Bláznova cesta
Tarot je návod na úspěšný a šťastný život. Bláznova cesta je příběh podle karet Velkých Arkán (v překladu Velká Tajemství), které odkrývají skryté životní principy. Každá karta Velkých Arkán představuje konkrétní součást přirozené osobnosti. Jde o způsob uvažování, které člověku zajistí spokojenost i to, že se jeho život bude ubírat správnou cestou. Tarot pro osobní rozvoj učí právě takto — přirozeně — uvažovat a žít. Tím je zajištěno štěstí, životní pohoda, naplnění, schopnost žít, jak člověk touží, bez falešných závislostí, kompromisů a sebeomezování.
00: Blázen
Veškerý svůj pozemský majetek má Blázen zabalený v malém uzlíčku. Nese si jej pověšený na holi, přehozené jen tak přes rameno. Vykračuje si bezstarostně svou cestou, která jej vede — ani vlastně neví kam. Je tak silně zabraný do svého snění a představ, že si ani nevšimne okraje útesu, ke kterému mezitím došel a ze kterého se může už dalším krokem zřítit dolů do propasti. Naštěstí se mu v poslední chvíli k nohám připlete malý psík, který Blázna ze snění vyruší a před chybným krokem zachrání. Poučí se ale Blázen? Naučí se příště dávat pozor kam šlape dřív, než bude pozdě?
01: Mág
Jak tak Blázen pokračuje ve své cestě nazdařbůh, narazí na kouzelníka. Na první pohled zručného, sebevědomého a mocného Mága, nad jehož hlavou se jen tak ve vzduchu vznáší symbol nekonečna. Blázen je Mágem fascinovaný. Na požádání mu poslušně vydá svou hůl i s uzlíkem — celé své jmění. Mág položí obojí na podstavec před sebe, ruku s kouzelnickou holí zvedne k nebi, prstem druhé ruky ukáže dolů k zemi a tajným zaříkadlem svolá všechny vesmírné síly. Nato se uzlík jako na povel sám rozváže a odhalí svůj obsah.
Blázen na to udiveně kouká a přitom cítí, jako by mu Mág právě vyčaroval jeho budoucnost. Vidí před sebou ležet čtyři nástroje, které mu otevírají všechny možnosti i všechny cesty, jimiž se může vydat. Chladný vzdušný meč, symbol intelektu a komunikace. Ohnivou hůl, symbol duchovní síly a touhy. Přetékající pohár, symbol lásky a emocí. A konečně i velkou minci s pěticípou hvězdou, symbol práce a hmotného bohatství.
Vybaven všemi těmito nástroji dokáže Blázen cokoli vytvořit a svůj život nasměrovat, kamkoli se mu zachce. Blázen si nástroje s úžasem prohlíží, a při tom jej napadne otázka: „Vyčaroval tyto nástroje Mág, anebo už v tom uzlíčky byly?“ Mág ale namísto odpovědi udělá jen výmluvné gesto.
02: Velekněžka
Blázen tedy pokračuje dál ve své cestě, která jej k večeru dovede k jeskyni. Zde narazí na krásnou, tajemně zahalenou dámu, sedící na trůnu mezi dvěma pilíři, jen matně osvětlenou svitem měsíce. Blázna hned napadne, že je pravým opakem Mága. Zatímco on byl upovídaný, ona je tichá. On byl v jednom kole, ona jen klidně a vzpřímeně sedí. Zatímco na Mága jasně svítilo denní světlo, ona je zahalena temnou nocí.
Ukáže se, že ta dáma je Velekněžka a Blázna ohromí tím, že o něm všechno ví. „Když mě tak dobře znáte, možná mi i pomůžete“, povídá Blázen a vyskládá před Velekněžku to, co mu vyčaroval Mág — meč, ohnivou hůl, pohár i minci. „Mág mi ukázal tyto nástroje, ale jsem na rozpacích a nemohu se rozhodnout, jak s nimi naložit. Je tolik věcí, které bych s nimi mohl dělat, ale já teď najednou nevím, pro co se rozhodnout, do čeho se pustit.“
Namísto odpovědi vytáhne Velekněžka několik starých svitků a podá je Bláznovi. „Tohle tě naučí, jak se rozhodovat.“ Blázen se tedy posadí vedle trůnu a v matném svitu měsíce svitky pomalu pročítá. A jak si tak v nich čte, naráz si uvědomí, že už přesně ví, co chce, kam půjde a co bude dělat. Cítí to.
