Bláznova cesta
Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.
VII: Vůz
Vozataj, sedící na voze taženém dvěma koni, Blázna učí, jak úspěšně postupovat na všech jeho cestách. Tak, aby se věci správně vyvíjely, aby spěly k úspěšnému cíli. Aby se v životě nezadrhával, protože není schopen pokračovat. A také aby se ve všech svých každodenních příhodách cítil šťastný, protože to je také potřeba, štěstí dává žití smysl.
První vozatajovo tajemství zní — potřebuješ za sebou nechávat čisto. Nejde jít dopředu, a zároveň mít věci z dřívějška nedotažené. Postupovat se musí tím, že vše, co ti přijde do cesty, poctivě zpracuješ = dáš tomu vše, co to dostat potřebuje, pak jsi udělal, co jsi měl. Mezi něco udělat a udělat to pořádně je zásadní rozdíl — jedině to udělané „pořádně“ otevře dveře a může se postupovat dál. Nepořádnost je záruka stagnace a blbých nálad, které k ní patří.
Stavěj se ke všemu zodpovědně, Blázne. Když to děláš, otevírají se ti automaticky dveře pro další krok — samy přicházejí příležitosti pokračovat. Ale když to neděláš, žádné dveře se neotevírají, ať zkoušíš, co zkoušíš. Pak se cítíš zaseknutý a nevíš, kudy kam. Snažíš se potom něco zkoušet, vymýšlet, začínat něco nového, jiného, ale to nikdy nikam nepovede, to nikdy nic nepřinese, protože tak se to nedělá.
Dělat věci pořádně je mnohem jednodušší než nepořádně. Kvalitní život je mnohem jednodušší než ten nekvalitní. Pořádnost není dřina, pořádnost není makačka ani honička, naopak. Pořádnost není nic víc, než dát úplně v klidu tomu co se ukázalo, co to potřebuje. Znamená to kvalitní přístup. Vyčistit si správně všechny zuby, například, a dělat to každé ráno i večer.
Pořádek musíš mít i v celé své minulosti. Potřebuješ cítit, že všechny prožitky i vztahy, byť mnohé již dávno skončily, máš zpracované a jsi s nimi úplně v pohodě. Nenosit v sobě žádné bolavé vzpomínky, pocity ublíženosti, výčitky, nostalgii… To vše funguje jako řetěz u psí boudy — drží tě spolehlivě u ní, a nikam se nehneš, dokud si to nezpracuješ. Dokud to nedostane, co to dostat potřebuje.
Vše nezpracované se ti ukládá do „batohu“, a ty to pak s sebou všude vláčíš. Čeká to tam, až to dostane, co to dostat potřebuje — pochopení, že i tohle všechno bylo úplně v pořádku. Že jediné, co ti kdy ublížilo, byly tvé naivní pohledy na věci, které jsi prožíval, tvé slabosti a závislosti, tvé naivní koukání a chování. Dokud k tomu nedojde, žiješ na řetězu, který ti nic nového a lepšího nedovolí.
Druhé tajemství potřebné k tomu, aby sis své cesty užíval, spočívá v mých koních. Podívej se na ně — jeden je černý, a druhý bílý. To není jen tak, to tak potřebuje být. Chvíli táhne můj vůz bílý kůň a chvíli ten černý. Neustále se střídají, a to je ta jediná možnost, aby můj vůz jel vpřed.
Na tvých cestách nebudeš používat koně, ale adekvátní princip. Abys postupoval vpřed, život ti připraví výzvu (černý kůň) a pak odměnu (bílý kůň). A pak zase výzvu, a pak zase odměnu. A tak to bude na každé cestě donekonečna. Políčka všech cest se stále střídají. A tak jen ten, kdo to chápe, se na žádném nezastaví. Žádné černé políčko jej nepřiměje vnímat aktuální stav/krok jako problém či překážku.
Žádné políčko nejde obejít. Musí se skrz něj, okliky neexistují. Alternativní cesty neexistují. Chceš‑li jít vpřed, chceš‑li něco dokázat, změnit nebo uzdravit, musíš skrz políčko, na kterém stojíš. Je to tedy jednoduché, není co vymýšlet, není co zkoušet. Jde si jen úspěšně užít aktuální výzvu, za kterou už čeká odměna. Vše ostatní bude mít úplně stejný výsledek i přínos — žádný.
Vyhýbáš‑li se výzvám, vyhýbáš se i odměnám. V obou případech se tak úspěšně vyhýbáš právě tomu, co je na světě, aby ses cítil šťastný. Nelze být šťastný bez výzev, ani nelze být šťastný bez odměn. Ono jen jedno s druhým přímo souvisí.
Ještě nikdy neudělalo nikoho šťastným, když si něco koupil. Když někam odcestoval. Když něco snědl, vypil, něco si užil. Tyto věci nejsou generátory štěstí, to jsou náplasti, kterými ti, kdo šťastně žít neumějí, sem tam na chvíli zalepí své prázdno. Mnozí touží po štěstí, a naivně jej v něčem nebo někom hledají. Ale jediné štěstí spočívá v lásce k výzvám a vděčnosti za odměny, které každá výzva přinese.
A právě proto se políčka stále střídají. Aby sis mohl, milý Blázne, být stoprocentně jistý, že za každou výzvou najdeš odměnu. A zas, a zas a zas. I aby sis mohl být jistý, že bez zvládnuté výzvy nikde odměnu nenajdeš ani nekoupíš.
Hodně štěstí na tvých cestách, Blázne. A pamatuj, že klíčem ke štěstí i úspěchu je naučit se mít výzvy stejně rád jako odměny. Černá políčka milovat a užívat si stejně, jako ta bílá. A teď už, Blázne, upaluj, a ať jsou cíle, které si budeš klást, odvážné a opravdové, takové, které s tebou souzní a nepřipustí kompromis.