklad ze ivota je třeba partnerský vtah. Jdu-li do něj s tím, že bude sex, případně že si budeme navzájem pomáhat, že se budu konečně cítít bezpečně… zjistím, že právě to, o co mi jde, nebudu dostávat. Příčinou jsem opět já, který na něco myslí, a tím to celé brzdí. Správné je pouze cítění, že chci vztahu dávat sebe, protože jsme na to zralý a chci se bavit právě tou svou přirozenou schopností být dobrým partnerem.
Obdobně to (ne)funguje úplně ve všem. Jdu-li na věc hlavou, stavím to celé na nereálné pointě a svým myšlením brzdím přesně to, co mi to má přinášet. jsme sám sobě brzdou. Mohu se snažit, honit, vymýšlet strategie, podbízet se, ale nikdy nepřekročím stín svých úvah. Nikdy mi můj přístup nepřinese štěstí a to, co bych rád žil.
Hlava myslí na prostředky. A právě to ji stresuje, to v ní vyvolává obavy (peníze, práce, zákazníci, partner, zdraví — tohle vše jsou prostředky, na které když myslím, atakují mě obavy, jestli to bude nebo nebude). Vtip je v tom dokázat právě na ty prostředky vůbec nemyslet. Pak budou perfektně fungovat, protože je svými úvahami nebrzdím. Což dokáže jedině srdce.
Rozdíl mezi hlavou a srdcem je v tom, že hlava řeší, co získám a zároveň se bojí, aby se něco nepo… Vymýšlí potenciální problémy. Srdce nikde žádné problémy nevidí a touží sdílet, dávat ze sebe, bavit se svými vlastními schopnostmi. Cítí se bezpečně a způsobile.
Každý máme něco nastaveno přes srdce a něco přes hlavu. To je úplně v pořádku. je potřeba ale vědět, že všechno to „přes hlavu“ jsme dostali do života jako výzvu, kterou máme překonat. Přepnout se z žití hlavou na žití srdcem je smyslem naší existence. O to v našm životě jde primárně, protože až pak začneme skutečně žít. Do té doby to je trápení.
Srdce řeší jen to, co chce žít a sdílet. Hlava vždy přemýší i o tom, co všechno k tomu bude potřebovat. A stres i velice komplikované, omezené a emotivní žití je na světě.
Trápící se člověk ale obyvkle tohle neví. A tak namísto aby se vrhl na svůj seberozvoj a bavil svým přeprogramováním, bojuje a snaží se, vymýšlí plány, stěžuje si, hledá, kdo mu pomůže, doufá, že se něco změní… Ale ono není jak, hybnou silou všech životních změn je sebezměna, konkrétně řečeno „vyčištění svého podvědomí“.
Může za to „podvědomý blok“, který v sobě nosíme, že jdeme na něco hlavou. A ten nás bude ovlivňovat do chvíle, než je vyčistíme. není možné se změnit, aniž bychom vyčistili své podvědomé bloky. Náš život se nehne ani o píď. Naše vnitřní nastavení zůstane takové, jaké je, a můžeme dělat stojky, můžeme vymýšlet, můžeme se snažit, můžeme si zoufat, můžeme hledat pomoc, můžeme si sugerovat, můžeme si přát, toužit, doufat, snžit se, můžeme dělat cokoli. A nic.
Teprve vyčištění bloku přinese změnu. Protože tak je život nastavený, tak znějí pravidla hry. Neočůratelná pravidla hry, proto nikdy nemůže pomoct nic jiného, než to jediné správné.
Láska je tedy žití srdcem neboli bez bloků. Je to takzvané „přirozené ctění“ neboli „reálné vnímání“. Z čehož by mělo být jasné, že reálně vnímat jde jedině srdcem, to od halvy nemůžeme chtít. Proto se ani nikdy nechtělo ani chtít nebude, abychom něco vymýšleli, abychom o něčem přemýšleli, protože to je vždy cesta do bludišť. Nereálná fantazie, která je v praxi nepoužitelná.
Život tedy není o přemýšlení a vymýšlení, ale o zbavování se podvědomých bloků, díky kterým to přemýšlení a vymýšlení máme tendence dělat. Každý člověk v sobě nosí podvědomé bloky, schválně, protože život je hra, která nás má těch bloků zbavit.
Přišli jsme tedy na svět hrát hru na čištění bloků. Jen to obvykle nevíme, a proto hrajeme hry úplně jiné. Na stres, honění, trápení, snažení, podbízení, smutnění, zoufání, obavy, fantazírování… Tohle vše jsou výplody naší fantazie, neexistující problémy, které si sami svým přemýšlením vymýšlíme.
Začnete-li přemýšlet o čemkoli, velice brzy vymyslíte problém. Můžete si to zkusit. Vymyšlení problému je základní vlastnist přemýšlení. I když začnete hezky a vše bude vypadat výborně, brzy vám hlavou proletí — „Pozor! Co když ale…“ A už se vezete. už jste vymysleli potenciální problm a ten ve vás šrotuje. Už vymýšlíte, co s tím, jak tomu předejít, jak to vymyslet, aby vaše teorie byla bezpečná… Přemýšlení vás dostalo a dostane pokaždé, když začnete.
Žije se tedy přemýšlení. Tím sredcem, jak jsem psal výš. Pak vše funguje, protože srdce nepřemýšlí. Srdce ani nevyděsíte, neukecáte, nepřesvědčíte, neoklamete. Srdce je z jiného těsta než hlava. Je napojeno na jinou logiku, na tu správnou — na logiku životní neboli vesmírnou. Srdcem jsem totiž napojeni přímo na ten Vesmír, proto se srdce nemýlí a vidí vše reálně.
Člověk ale má i své smysly a rozum, a je zvyklý používat tyto nástroje ke svým názorům a úvahám. A to je jeho kámen úrazu. Kámen, se kterým ta hra počítá, podobně jako počítala s tím, že člověk po narození nebude mluvit, ale naučí se to. Stejně tak se ale počítá i s tím, že člověk objeví své bloky a rozhodne se jich zbavit. Což už se tak samozřejmě neděje, ale mělo by.
Žít s bloky je podobné jako žít a nemluvit, případně být analfabetem. Nepoznáme lásku, nepoznáme radost, štěstí, nepoznáme hodnotné věci. Budeme přežívat v našich fantaziích, které nás od všeho hezkého spolehlivě odstřihávají. Naše životní úroveň bude daleko pod naše možnosti.
Zakončím to životním zákonem, který říká — život je hra, kde si člověk musí vše hodnotné zasloužit. Je tedy na něm, jak bude ke svému žití přistupovat. Přesně tak bude jeho život vypadat.
Říká se mu „zákon spravedlnosti“. Všichni mají stejné možnosti, lásku i hojnost může každý žít, ale nikdo to nedostane jen tak — musí si pro ně dojít. Každý to dokáže, takže je to jen o chuti a odhodlání to dokázat. V Tarotu je na to karta X. Kolo štěstí, která říká — sám jsi svého štěstí strůjce. To kolo štěstí držíš ve svých rukách a záleží jen na tom, jak s ním ty sám zacházíš.