Přestože Blázen tuší, že Velekněžka zná i další tajemství, která by mu mohla prozradit — například co se skrývá za závěsem zdobeným granátovými jablky, visícím vzadu za jejím trůnem a zakrývajícím vstup do jeskyně — soustředí se raději na svou cestu a je připraven vyrazit. Vstane, poděkuje Velekněžce a pomalu odchází. Ale jak tak jde, má pocit, jako by k němu dolehl její sotva slyšitelný šepot: „Ještě se potkáme! Až budeš připravený se vydat na nejtajemnější cestu ze všech cest.“
03: Císařovna
S nově nabytou představou, kam se bude jeho budoucnost ubírat, vyráží Blázen nadšeně vpřed. Ale na to, aby dokázal své představy skutečně zrealizovat, je ještě příliš netrpělivý. Jak tak jde a myšlenky v něm běhají sem tam, spatří poblíž své cesty Císařovnu. Její vlasy mají barvu pšenice, v nich se třpytí zlatá koruna a oblečena je v bílé šaty poseté motivy granátových jablek, symbolů plodnosti, úrodnosti a blahobytu. Sedí na trůnu, uprostřed přepychové zahrady, obklopena bohatou úrodou. A jak se zdá, je těhotná, čeká miminko.
Blázen před Císařovnou poklekne a vypráví jí svůj příběh. Ona jej celý vyslechne, poté se na Blázna usměje a říká: „Stejně jako nově zasazené semínko, jako dítě v děloze, jako nový život, nová láska, jako každé nové stvoření, potřebuje i tvá cesta trpělivost, péči a pozornost. Pouze tak dospěje do zdárného konce. Blázen tedy pochopí, že jeho cesta vyžaduje čas a bude trvat déle, než si zprvu myslel. Poděkuje Císařovně a pokračuje dál.
04: Císař
U Mága objevil Blázen své neomezené možnosti, s pomocí Velekněžky si z nich jednu vybral, a díky Císařovně se dozvěděl, že musí svou vizi trpělivě a pozvolna rozvíjet. Teď musí zjistit, jak to celé zvládnout. Ale kde na to přijít? Tu si všimne, že se blíží k velkému panovníkovi, vzpřímeně sedícímu na kamenném trůnu. Blázen je ohromen způsobem, jakým Císař neustále a dychtivě sleduje a řídí každý detail fungování svého panství.
S respektem se ptá Císaře, jak to dokáže. „Pevná vůle a pevný základ.“ vysvětluje Císař. „Je potřeba mít jasnou vizi, být kreativní, řídit se svými instinkty a být trpělivý. Ale abys něco skutečně řídil, musíš být i neustále ve střehu, odvážný a nebát se ani riskovat.“ S pochopením, že se musí naučit svůj život řídit namísto se někým řídit nechat, pokračuje Blázen dál za svým cílem.
05: Velekněz
Jak šel čas, Blázen si skutečně vybudoval pevný základ, na kterém chce dál stavět svou budoucnost. Náhle jej ale napadne myšlenka, která v něm okamžitě probudí obavy: „Co když ale o všechno, na čem budu pracovat, přijdu? Ztratí se to, zničí nebo mi to někdo ukradne? Nebo co když to, co vytvořím, jednoduše nebude dost dobré? Co pak?“
Zachvácen náhlou panikou, zamíří Blázen na nedaleké svaté místo. A tam, v zahradě, potká Velekněze. Svatého muže a moudrého učitele, před nímž klečí v kruhu jeho žáci, připraveni naslouchat jeho učení. Blázen se svěří Veleknězi se svými obavami a ptá se, jak a jestli vůbec se jich může nějak zbavit.
„Existují pouze dvě možnosti“, praví Velekněz. „Buď se rovnou vzdát toho, oč se bojíš přijít. Tím tě strach okamžitě přejde. Anebo můžeš zvážit, co ti zbude, když o vše, co jsi budoval, přijdeš.“ Pak udělá Velekněz řečnickou pauzu, po které si sám odpoví: „Ztratíš-li vše, co jsi vybudoval, zbudou ti zkušenosti a znalosti, které jsi tím, žes něco budoval, získal. Je to tak?“
Tato překvapivě jednoduchá a praktická rada okamžitě zbaví Blázna strachu, takže když pak vychází ven ze svatyně zpět za svým cílem, cítí, že tentokrát už do toho půjde s úplně klidnou hlavou.
06: Zamilovaní
Naplněn energií, sebevědomím a s jasným cílem, blíží se Blázen ke křižovatce. Přesně ví, kam chce odbočit a co dělat. Když ale dorazí až k samému kraji křižovatky, tam, kde se cesta dělí na dvě a už už hodlá odbočit plánovaným směrem, povšimne si, že u té druhé odbočky postává nějaká žena.
V životě se už předtím setkal i s jinými ženami, svůdnými i krásnými a s některými udržoval i důvěrné vztahy. Ale tato je jiná. Hned, jak ji uviděl, pocítil, jako by byl zasažen šípem rovnou do srdce. A když s ní teď mluví, jeho pocity se ještě stupňují. Cítí, jako by našel chybějící část sebe, tu, kterou celý život hledal.
