Splnit si své přání, touhu, dokázat žít tak, jak si přeji, bez musím, nesmím, nemůžu. Jít za svou vizí a dojít úspěšně k cíli. Žít svobodně, nezávisle, bez sebeomezování. Bavit se sám sebou, svým žitím. To je hlavním smyslem života, cesty, na které člověk objevuje a rozvíjí sám sebe a své skryté schopnosti. Ta cesta je úžasná, ale také plná záhad. Všechny principy, podle nichž svobodné žití a plnění si snů funguje, jsou skryté a co víc — neodpovídají běžné lidské logice. Doslova jí odporují, a to je ten jediný, zato všudypřítomný „problém“. Jenže — ony žádné problémy neexistují.

Superschopnost, která člověku dovolí bezpečně zvládnout libovolnou výzvu, se nazývá vědění. Spolehlivě provází cestou za libovolným cílem, je zárukou životní jistoty v libovolné situaci. Vědění je i klíčem ke všemu dobrému, od všech dveří, před které tě život postaví. Vědění tě dovede za všechny hranice, ke štěstí a neomezenosti. Vše nemožné se stane uskutečnitelným.

Vesmír útočí

Hned první dveře, které je potřeba otevřít a projít jimi, patří k nejtěžším. Je to úvodní zkouška, kterou Vesmír člověka testuje. Cíl, o němž člověk uvažuje, se často jeví jako nereálný, neuskutečnitelný, sci-fi. Myšlenky na něj probouzejí ty největší omyly, kterým člověk podvědomě věří. Vyskakují ve formě samých argumentů proti.

Začne-li člověk zvažovat i způsob, jakým by mohl svého cíle dosáhnout, pochybnosti se ještě znásobí, protože jej žádný aspoň trochu uvěřitelný nenapadá. A to už začíná být fatální, pod takovou tíhou mnozí svůj záměr vzdávají a balí. Podlehnou dojmu, že si právě „potvrdili“ nesmyslnost svého přání.

Dělají ale svou možná největší životní chybu. Nevědí, že pocity neuvěřitelnosti jsou součátí hry, kterou chce život s každým člověkem hrát. Nevědí, že „vůbec se na svůj cíl necítit“ je běžné, že to tak dokonce má být. Nevědí, že je to vůbec nemá od cíle odradit, že to vůbec neznamená, že je jejich sen nesplnitelný. Nevědí, že jde jen o první dějství úžasné hry, o první ze série iluzí, kterými se člověk nemá nechat oklamat.

Nevědění provokuje k pochybnostem. Jedině neznámé a nepochopené nabízí prostor k pochybnostem. Jedině pochybnosti dokážou přimět člověka se vzdát nebo přistoupit na kompromis.

Je to jen hra

Život je dokonalá hra — hra iluzí. Člověk v ní plní roli figurky s neomezenými schopnostmi, která o nich ale neví. Sama sebe považuje za něco jiného, než čím je. To je první iluze. Iluze druhá spočívá v tom, že figurka nesprávně vnímá i prostředí, v němž se pohybuje. Obě tyto základní iluze se stávají zdrojem všech iluzí ostatních. Tak ta hra začíná.

Existence obou základních iluzí je nutná. Není špatně, že tu jsou. 6ivotní zábava spočívá v tom, že Vesmír nám předhazuje iluzorní situace, zkouší nás nachytat, a my se bavíme tím, že mu to prokoukneme. vesmír není náš soupeř, on jen hraje roli toho, kdo dělá život zajímavým, dobrodružným.

Správný start

Vědění je cesta k pravdě. Nahrazuje iluze skutečností, vysvětluje pravidla hry. Člověk poznává sám sebe, objevuje své schopnosti, odkrývá zákonitosti života a učí se podle nich fungovat. V úvodním odstavci jsem psal, že vědění je klíčem ke všem dveřím na cestě ke splnění snu. Tento článek se zaměřuje na tajemství, otevírající první dveře tohoto dobrodružství — na úspěšný start. Zní takto:

Na začátku to necítí nikdo. Pro mnohé je jejich sen, představa splněného cíle, daleko za rámcem momentálního chápání i cítění. Necítí se tak, jak si myslí, že by se cítit měli. Obzvlášť když člověk sní o něčem velkém nebo potřebuje něco ve svém životě opravit. V takových situacích má pocit, že se cítí přesně opačně, než jak by se cítit měl a tudíž nesplňuje podmínku, že na to má. Jenže právě za takovými cíli — těžko uvěřitelnými — má největší smysl se vydat. Ty přinášejí životu největší obohacení.

