Důvěra = životní nádhera
hce-li člověk žít nádherný život, potřebuje k němu cítit silný láskyplný vztah. Musí se na něj umět koukat, protože život běžnou optikou vypadá jinak.
Milovat znamená vědět. Chápat život. Pak milujete, pak vidíte nádheru, kterou bez pochopení vidět není. Bez pochopení jsou dojmy a dramata. Láska je tedy umění se správně dívat. Vidět, co je, ne co se zdá.
Kdo se správně dívá, následně i správně cítí. Pohodu, lásku, radost, bezpečí, štědrost, zdraví, sílu, vitalitu… A tyto stavy jsou trvalé, nejde jen o chvilkové reakce na něco příjemného.
Člověk vědoucí je sám sobě zdrojem všeho krásného. Jde to z něj, bez ohledu na okolnosti. Proto je to vše trvalé, není to ničím zvenčí živeno, ničím podmíněno. Jde o způsob nahlížení na život, hluboké pochopení, proč je vše jaké to je, i že to je krásné takové, jaké to je. I užitečné je to právě takové, jaké to je. Nic nejde vylepšit, vše je ideální. Není co měnit.
Žije-li člověk důvěrou, vyzařuje důstojnost. Žádná divadýlka, přetvářky, snahy zapůsobit, manipulace, kalkul. Čiší z něj klid, věcnost, otevřenost, spolehlivost, respekt, sebehodnota a sebedůvěra. Člověku o nic nejde, jen tak dokáže být důstojný. O nic se nesnažit, o to jde.
Důstojnost je láska a láska je důstojnost. Přirozenost. Úcta k hodnotám, láska ke kvalitě. Skutečné hodnoty. Žití srdcem, vnímání srdcem, rozhodování srdcem. Srdečnost, pochopení, opravdovost, kultura projevu, přirozená autorita, sebeúcta, pokora. Přitažlivost.
Žití bez ega probouzí vděčnost. Ne názory, vděčnost. Vděčnost za vše, namísto názorů na vše. Kde jsou názory, tam jsou fantazie a dramata — překroucená realita. Pomotané hodnoty. A tudíž žádná vděčnost. Možná chvílemi, sem tam, ale nejde o trvalý stav.
Nejde být trvale vděčný, dokud si dělám názory. Dokud si je dělám, mění se mé pocity, mění se můj vztah k tomuhle a onomu — jsem proměnlivý, a tudíž i vše v mém životě je proměnlivé, dočasné, pomíjivé, nestabilní.
Vděčnost je napojení na Hojnost. Hojnost proudí všude tam, kde je přítomna opravdová vděčnost. Není potřeba víc, jen být opravdu vděčný. Což je velice těžké, protože to vyžaduje se zbavit těch názorů i potřeby si další dělat. Ale stojí to za to. Stojí za to se vydat cestou k nalezení naprosté důvěry v život. Naučit se vidět svět reálně. Opustit každodenní divadlo a vstoupit do světa, kde je vše opravdové, krásné, kouzelné a dobré.
Od divadla není možné chtít harmonii. To odporuje základnímu principu divadla — divadlo bez dramat nemůže existovat, staví na nich. Komedie, sarkasmus, tragédie, kritika, fraška, drama… To vše potřebuje zápletku neboli názory, překroucenou realitu, aby byly emoce.
Láska je nahrazení emocí něčím podstatně kvalitnějším. Skutečnými hodnotami. Důstojností. Hloubkou. Pochopením. Soucítěním. Krásou. Silou. Bohatstvím ducha. Což jsou vesměs kvality, které generují i přitahují také kvalitu. Láskou se pěstuje kvalita. Tak, jako se divadlem pěstují emoce.
Nádhera vzniká transformací emocí v lásku. Změnou vnímání, přeměnou dramat v přirozené vnímání. A motorem té přeměny je pochopení. Nahrazení názorů věděním. Láska, ta skutečná a trvalá, je vnímání s pochopením. Vnímání nádhery, kterou už jsem schopen vidět i cítit.