Je vidět, že i ona jej vnímá úplně stejně. Jak se spolu baví, dokončují věty, které začal ten druhý. V hlavách jim naskakují ty samé myšlenky. Je to jakoby jim anděl představil jejich vlastní duše. Přestože byl původní Bláznův plán jít opačnou cestou, teď cítí, že ačkoli to kříží a asi i zkomplikuje jeho původní plány, nemůže tu ženu jen tak opustit. Bez ohledu na to, jaký odklon od jeho původních plánů to představuje, cítí, že jej vztah s ní naplňuje, že je součástí jeho budoucností. Vydává se tedy společně s ní její, úplně novou cestou.
07: Vůz
Čas jde zase dál a Blázen je už blízko dokončení toho, co se kdysi dávno rozhodl uskutečnit poté, co mu dal Mág nástroje pro neomezené tvoření. V cestě mu teď ale stojí nepřátelé. Nevyzpytatelní a prohnaní lidé, nepříznivé okolnosti i zmatek v jeho vlastní hlavě. Nic se neposouvá kupředu, Blázna zaplavuje pocit, že bojuje ze všech sil, jen aby se vůbec udržel tam, kde je.
Jednoho rána se prochází po pobřeží a pozoruje přicházející vlny, s myšlenkami upjatými na to, jak zdolat překážky a znovu rozhýbat vývoj kupředu. Jak tak jde, narazí na vozataje, stojícího ve zlatostříbrném voze, do něhož má zapřaženy dva koně, černého a bílého. Všichni právě odpočívají. Blázen k nim dojde a říká směrem k vozataji: „Vypadáte jako vítězný válečník! Prozraďte mi nejlepší způsob, jak zdolat nepřítele.“
Vozataj pohlédne na Blázna, potom upře pohled na oceán a říká: „Už jsi někdy plaval v moři a byl chycen proudem, který tě táhl pryč od břehu?“ Blázen na to nijak nereaguje, a tak vozataj pokračuje: „Zkusíš-li se zachránit tím, že budeš chtít plavat rovnou ke břehu přímo proti proudu, nikam se nedostaneš. Proud tě bude pořád unášet, dokud neztratíš všechny síly a neutoneš. Jediný způsob, jak zvítězit, aniž bys vydal všechnu energii, je plavat téměř rovnoběžně s pobřežím, sem a tam, cik-cak, a tak se pomalu přibližovat ke břehu.“
„Stejně tak se vede boj i ve voze. Zvítězíš tím, že se budeš pohybovat sem tam podél toho, koho chceš porazit.“ Válečník ještě pokyne rukou směrem ke svým koním a pokračuje: „Tví koně zajišťují, aby se kola vozu stále otáčela. Ale jsi to ty, kdo je řídí a udává směr, který povede k vítězství. Oba koně musí vůz táhnout poslušně v souladu s tím, jak jim velíš.“
Blázen je vozatajovým vyprávěním ohromen a inspirován. Teď už má pocit, že svou soukromou válku může vyhrát. Děkuje válečníkovi, zvedá se k odchodu, ale vozataj jej ještě na chvíli zastaví: „Nikdy nemůžeš vyhrát, jestliže své věci neochvějně nevěříš. To je nutnost. A zapamatuj si, že tvé vítězství nebude koncem, ale teprve začátkem.“
08: Chtíč (Síla)
Poté, co se Bláznovi podařilo zvítězit nad všemi komplikacemi, cítí se nejen silný, ale také domýšlivý a dokonce i mstivý. Vře v něm horká vášeň, kterou jen stěží ovládá. V tomto stavu — s hlavou stále ještě horkou a plnou vášní — zahlédne nedaleko dívku, na kterou se chystá zaútočit lev. Okamžitě se jí rozběhne na pomoc, ale právě v okamžiku, kdy k ní přibíhá, dívka lvovi svou rukou jemně, zato pevně zavře tlamu. Šelma, která před chvílí vypadala tak divoká a zuřivá, je naráz úplně krotká a poslušná.
Blázen nevychází z údivu: „Jak jste to dokázala?“, ptá se po chvíli ohromeně. A dívka, s rukou položenou na lví hřívě, mu odpovídá: „Silou vůle. Každé zvíře, jakkoli je divoké, ustoupí silné vůli.“ Blázen se zadívá dívce do očí a ihned vidí, že ačkoli je velice mladá, její pohled je naplněn obrovskou silou.
„I v každém z nás se probouzí spousta nedobrých nutkání, pudů a emocí“, mluví dál dívka k Bláznovi. „a není na tom nic špatného. Špatné ale je se jimi nechat ovládat. Jsme lidé, ne zvířata. Máme mít svou energii pod kontrolou a využívat ji pro smysluplné účely.“
Blázna rázem přejde vztek, se kterým se chtěl původně na šelmu vrhat. Nově osvícen, pomalu odchází, a je mu přitom jasné, že dnes to nebyl pouze lev, kterého tato dívka zkrotila svou čistou a nevinnou silou.