Kdo výše uvedené pravidlo nezná, neví, jak se hned na úvod správně zachovat. Iluzi, že si přeje něco nereálného, snadno podlehne. Dojem, že je jeho představa na hony vzdálená jeho současným pocitům a možnostem bude tak silný, že zabrání dál o jejím uskutečnění uvažovat, natož se za ním vydat. Pod tíhou dojmů o nereálnosti svých úvah připadá člověk sám sobě divný, pošetilý. Ztrácí se v kolotoči svých pochybností.

Vědění nakopne a už nepustí. Chudý se vůbec necítí bohatým. Slabý se necítí silným, nemocný zdravým, ustrašený sebevědomým, smutný veselým, ušlápnutý přitažlivým, závislý svobodným… Uvěří-li dojmu, že svou situaci nedokážou otočit, zůstanou takoví napořád. Ale to by byla obrovská škoda, odmítnutí nabídky hrát skvělou hru. Vědění vnese do chaosu pochybností jasný řád, systém, a tedy úplně jiné světlo.

Důležitým pravidlem je tedy pochopení, že je úplně normální, že vám váš cíl přijde neuskutečnitelný. Takový pocit není žádnou komplikací ani indikátorem vaší naivity. Je to jen stav, v němž se na začátku ocitá každý, což ale není důvodem svůj záměr vzdávat, považovat jej za nesmysl. Má naopak motivovat, probudit chuť to dokázat.

Proč mi přijde můj cíl nereálný?

Důvody, proč jsme zvyklí rozlišovat na možné a nemožné vyplývají ze způsobu, jakým jsme zvyklí vnímat svět. Logika, které věříme, je brzdou, komplikátorem, generátorem omezení, problémů a nepříjemností.

Svět s námi hraje hru, kterou nechápeme. Klame nás, přesně podle pravidel té hry, jenže my ta pravidla neznáme. Proto Vesmíru jeho klamy baštíme, chováme se zmateně a nereagujeme tak, jak bychom měli, jak od nás hra očekává.

Za prvé

Vnímáme svět smyslově, a právě to je ten problém. Dáme na to, co vidíme, slyšíme, čteme. Prožijeme situaci, kterou vyhodnotíme úplně jinak, než jak bychom měli. Vytvoříme si o ní zkreslený dojem a reagujeme na něj, nikoli na to, co prožíváme skutečně, čemu opravdu čelíme. Způsobíme tím jediné — chaos. Hra, která nás vedla k cíli, se zasekne, protože předpokládala, že se zachováme způsobem A, ale my namísto toho uděláme B. Představte si třeba hokejistu, který se ocitne před prázdnou brankou a namísto, aby do ní jen poslal puk, jak se čeká, udělá něco jiného. Tak nějak si počíná ten, kdo nezná pravidla hry zvané život. Nechápe, co se po něm chce, protože nezná pravidla.

Tichá pošta a lidová slovesnost. Své iluze (pokroucená pravidla hry) si nenecháváme jen pro sebe. Sdílíme je mezi sebou, ke svým dojmům připojujeme cizí (které mnohdy ještě překroutíme) a tímto způsobem v našich hlavách vzniká guláš, který se skutečnými pravidly má jen málo společného. Fatální je, že svému guláši věříme. Roztáčíme kolotoč, který nás vrací stále do stejných situací, které nedokážeme vyřešit a tím narážíme na mantinel, který nás nepustí dál.

A za druhé

Druhým podstatným aspektem nevědění je tendence vymýšlet způsoby, jak své cíle uskutečnit. Nebudu to teď podrobně rozebírat, jen k tomu napíšu, že to vůbec není naše starost. Je to tak, přestože vám to může přijít nelogické. Ona v tom ale logika je, taková, že tuto část má na starosti Vesmír sám. Vede nás krok za krokem k našemu cíli podle plánu, který sám celý vytvořil na základě našeho požadavku.

