Na světě jsem, abych uskutečňoval, co chci

Uskutečňovat své záměry je pointou žití. Od toho jsme na světě, máme se to naučit a žít tak.

Děje se to spoluprací s životem jako takovým. Člověk i život jsou k tomuto účelu perfektně nastaveni.

Člověk zadává záměry, které chce uskutečnit a zpracovává své prožitky tak, aby těm záměrům otevíral cestu, dokud nedojde do cíle.

Život je dokonale inteligentní, organizuje a synchronizuje události tak, aby do sebe vše zapadalo a cesta krok za krokem ubíhala správným směrem.

Uskutečňování záměru je něco jako kopání tunelu. Jde o to prokopat tu cestu. Život tedy vše řídí a člověka vede. Člověk se jen vždy, když přijde signál, zachová, jak situace vyžaduje (v duchu životních zákonů). Je to jednoduchý postup po jednotlivých krocích.

Vtip je v tom nebýt příliš aktivní. Fungovat jen v těch správných chvílích a nedělat nic navíc. Nestarat se. Nevymýšlet. Neplánovat. Jakmile s tím totiž člověk začne, odpojí se od podpory vesmírmých sil a je na vše sám.

Správně se žije vědomou pasivitou. Do svého žití zasáhnu jen sem tam, jelikož vše potřebné zařizuje život sám. Musím mu ale rozumět, jinak vždy dřív, než se život dokonale postará, mě přepadne potřeba na to jít sám. A tím to celí zazdím a vezmu do svých „nešikovných“ rukou.

Uskutečňování záměrů není o aktivitě, ale o vědění a důvěře. Vím, co mám a nemám dělat, a plně důvěřuji životu, že se o vše postará sám (protože už vím, jak to celé funguje). Takto vybaven — věděním a důvěrou — jdu krok za krokem nezastavitelně dopředu, až „tunel“ prokopeme. Pak ke mně tím tunelem přijde i ideální výsledek.

Takto se tvoří úplně vše. Je to tedy v principu velice jednoduché. Jednoduchá není jen cesta k záskání těch potřebných schopností Vědět, a Důvěřovat. Vyžaduje to od člověka ochotu změnit své myšlení a vnímání. Ochotu projít cestou sebezměny, něco nového se o životě i o sobě naučit.

Kopeme „tunel správné přitažlivosti“. Cílem člověka je naučit se měnit svoji přitažlivost. Ať totiž uskutečňujete jakýkoli záměr, pracujete jen na tom, abych byl pro svůj záměr přitažlivý. nejde tedy o ten cíl, ten už na mě čeká. Jde o tu moji přitažlivost, ta se buduje. A jakmile ve mně naskočí, přijde hned i výsledek.

Člověk žije s představou, že je na vše sám. Že se musí starat, aby jeho život běžel, aby měl co jíst a zač žít. Tyto představy jsou nereálné, život funguje sám a stará se, aby vše potřebné člověku samo chodilo. Nereálné představy jsou zdrojem všech starostí, pocitů ohrožení, kalkulací, škudlení…

Díky nereálným představám o životě se člověk chová úplně jinak, než by měl. Chová se v duchu svých představ, nikoli v duchu reálných životních zákonů. Vůsledek je pak ten, že jde sám proti sobě, protože žije velice komplikovaně a emotivně.

Namísto jednoduchosti a čiré radosti prožívá člověk starosti a funguje úsilím a snažením. Nedělá, co by měl, ani co by chtěl. Vždy je to nějaký kompromis, motivací pro to, čím trávím své dny není čiré „tohle dělat chci“, ale musím a nesmím. Kalkul a sebemanipulace. Za svým konáním vidím nějaký důvod — o něco mi jde.

Trávím své dny tím, co si myslím, že bych dělat měl, namísto tím, co dělat chci. Na pozadí je totiž hlava, která mi servíruje, co vše mi hrozí, když seudělám tohle nebo tamto. Sekýruje mě, a já ji poslouchám.

Tak život vypadat nemá, ale může. Dokud se nerozhodnu naučit, jak funguje a vnímat jej reálně, tak vypadat i musí. Život funguje sám, ale klidně mě nechá, abych se pinožil a o vše se zkoušel starat sám. Nenutí mi nic. Nevnucuje mi svou péči.

Neplní-li si člověk své cíle, žije bez efektu. Bez pointy, která dává žití smysl a člověku přináší pocit naplnění. Život je pak prázdný, a to prázdno je potřeba nějak potlačovat, utíkat z něj. A to i člověk dělává, je to jeho životní styl, je nutné tak žít, nežiji-li tím, že si plním své cíle a žiji skutečně bez kompromisů po svém.

Žít své ideály je bytostná potřeba člověka. Proto se necítí dobře nikdo, kdo žije jinak. Musím, nesmím a kompromisy nedokážou člověka uspokojit, to od nich nemůžeme chtít. Bez schopnosti žít čistě pro radost nenaplňuji svou niternou potřebu trvalé lásky a štěstí.

Bez znalosti životních zákonů, bez reálného pohledu na život, se člověk točí na kolotoči „musím/nesmím“ a následném „potřebuji si vyčistit hlavu“. A znova, pořád dokola. Neuspokojení z toho, co a jak žiji i pocity nejistoty mě v tom kole spolehlivě udržují.

Cesta z kola ven je tedy ta, kdy se naučím si plnit své záměry. Naučím se žít úplně jinak, s pochopením, jednoduše, efektivně a v souladu se svými skutečnými potřebami — naplněním a láskou. Bez kompromisů, své ideály.