Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

XV: Ďábel

Na své další zastávce se Blázen setká s Ďáblem, který ovšem působí poněkud jinak, než si představoval. Trochu se toho setkání bál, ale teď vidí, že Ďábel vypadá být úplně v pohodě. Ano, vyzařuje z něj jakási zvláštní forma provokativnosti, ale vůbec nepůsobí zle. Spíš sebevědomě, svobodně, nebývale spokojeně, šťastně, v pohodě.

Ďábel mu to vysvětlí. Nejspíš tě to překvapí, ale mé tajemství, Blázne, spočívá v tom, že jsem úplně normální. Jsem přirozený, takový, jaký by měl člověk být. Mám se rád, věřím si, žiji si po svém, říkám, jak věci cítím, dělám jen co dělat chci a co mě baví, a nedělám co nechci ani co mě nebaví. Na nic si nehraji, nepřetvařuji se, nikomu se nesnažím zalíbit, zavděčit, nic od nikoho nechci, nikomu se nepletu do jeho věcí, nikoho nepřesvědčuji, nedohaduji se, nebojuji, do ničeho nikoho nenutím… Źiji si to své a ostatní nechávám ať si také žijí, myslí, říkají a dělají, co chtějí.

Celé to zní úplně normálně, jenže o tom to celé je — lidé takoví nejsou. Měli by, ale nejsou; nedovolí si být normální. Jsou otroky rozumu, který jim stále něco podsouvá, vysvětluje, přikazuje, zakazuje, přesvědčuje, káže, odrazuje… Manipuluje jimi a oni jej poslouchají. A pak úplně stejně manipulují i ostatními — přesvědčují, vysvětlují, přikazují, zakazují, odrazují, nutí, očekávají… 

Všichni se tu navzájem mydlí a deformují, obvykle v dobré víře ve své názory, ve své představy o správném a špatném, o potřebném a zbytečném. Ve skutečnosti je to víra v rozum, který ale nemá lidem radit. Rozum se nemá brát vážně, jenže lidé jej vážně berou.

A proč mi říkají Ďábel? Protože já rozum neposlouchám ani nikoho rozumem nezotročuji. Což lidem přijde divné, podezřelé. Rozum je provokuje v tom něco hledat, něco nekalého. Nechápou, jak mohu žít po svém, rozhodovat se po svém, vidět věci jak je vidím, chovat se svobodně, cítit se bezpečně… Tohle vše jim přijde až ďábelsky podezřelé, protože si nedokážou představit, že by to dělali stejně. Oni ve všem něco hledají, myslí si, že o svou existenci je potřeba se snažit a že kompromisy a sebeobětování k žití patří. Jenže…

…všichni cítí, že jim mé chování zároveň imponuje. Že by vlastně sami také rádi žili jako já, jen si vůbec nedokážou představit, jak to dokázat. Nedovolí si to. Takže já lidi provokuji svou normálností, děsím je a zároveň imponuji. A to jim přijde — ďábelské, podezřelé a nepochopitelné.

Já, Ďábel, žiji srdcem. To jsem já. Lidé žijí hlavou. Já dělám a říkám, co cítím, oni poslouchají a papouškují rozum. Cítí něco jiného, ale nakonec poslechnou rozum. A tak dělají ústupky, neříkají, co by říct chtěli, nedělají, co by chtěli dělat, nežijí, co by chtěli žít. Snaží se zalíbit, zavděčit, zapůsobit, přesvědčit, uspět, snaží se… Namísto aby žili se o vše jen snaží. 

Lidé si postupně navymýšleli všelijaká pravidla, etikety, slušnost a další formy hraní si na nesmysly, které považují za správně, ale jsou to jen rozumně znějící hlouposti, které v praxi nefungují a člověka deformují. Což i každý vnitřně ví, všichni vnímají ten rozpor mezi pravidly a tím, co by jim dělalo skutečně dobře. Všichni se svým rozumem denně narážejí, ale z těch nárazů naivně viní okolnosti, náhody, režim a druhé lidi. Nedokážou si spojit následek se skutečnou příčinou.

Lidé se chovají krátkozrace — neuvědomují si, kam kroky, které denně dělají, vedou, co skutečně způsobí, co přinesou. Ďábel neboli srdcař se chová prakticky a prozíravě. Přesně ví, co dělá a kam to povede, co to způsobí, jaká bude odezva.

Ďábel zná životní zákony, které přesně definují, kam co vede. Co stoprocentně přinese prospěch, úspěch, uzdravení, pokrok, pohodu… a co opak. Ďábel zná „skutečné hodnoty“. Jednoduchý seznam, kratší než násobky dvou a tří. Ten seznam je krátký a kompletní, protože v životě jde pořád dokola o to samé. Jako když prodáváš rohlíky po třech korunách, budeš pořád počítat jen v násobcích třech. 

V životě to vypadá stejně jako v rohlíkárně. Tři rohlíky, pět rohlíků, sedm rohlíků, dva rohlíky, tři rohlíky, pět rohlíků… Prožíváme jen pár typů prožitku, ve kterých je jedinou důležitou věcí „princip hodnotného chování“. Princip, který stoprocentně zaručuje, že zachováš‑li se podle něj, zachováš se správně. Vše se správně vyvine, správně dopadne… Přičemž platí i opak — zachováš‑li se jinak, budeš trpět (zákon akce a reakce).