Suma sumárum (1&2)

Myšlenkový guláš se projevuje tím, že uvnitř cítíme:

omezení: nutí nás dělit na můžu/nemůžu, musím/nesmím
závislosti: nutí nás podmiňovat a srovnávat — abych mohl tohle, musím tamto
strachy: nutí nás vidět problémy, překážky, soupeře, komplikace a nezdary

Výsledkem je život, který nám úplně nevyhovuje. Nerozhodujeme se pouze způsobem chci/nechci, ale do svého každodenního uvažování vkládáme i jiná pravidla, která život okrádají, vnášejí do něj kompromisy. Bojujeme s životem, ale ve skutečnosti bojujeme jen sami se sebou, se svými představami o něm. Řečeno jednoduše — guláš v hlavě vnáší do života pocit životní nejistoty, nemožnosti dělat jen to, co skutečně dělat toužíme. V řadě situací vidíme opak toho, co nám chtějí sdělit. Patří k nim i ta, kterou dnes rozebíráme — start cesty ke splnění své touhy. Vize problémů a překážek nás odrazují, namísto aby byla chuť to dokázat naší motivací.

Je nutné změnit své vnímání

Řešením je: naučit se pravidla hry. Pak budeš namísto dojmů vidět realitu každé situace. Pak i správně zareaguješ a tím zajistíš, že se bude vše dál vyvíjet v souladu s tím, co si přeješ, protože tak život funguje automaticky, v souladu s tím, co si přeješ, pokud jej sám nekomplikuješ. Což je poslední tajemství odhalené v tomto článku.

Shrnutí

Téma dnešního článku by se dalo nazvat „nikdy se nenech odradit od svého cíle“. Je úplně fuk, jak reálný či nereálný ti momentálně přijde. Cítíš-li, že po něčem toužíš, neexistuje důvod svůj záměr vzdát, protože neexistuje nic, co tomu brání.

Tohle si pamatuj, až budeš přemýšlet, co bys rád ve svém životě změnil. Vůbec nedej na to, co se píše v knihách, co o tom říkají tví přátelé ani kdokoli jiný. Důležité je, co si o tom budeš myslet ty. Jestli své touze věříš.

Vůbec řešeš, jakým způsobem se tvůj cíl naplní. To vůbec není tvá starost, tím se vůbec nezabývej. Ty máš svému cíli jen bezmezně věřit. Tak vypadá správný start.

Odpovědi Tarotu jsou vždy správné. Můžeš se na ně tedy plně spolehnout. Jejich správnost zajišťuje tvá intuice, šestý smysl, kterým jsem vybaveni právě k tomu, abychom s Vesmírem mohli komunikovat, čerpat z něj vše, nač se potřebujeme zeptat.

Přirozenost vnímání určuje tvou schopnost žít nenásilně, samovolně a v klidu tak, jak toužíš. Je určujícím faktorem udávajícím kvalitu tvého žití. Projevuje se zde tvá schopnost nechat život samovolně plynout, namísto do něj ze strachu zkoušet stále nějak zasahovat, něco řešit, odmítat, s něčím bojovat.

Využijme Tarot pro osobní rozvoj k tomu, aby sis mohl udělat představu o míře přirozenosti, s jakou vnímáš život. Zda jej držíš ve svých rukách jako jeho tvůrce anebo se spíš cítíš vláčený osudem. Připadá ti život jako břemeno nebo zábavný? Jak se obvykle cítíš? Jak vnímáš nečekané změny, které jsou nedílnou součástí života? Co v tobě probouzejí za pocity? Vítáš je jako přirozenou cestu k obohacení? Jsi sám tím, kdo touží změny k lepšímu uskutečňovat nebo se strnule snažíš držet vše při starém a přežívat v tom, co je?

Život je změna a chceme-li spokojeně žít, musíme se přestat změn bát. Nevnímat je jako problém, ale jako nutnost pro cestu dál, za lepším. Žádná přirozená změna nepřináší újmu, ale oživení a obohacení. Jen to tak nemusí v první chvíli vypadat. Stejně, jako tvá vize nemusí hned od začátku působit dojmem reálnosti.