09: Poustevník
Po dlouhém a náročném čase stráveném budováním, tvořením, milováním, nenáviděním, bojováním, úspěchy i pády, cítí Blázen silnou potřebu si odpočinout. Stáhne se do malého domku hluboko v lesích, kde se hodlá na čas skrýt před světem. Čte, uklízí, odpočívá nebo jen tak přemýšlí o kde čem. Každý večer se ale za soumraku vypraví na procházku do holé podzimní krajiny, vybaven pouze holí a lucernou.
Během těchto dlouhých procházek, trvajících od soumraku až do úsvitu, Blázen pozoruje a zkoumá vše, co zaujme jeho pozornost. A jak to dělá, uvědomuje si, kolik věcí o světě i o sobě samém mu doteď unikalo. Má pocit, jako by se jeho hlavou pomalu rozlévalo světlo, postupně ozařující a rozjasňující i ty nejtemnější kouty jeho mysli. Místa, o kterých do té chvíle neměl vůbec ponětí.
V jistém smyslu se stává znovu Bláznem, jakým byl na začátku. Jde bezcílně tam, kam jej nohy vedou. Jen s tím rozdílem, že už nenese svou hůl přes rameno s uzlíčkem za zády, kam nevidí. Nyní nese hůl před sebou a v ruce nedrží uzlíček s neznámým obsahem, ale lucernu. Jako poustevník teď vnímá sám sebe jako tu lucernu, z jejíhož nitra jasně vyzařuje vše, co se tam nachází.
10. Kolo štěstí
Z dobrovolného pobytu v úkrytu na samotě a v temnotách se vrací Blázen zpátky na sluneční světlo. Je čas na změnu. S holí v ruce se ohlíží zpět na svět, aniž by od něj něco očekával, o něco se snažil. A s podivem vnímá, že k němu události samy přicházejí, aniž by se o něco snažil. A jsou to dobré události. Když jednoho dne prochází okolo vodního kola, nabídne mu cizí žena napít ze zlatého poháru a vzápětí mu s úsměvem říká: „Víš, co, nechej si ten pohár. Líbíš se mi.“
Blázen jde dál, a když míjí větrný mlýn, na chvíli se zastaví, aby sledoval mladíka, který tu trénuje s mečem. Když si mladík všimne Bláznova zájmu, věnuje mu svůj meč a trvá na tom, aby si jej nechal.
A po tom všem ještě potká bohatého obchodníka sedícího ve svém voze. Muž mu podá pytel peněz a povídá „Na, vem si je! Rád rozdávám peníze“, říká obchodník, „a tak jsem se dnes rozhodl, že desátému člověku, kterého potkám, věnuji pytel peněz. A právě ty jsi desátý.“
Blázen už dlouho žil s přesvědčením, že po všech jeho životních zkušenostech jej stěží ještě něco překvapí. Ale stalo se. Má teď pocit, jako kdyby všechno dobré, co kdy učinil, se k němu dnes trojnásobně vrátilo. Dnes jako by k němu přišlo všechno štěstí světa.
11: Vyrovnání (Spravedlnost)
Blázen hledá pro svůj život novou inspiraci, nový směr. Sedí nejistě u křižovatky a vidí, jak tam slepá moudrá žena naslouchá dohadování dvou bratrů o dědictví. Přišli za ní kvůli rozsouzení. Jeden bratr má získat celé dědictví a druhý nemá dostat nic. „Žádám, aby bylo všechno dáno mně, protože mám na to nárok“, žádá energicky chudý bratr. „Nejen proto, že to víc potřebuji, ale také že to jmění nerozházím tak, jako to udělá on.“, čímž myslí svého bratra.
Ale bohatý bratr protestuje: „Podle práva je to všechno moje a to by mělo být podstatné, ne to, jak s dědictvím naložím.“ Žena je poslouchá, chvíli přemýšlí, a nakonec vezme od bohatého bratra polovinu dědictví a dá ji tomu chudému. Bláznovi připadá, že je to takto v pořádku, ale ani jeden z bratrů neodchází spokojený. Bohatý bratr je rozmrzelý, že ztratil polovinu bohatství a ten chudý, že měl dostat vše.
„Bylas spravedlivá“, říká Blázen ženě, když oba bratři odejdou. „Ano, já vím. S pouhou polovinou dědictví nebude bohatý bratr tolik rozhazovat a chudý bude mít dost na všechno, co potřebuje. Přestože to tak nevypadá, toto rozhodnutí je dobré pro obě strany.“
Blázen o tom přemýšlí a přitom se mu v hlavě zrodí nový pohled na vlastní život. Uvědomuje si, že strávil život pouze k dosažení svých světských ambicí a hmotných statků, zatímco nechal své duchovní já hladovět především proto, že mu nechtěl obětovat čas. Jak nad tím přemýšlí, cítí čím dál silněji, že je to nutné, že je nezbytné se vydat touto cestou a tím znovu nabýt vnitřní rovnováhu. Děkuje ženě a vyráží za svým novým cílem. Cítí, že přišel čas srovnat své vnitřní váhy.