Ďábel veškeré své chování podřizuje „principům hodnotného chování“. Člověci přizpůsobují své chování okolnostem. Vnímají každý prožitek jako originál, nevidí v něm „zase tři rohlíky“. A tak nejen, že se rozhodují špatně, ale i pokaždé jinak. Jsou nespolehliví, nekonzistentní, nepředvídatelní. Jejich slovo nic neznamená, jejich záměr nic neznamená. „Jenže kam s tímhle chaotickým chováním chcete dojít?“, ptá se jich život. Jak vás má život vést, když se chováte nepředvídatelně a ještě často úplně v rozporu s tím, co chcete? Chceš jít do kina, a stačí, když ti zavolají z práce, a kino zrušíš. Co to děláš? Jak se chceš mít dobře? To už ale člověkům nedochází, takhle se na své každodenní chování nekoukají. Přejí si A, ale vůbec se v duchu toho nechovají. Při první příležitosti selhat selžou.

Okolnosti klamou, protože testují. Klamou schválně, aby se ukázalo, co v člověku je. Kdo umí „počítat rohlíky“ a kdo ne. Kdo si zaslouží jít dopředu (a do kina), kdo si zaslouží žít svobodně, kdo si zaslouží, aby se jeho věci zdárně vyvíjely, kdo si zaslouží… Protože v životě si musíš vše zasloužit. Bohatství i bídu si musíš zasloužit. A obojí si zasloužíš tím, jak se chováš. Jaké chování v sobě pěstuješ a dáváš denně najevo. Zda jsi ovlivnitelný okolnostmi, nebo nejsi.

Mohu ti to, Blázne, vysvětlit ještě takto — já se narodil jako lev, a žiji jako lev. Lidé se také narodili jako lvi, ale žijí jako ovce. Rozum je tak zdeformoval. Naučil je se bát, cítit se závislý jeden na druhém, srovnávat se, posuzovat, bojovat, honit se za nesmysly, a tak k tomu, aby se cítili dobře, vždycky někoho potřebují. Někoho, kdo s nimi kamarádí, souhlasí, soucítí, kdo je vyslechne, pohladí, utěší, podpoří, poradí, pomůže, zajde na kafe…

Ovce se necítí dobře samy, protože se nenaučily stát na vlastních nohách. A tak trpí pocitem, že ke všemu potřebují stádo. Potřebují k někomu patřit. Spoléhají na druhé, na stádo, ne na sebe. Zároveň ale cítí, že v tom stádu jim dobře není. Stádo jim sice dává pocit většího bezpečí, ale zároveň je nutí dělat kopec věcí, které dělat nechtějí. Provokují a dohadují se tam všichni navzájem, protože každý je jiný. Každý vidí věci jinak, každý chce něco jiného, ale zároveň chtějí fungovat pospolu. A to nejde.

Lidé se nedokážou obejít bez stáda, ale dobře jim v něm není, protože celá idea stáda je naivní nesmysl. Stádem si každý snaží kompenzovat svou vlastní neschopnost a naivitu, což nemůže fungovat. Namísto, aby ovce rostly a stavěly se na vlastní nohy, hledají, kde jim bude ve stádu dobře, s kým se spojí a budou držet za ruce a navzájem pořád od sebe něco chtít. Ale takový tam nikdo není, tam má každý svých starostí dost. A tak je výsledkem nekonečné handrkování a rozčarování, protože to takto nemá řešení.

Ovce nejsou opravdové. Nedokážou být, protože bojují s okolnostmi. Buď je straší, nebo lákají, a oni tomu svému strachu i lákadlu podlehnou. Na ovce se nedá spolehnout, jsou nevyzpytatelné. Nic nemyslí vážně, byť tomu co říkají a dělají, třeba momentálně i věří. Ovce kvalitně žít nedokáže, protože se nedokáže kvalitně chovat. Nemá nad svým chováním kontrolu, protože si nevěří. Proto ani její nálady nejsou stálé, ale proměnlivé, opět přesně podle okolností, jimž je aktuálně vystavena. Ovce jsou prostě… ovce. Člověk ale ovcí být nemá, on jen ovcí být může, zvolí‑li si cestu pěstování své vlastní naivity a neschopnosti.

Aby sis zasloužil kvalitně žít, potřebuješ se k žití adekvátně stavět — jako lev, kterým jsi. Nedopustit, abys také skončil jako ovce. A první krok na cestě ke kvalitě je poznat pravidla hry, životní zákony. Tím ukážeš, žes už pochopil a nehodláš své žití dál pytlíkovat. Nehodláš se dál chovat jako závislácká ovce, ale chceš najít svou sílu a pohodu v sobě. Že chceš stát na svých nohách, protože to je jediná možnost, jak se dobře cítit. 

I ty, Blázne, směřuj své kroky tak, abys brzy žil jako lev, jako Ďábel. Konzistentně a s pochopením, co kam vede. Co je hodnotné a co jalové, co ti dělá dobře a co z tebe činí závisláka. Jsi na dobré cestě, tak jen poctivě pokračuj a řiď se vším, co se na své cestě dozvídáš. Važ si každé příležitosti projevit, že už víš, co a jak. Je to ostatně tvá jediná šance, ale také pouze možnost, nemusíš… Život také funguje ďábelsky — nikomu nic nenutí a je mu šuma fuk, jak se kdo cítí a žije.