Jak se cítím, když jsem sám, ukazuje, jaký jsem člověk

Jak se cítím, když jsem úplně sám? Jak se cítím a chovám, když mám spoléhat sám na sebe? To jsou výborné otázky na tělo. Člověk by je měl brát vážně, protože odpovědi na ně ukazují, jaký je. Jak je na tom se svým vztahem k sobě, který přesně odpovídá i všem jeho ostatním vztahům nejen k lidem, ale k životu a okolnímu světu obecně.

Život je o tom dokázat být sám sobě dobrým společníkem. Dokázat si vše dávat — lásku, spokojenost, klid, zábavu… Pak vše funguje a žití baví. Ale jakmile je mi nějakým způsobem špatně — neco mi chybí nebo nejsem s něčím spokojený, jsem s žitím na štíru.

Je dobré si uvědomit, že dokud nám není samotným totálně dobře, budeme okolnímu světu na obtíž. To neznamená „pouze“ na obtíž, to jen znamená, že ta obtíž tam bude. A ono bohatě stačí být na obtíž jen sem tam. Budeme brzdou, komplikátorem, dramatikem, kazičem nálad a aktivit, neschopni dávat svým vztahům, co potřebují. Věci budou kulhat, tak to je.

Z pohledu „společníka“ nebudeme ideálem. Je dobré si uvědomit, že vše v životě je vztah. Nejen mezi lidmi existují vztahy. Vztah máme k seberealizaci, k penězům, k hygieně, stravování, péči o své tělo, o své blízké, o své potřeby… Život se skládá jen ze samých vztahů. A právě to, jaký v těch vztazích dokážu být (co jim dokážu dávat), určuje, jak kvalitní život jsem schopen žít.

Samozřejmě, vždy tu bude kupa lidí, kterým to bude stačit. Ale i kupa těch, kdo budou chtít víc. A právě ti nároční, s těmi má smysl žít chtít, protože s těmi nám bude dobře. S těmi věci baví a fungují. Ale pro ty je zcela nepřitažlivý každý, kdo tu kvalitu v sobě nemá.

Člověk nemá od života něco chtít. To je vždy kontrolka avizující — „Tobě něco chybí!“ Člověk má chtít být kvalitním společníkem. Já kvalitní, to je pointa celého žití. Od mých kvalit se vše odvíjí.

Je tedy zásadní si uvědomovat, jak se cítíme, jsme-li odkázáni sami na sebe. To o nás říká úplně vše. To odhaluje všechny naše strachy, závislosti a nepřirozené vzorce uvažování. Všechny nereálné názory, díky kterým nejsme totálně spokojení.

A když takový nespokojený člověk vyrazí mezi lidi, ať už v roli kamaráda, podnikatele, zaměstnance, partnera, rodiče či v jakékoli roli jiné, bude sdílet přesně to, co nám chybí. Ono to nejde skrýt ani brzdit, to se prostě začne samovolně projevovat.

Lidé se samoty často bojí. Samota je totiž nekompromisní. Nic neodpouští, s člověkem se nemaže, jelikož jej má ráda. Ukazuje mu všechny jeho bolístky a achillovky, aby se jich mohl co nejrychleji zbavit.

Samota je zrcadlem naší opravdovosti. Vše nepřirozené se v ní probudí a začne se projevovat, protože jedině takto se toho můžeme zbavit. Samota je naše kámoška, které bychom se rozhodně vyhýbat neměli, měli bychom ji naopak vyhledávat. Odhodlaně s vědomím, že vše, co v nás probudí, chce abychom změnili. Tak vypadá cesta dopředu, k přitažlivosti. Ne utíkat, ne se vyhýbat, ne bojovat, ale měnit se.

Samota je cesta vpřed, do opravdového. Tarot na to má kartu Poustevník, který říká — jinde než v samotě se nikdy neuzdravíš, nedozraješ. Samota není cílový stav, ale je to nutný stav přechodný. Do ní vstoupíš jako nezralý a Zralý z ní vyjdeš.

Člověk je navyklý se své samotě vyhýbat. Dělá vše pro to, aby sám nebyl, ale to jde sám proti sobě, šlape si po štěstí. Chce to odvahu, ale vyplatí se to. Žít s potřebou čerpat z okolí je trvalá otročina. Nemá žádný smysl se zotročovat, to je jen jednoduché. Žít se má svobodně, tedy odvážně a s ochotou se měnit. Pak bude dobře nejen nám, ale i všem, s kým se setkáme. Naše přitažlivost bude naplňovat i lidi v našem okolí, říká se tomu charisma nebo také přirozená autorita.

Je krásné být charismatický, přitažlivost se vyplácí každý den a na každém kroku. Vyžaduje to ovšem cestu k vlastní Zralosti. A ta cesta by se dala nazvat opravdové žití, protože na ní k životu přistupujete tak, jak se má — ne podle našich dojmů, ale v duchu jeho zákonů.