12: Viselec
Blázen se usadí pod strom, s cílem se zaměřit na hledání svého duchovního já. Stráví tam devět dní, bez jídla, sotva se teď hýbe. Míjejí jej lidé, zvířata, střídají se mraky na obloze, chvílemi fouká vítr, prší, svítí hvězdy, na nebi se střídá slunce s měsícem. Devátý den, aniž by sám věděl proč, vyleze Blázen na strom a věší se za nohy hlavou dolů jako dítě, vzdávaje se všeho, čím je, co chce, co ví nebo co mu dělá starosti. Z kapes mu při tom vypadnou mince, a jak na ně hlavou dolu shora hledí, přijdou mu jen jako obyčejné kulaté kousky kovu. Vše naráz mění perspektivu. Je to jako by visel mezi světem pozemským a duchovním, schopen vidět oba dva. Je to oslňující okamžik, jako sen, ale zároveň křišťálově jasný. Propojení, kterým nikdy předtím nerozuměl, mu začínají docházet, tajemství se odhalují.
Blázen si zároveň začíná uvědomovat, že tento okamžik prozření nepotrvá věčně. Brzy se musí vrátit zpět do normální polohy a až to udělá, bude zase vše jako dřív. Podle toho, co teď pochopil, se bude muset naučit nově žít. Ale teď, teď jen visí, cítí se lehký, jako by byl ponořen do vody, a jen pozoruje, vstřebává, uvědomuje si, chápe.
13: Smrt
Poté, co Blázen opustil místo, kde visel, vydává se napříč polem, čistíc si hlavu od nedávných vizí. Pole leží v tuto dobu ladem, vzduch je chladný, zimní, stromy holé. Blázen zaměřuje svůj pohled daleko před sebe, kde na obzoru spatřuje přijíždějícího kostlivce, zahaleného do paprsků právě vycházejícího Slunce. Má na sobě černé brnění, sedí na bílém koni — je to Smrtka. Dojede až k Bláznovi, kde zastaví. Blázen, smířen se vším, se pokorně zeptá: „Zemřel jsem?“
Ve skutečnosti se ale necítí mrtvý, spíš prázdný a pustý. „Ano, svým způsobem“, odpovídá Smrtka. Obětoval jsi svůj starý svět, své staré já. Obojí je pryč, mrtvé.“
„Jak smutné,“ odpovídá Blázen, „pryč, mrtvé…“ Smrt přikývnutím souhlasí a říká: „Ale je to ten jediný způsob, jak se znovu narodit. Vychází nové Slunce, a to je pro tebe čas velké transformace.“
Smrt odjíždí a Blázen si uvědomuje pravdu jejích slov. Skutečně se teď cítí jako kostra, zbaven všeho, čím doteď byl. Uvědomuje si, že právě takto všechny velké transformace začínají — rozebráním věcí až na kost a započetím nového na holých základech.
14: Umění (Střídmost)
Jak tak Blázen pokračuje ve své duchovní cestě, začne se ptát, jak se smířit s protiklady, které proti sobě navzájem stojí: materiální versus duchovní, smrt a zrození. A v tomto rozpoložení narazí na okřídlenou postavu stojící jednou nohou v potoce, druhou na skále. Tahle oslnivá bytost nalévá něco z jedné nádoby do druhé. Blázen jde blíž a vidí, že to, co se lije z jedné nádoby je oheň, zatímco v té druhé je voda. Nevěří svým očím, protože vidí, jak se obě tyto substance mísí dohromady!
„Jak dokážete smíchat oheň a vodu?“ ptá se tiše Blázen. Aniž by Anděl svou činnost přerušil, praví: „Musíš mít správné nádoby a znát správné poměry.“ Blázen překvapeně kouká a ptá se: „A dá se to provádět se všemi protiklady?“ „Ano, s ohněm a vodou, mužem a ženou, tvrzením a opačným tvrzením, se vším!“ odpoví Anděl. Je to jen nedostatek vůle a nevíra v možnost jednoty, co udržuje protiklady odděleně.“
Tu si Blázen uvědomí, že to je jen on sám, kdo udržuje svůj svět rozdělený. Kdo odděluje zrození a smrt, hmotný svět a svět duchovní. A dochází mu i to, že všechny tyto protiklady už zvládne sloučit v celek, že to chce jen správné nádoby a poměry.
