Opakem čistého záměru je účelovost
by věci fungovaly i přinášely, co mají, potřebujeme k nim přistupovat s takzvaným čistým záměrem. Což tak nějak člověk tuší. Každý chápeme, že lhát, podvádět, krást, vyhrožovat, podplácet a podobně nebude to pravé a štěstí to člověku taky nepřinese.
On ten čistý záměr má ovšem mnohem širší a nenápadnější záběr. Je velice snadné své záměry znečistit, zcela nevědomky. Stačí poslouchat hlavu a její dedukce.
Nemusím být tedy žádný zloduch, abych své záměry znehodnocoval, což se bude v mém životě projevovat tím, že věci nebudou fungovat ani přinášet, co by měly. Stačí neznalost životních zákonů, neboli toho, co je skutečně správné a co ne.
Může jít o snahy se zavděčovat (nerozeznám, co je a co není správné dělat a nedělat), pomáhat druhým a chtít nechat pomáhat sobě (nesamostatnost), snahy na sebe upozorňovat (nedostatek důvěry), vazbení se na druhé (nesoběstačnost), být hodný (ve skutečnosti se chovám hloupě) atkadáleatakdále…
Nosíme v sobě kupu vzorců, které znějí rozumně, slušně, zodpovědně, vstřícně…, ale skutečnost je jiná. Spousta toho, co vypadá hezky a správně, je ve skutečnosti zlo, které se jen hezky tváří. Člověk si jen neuvědomuje, co to způsobuje jemu i druhým, když se takto „hezky“ chová, když se rozhoduje podle toho, jak se co tváří.
Za zmínku stojí i takzvaná účelovost, která mnohdy rovněž bývá zcela nevědomá. Příklad účelového jednání je „práce pro výdělek“. Zní to úplně nevinně, samozřejmě, proto přeci pracujeme — abychom měli za co žít. Logické, leč mylné.
Peníze, stejně jako všechny ostatní prostředky (kamarádi, partner, děti, majetek, jídlo…), do života rozhodně patří, ale správné je na ně vůbec nemyslet. Žít s myšlenkami upřenými na něco úplně jiného. A zmíněným věcem se věnujeme, jen když se samy ozvou. Velice zásadní životní otázkou tedy je — „Na co mám myslet, když ne na peníze, děti, partnera, přátele, jídlo…?“
„Na Skutečné hodnoty.“ Tak zní odpověď, jejíž hodnota je nevyčíslitelná. Vše nepříjemné i zlé se totiž rodí z jediného důvodu — neznám tuto odpověď. Následkem toho mám takzvaně „pomotané hodnoty“, což technicky vzato vede ke stavu, kdy „myslívám na věci, na které myslívat nemám“ (dokonce nesmím, chci-li žít v pohodě). Právě „myšlení na to, nač myslet nemám“, můj život brzdí (tudíž nefunguje), odvádí mě do světa fantazií (čili úplně mimo relaitu do začarovaného bludiště), a zároveň je to i zdrojem všech mých emocí, naivních i bolavých.
Jednouše řečeno — život díky pomotaným hodnotám kulhá, nenaplňuje a bolí. Člověk žije trvale mimo realitu, a to je ten důvod, proč se necítí dobře. Realita neboli Hojnost jej úplně míjí. Žije ve výmyslech, které nemají jak mu nabídnout pohodu ani naplnění, byť ty výmysly mohou ve fantazii vypadat úchvatně nebo třeba zodpovědně.
Je tedy dobré vědět, že „nečistý záměr“ vůbec neznamená že je člověk lump, ale že vůbec netuší, co ano a co ne, protože jeho logika „hezky vypadající je dobré a nehezky vypadající je špatné“ nefunguje. Realita je něco úplně jiného, a čeká, zda se člověk odhodlá ji poznat a následně žít, anebo strávi život uvězněn do svých „pravidel“.