15: Ďábel
Blázen dorazí k úpatí obrovské černé hory, kde vládne bytost vypadající napůl jako kozel a napůl jako bůh. Je to Ďábel. U jeho kopyt vidí Blázen postavy, které – připoutány k trůnu pomocí řetězů – si dopřávají všechny představitelné pozemské požitky: sex, drogy, jídlo, pití, zlato… Čím blíže k nim Blázen přistupuje, tím silněji cítí, jak i v něm rostou jeho vlastní pozemské touhy. Smyslnost, vášeň, posedlost, lačnost, chamtivost…
„Odmítám se ti podřídit!“, křičí Blázen na Ďábla a brání se svým probouzejícím se touhám ze všech sil. Tvor na něj vrhne zvědavý pohled a říká: „Ale já nedělám nic jiného, než jen otevřeně ukazuji, co už ve vás je. Takových pocitů se není potřeba bát ani se za ně stydět nebo se jim dokonce vyhýbat.“
Blázen ale zuřivě gestikuluje a ukazuje na řetězem spoutané muže a ženy: „To říkáš i přesto, že ti lidé jsou spoutaní jako otroci?“ Ďábel přivolává Blázna gestem blíž a říká mu: „Tak jen pojď blíž a podívej se znovu a pořádně!“
Blázen tak učiní a vidí, že obojky, jimiž jsou muži i ženy přikováni k řetězu, jsou dostatečně volné na to, aby si je ze svých hlav jen sundali a tím se osvobodili. „Mohou být volní, kdyby chtěli“, říká dál Ďábel. „Ale máš pravdu, jsem bohem těch nejsilnějších, zvířecích pudů a vášní. Zde ale vidíš spoutané jen ty, kdo se jimi nechali zotročit, kdo nad nimi ztratili kontrolu.“ Ďábel ukáže nahoru k vrcholu hory a pokračuje. „Nevidíš ty, které jejich stimuly a aspirace dostaly až na vrchol té hory.“
Ďábel po chvíli ještě dodává. „Zábrany mohou člověka zotročit stejně snadno jako přemíra. Budou mu bránit v následování touhy, která jej vede do největších výšin.“
Blázen si uvědomí pravdu, která je v Ďáblových slovech skrytá a že se v něm zmýlil. Pochopí, že nejde o ďábelskou stvůru, ale o velkou moc, nejnižší i nejvyšší, složenou ze zvířecího i božského. Jako každá moc je i tahle děsivá a nebezpečná ale zároveň je i klíčem ke svobodě a překračování hranic, je-li správně pochopena a využívána.
16: Věž
Poté, co Blázen opustil Ďáblův trůn, pokračuje dál, až dojde k fantastické, krásné, vysoké věži. Známé věži, vždyť – jak si Blázen uvědomuje – ji přece sám pomáhal v minulosti stavět. Budoval ji nadšeně v dobách, kdy pro něj bylo nejdůležitější zanechat na světě svou stopu a dokázat si, že je lepší než ostatní. Je vidět, že uvnitř věže, v její nejhornější části, ještě stále žijí arogantní, domýšliví a nadutí lidé, přesvědčení o své vlastní správnosti, důležitosti, svých pravdách.
Jak se tak Blázen kouká nahoru na věž, naráz jako by jeho myslí prosvištěl blesk. Myslel, že jeho staré já už dávno odešlo tím, že se vydal na duchovní cestu. Ale ono tím nikam neodešlo. V obrazu věže a lidí žijících v ní teď vidí sám sebe, přestože zároveň cítí, že už to není on, že už takový není.
Toto poznání mu způsobí takový šok, až nahlas vykřikne. A ke svému úžasu a hrůze vidí, jak se jeho výkřik zhmotnil, jak získal podobu skutečného blesku, který vyletěl z nebe, roztříštil věž a její obyvatelé napadali do řeky tekoucí dole pod věží. Během okamžiku je konec. Z věže zbyla jen suť a skála.
Otřesený tím zážitkem pocítí Blázen smutek, hluboký strach a nejistotu. Ale zároveň i podivnou jasnost, jako by se jeho vnitřní zrak konečně otevřel. Zbavil se svého vnitřního vzdoru vůči změně a sebeoběti (Viselec), poté i strachu a předsudků o smrti (Smrt). Svého přesvědčení, že protiklady nelze sloučit (Umění) a vymanil se z pout ctižádosti a touhy (Ďábel). Ale hlavně teď udělal to nejtěžší – zničil své představy o sobě samém. Nezbylo po nich nic a zůstala jen holá, čistá, absolutní pravda. A díky ní může konečně poznat svou duši.
17: Hvězda
Na zničené, pusté krajině, kde donedávna stávala věž, teď Blázen sedí, prázdný a zoufalý. Doufal, že na své duchovní cestě najde sám sebe, ale teď má pocit, jako by vše, včetně sebe, ztratil. Sedí na chladných kamenech, hledí na noční oblohu a rád by věděl, co teď. A tu si všimne nedaleko stojící dívky se dvěma vodními vázami. Vidí ji, jak klečí u vodní tůňky, slabě ozářená jen odrazem svitu hvězd od vodní hladiny. V každé ruce drží jednu vázu a vylévá z obou naráz vodu. Z jedné vázy přímo do tůňky a z druhé na suchou, žíznivou půdu okolo.
„Co to děláš?“ ptá se Blázen. Dívka k němu zvedne oči, které září jako hvězdy. „Doplňuji tuto tůňku vodou, aby se ti, kdo mají žízeň, mohli napít. A také zalévám půdu, aby až přijde jaro, mohla semínka vyklíčit a vyrůst. Pojď, napij se!“
Blázen přistoupí blíž, poklekne a napije se. Voda chutná báječně, jako by v ní bylo rozpuštěno světlo hvězd. „Vidím, že jsi smutný“, pokračuje dívka, „ale já vím, proč. Musíš si uvědomit, že jsi neztratil všechno. Vědomosti, možnosti, a víru – tohle vše stále máš.“ Stejně jako hvězdy tě mohou dovést k nové budoucnosti.“ A jakmile to dořekla, začal její obraz slábnout, vypařovat se jako rosa, až zmizel úplně. Jediné, co po dívce zůstalo, byl záblesk vycházející ze středu jejího čela. A ten teď stoupá vzhůru, výš a výš, až dosáhne nebes, kde se usadí jako zářící hvězda.
„Následuj svou hvězdu“, zpívá v tomto svitu hvězdy ženský hlas. „A důvěřuj, nos v sobě naději.“ Blázen se zhluboka nadechne a vstává. Je tmavá noc uprostřed pusté země. Ale poprvé má světlo, které jej vede. Ať je vzdálené jak chce, hojí Bláznovo srdce a obnovuje jeho víru.
18: Měsíc
Následujíc svou hvězdu, pokračuje Blázen nocí ve své pouti dál. Na nebi mezitím vyjde měsíc v úplňku a osvětluje mu cestu. Jak tak Blázen jde a jde, začne se cítit čím dál víc zmatený, dezorientovaný, jako by chodil jen ve snách. V jednu chvíli, s měsícem stále nad hlavou, projde mezi dvěma starými podivnými sloupy. A když se pak rozhlédne kolem, vidí, že se ocitl v úplně jiné krajině.
Vzpomene si, že když potkal Velekněžku, všiml si náznaků této temné krajiny skrze jemný závoj visící za jejím trůnem. A později, když visel na stromě hlavou dolů, cítil se, jako by byl na pomezí mezi fyzickým světem a právě tímhle, do kterého vstoupil. Teď se tedy dostal za onen závěs. Zde jsou tedy ona temná tajemství, která hledal, ta, která nějak souvisejí s přírodními silami.
Ocitl se v zemi, dobře známé básníkům, malířům, umělcům, hudebníkům i bláznům. Na děsivém, zároveň však i přitažlivém místě, kde platí úplně jiná pravidla než v civilizaci. Vlci zde vyjí na měsíc nebo jen tak volně pobíhají a loví, běhají tu dívky vyzbrojené luky a šípy. A žijí tu i všechny ostatní stvůry z dětských snů, fantazií i nočních můr, jejichž lačné oči svítí ze všech koutů všudypřítomné temnoty.
Cesta, po které Blázen přišel, se změnila v řeku a on teď stojí do pasu ponořený uprostřed ní, strháván silným proudem slaných, měsícem ozářených vod. U nedalekého břehu je sice přivázaná malá loďka, ale je neovladatelná, chybí jí vesla i kormidlo.
Blázen si uvědomí, že má pouze dvě možnosti. Může se v této pusté temné zemi šílenství a iluzí ztratit, začít výt společně s vlky nebo se jimi nechat ulovit, nebo se může dostat do člunu, odvázat jej a plně důvěřovat řece. Pod nadvládou měsíce bude tak jako tak, ale člun jej alespoň – zcela odevzdaného silám nevědomí a přírody – někam doveze.
Jak básníci, umělci i kouzelníci vědí, inspirace, vize i kouzla jsou odměnami právě za tohle odevzdání se. Blázen tedy sedá do člunu a odráží se od břehu. Proud vody jej ihned odnáší pryč, měsíc mu svítí na cestu a on cítí, jak na něj vládkyně této temné krajiny hledí dolů souhlasným pohledem Velekněžky.
19: Slunce
Po dlouhé a neklidné noci se Blázen probudí za úsvitu. Radostně zjišťuje, že divoká řeka jej nakonec dovezla do klidných jezerních vod. Kolem se rozprostírá zdí obehnaná zahrada, celá porostlá spoustou kvetoucích růží, lilií a nádherných kývajících se slunečnic. Blázen vystupuje na břeh a vidí, jak nad jeho hlavou vychází Slunce, jasné a zlaté. Je nádherný jasný den. Bláznovu pozornost zaujme smích malého dítěte a už také vidí, jak do zahrady vjíždí malý chlapec na bílém poníkovi.
„Pojď sem!“ křičí nadšeně chlapec směrem k Bláznovi, seskakuje z poníka a běží mu vstříc. „Pojď se podívat!“, chytá Blázna za ruku a ukazuje mu tu spoustu nových věcí – hmyz v trávě, semena a listy slunečnic, odlesky světel na hladině rybníka. Pokládá při tom Bláznovi spoustu jednoduchých, ale hlubokých otázek jako „Proč je nebe modré?“ Hrají s Bláznem různé hry, zpívají si, baví se.
V jednom okamžiku si Blázen při pohledu na velké a zlaté Slunce uvědomí, že se srdečně směje. Že se cítí tak radostně, jak se už dlouho necítil. Od chvíle, kdy se vydal na svou duchovní cestu, byl testován a zkoušen, zmatený a vystrašený, vyděšený i ohromený. Ale tohle je poprvé, kdy se cítí být jednoduše a prostě šťastný. Jeho mysl se cítí ozářená, duše lehká a jasná jako sluneční paprsek. Stejně jako velké Slunce nad hlavou, i malé dítě v zahradě se svými jednoduchými otázkami, hrami a písničkami pomáhá Bláznovi vidět svět jinak, nově, s úžasem a vděčností.
„Kdo jsi?“ ptá se Blázen konečně dítěte. Ale to se jen směje a září. A svítí při tom čím dál jasněji a jasněji, až se změní v čisté sluneční světlo. „Jsem ty“, zní chlapcův hlas zahradou. „Jsem tvé nové já!“ A jak tato slova naplňují Blázna teplem a energií, uvědomuje si, že tato zahrada, slunce a dítě, to vše existuje v něm. Že se jen setkal se svým vlastním vnitřním světlem.
20: Aeon (Soud)
Poté, co Blázen opustil sluneční zahradu, cítí, že se blíží ke konci své cesty, připraven udělat poslední krok. Ale něco jej drží zpět, něco ještě nechce, aby to udělal. Zvedá oči k nebi, doufaje, že mu Slunce napoví. Namísto něj teď ale na obloze vidí velkého ohnivého anděla, překrásného i strašného.
„Je to tak“, přikyvuje Anděl. „Zbývá už jen jeden poslední krok. Ale než jej budeš moci udělat, musíš před tím uložit svou minulost k odpočinku.“ Blázen je rozrušený. „Uložit k odpočinku? Myslel jsem, že jsem ji nechal všechnu za sebou.“ Anděl ale odpovídá: „To nejde. Neexistuje žádný způsob, jak to udělat. Každý tvůj krok zanechá trvalou stopu na botě, kterou nosíš. Tvá minulost je tak neustále pod tvýma nohama. Nemůžeš se před ní skrýt. Ani před ní utéct, ani se jí zbavit. Ale můžeš si ji přivolat a smířit se s ní. Jsi ochoten to udělat?“
Anděl podá Bláznovi malou trumpetu. Blázen chvíli váhá, ale ví, že se jedná o konečné rozhodnutí, – buď jít dál, nebo zůstat tam, kde je. Vezme trumpetu, přiloží si ji ke rtům a zatroubí. Jasný zvuk trumpety se rozléhá po celé obloze, až se zdá, že jeho vibrace roztrhnou Zemi. Pod Bláznovýma nohama se probouzejí vzpomínky. Vracejí se obrazy jeho nevinného dětství, výzvy, lásky, chyby a pády, ztráty, úspěchy, rozčarování a moudrost.
Poprvé se je Blázen nesnaží opustit, ignorovat ani na ně zapomenout, ale přijmout je. Uvědomuje si, že se jich nemusí bát. Staly se, ale teď už jsou pryč. Je to jen on sám, kdo je vnáší do přítomnosti.
S tímto pochopením se vzpomínky rozplynou. Přestože stále zůstávají v hlavě, už nad Bláznem nemají žádnou sílu. Je od nich osvobozen, znovuzrozený a plně v přítomnosti, teď a tady.
21: Universum
Blázen se rozhodne udělat na své cestě onen poslední krok. A jak se k němu chystá, dochází mu, že stojí přesně na místě, kde svou cestu kdysi začal. Na okraji toho stejného srázu, ze kterého málem sletěl, když tudy šel mladý a příliš bláznivý, než aby se díval, kam šlape. Teď ale vidí svou situaci úplně jinak. Tenkrát si myslel, že může oddělit tělo a mysl, dozvědět se vše o jednom, pak to opustit a jít zkoumat to druhé. Ale teď ví, že je to vše o mysli i těle, minulosti i budoucnosti, jednotlivci i celku. Vše je jedno, jak uvnitř, tak venku, jak nahoře, tak dole, všechny protiklady se doplňují. Včetně Blázna a Mystika, kteří jsou oba vstupní branou k tajemstvím vesmíru.
S chápavým úsměvem udělá Blázen svůj poslední krok přes okraj útesu… a stoupá. Výš a výš, až z té výšky vidí celý svět. Tančí obklopen hvězdami, v jednotě s celým Vesmírem. Končí právě tam, kde začal a začíná tam, kde skončil. A tak pořád znovu a znovu. Svět se otáčí a Bláznova cesta je završena.
