Karta Viselce se nachází uprostřed řady Velkých Arkán, a není to jen tak samo sebou. Je jakýmsi předělem mezi světem fyzickým (hmotným) a informačním (myšlenkovým, duchovním). Viselec zaujme na první pohled tím, že visí hlavou dolů, vzhůru nohama. Svou otočenou polohou avizuje nesmírně důležitou skutečnost: život funguje naopak, než si myslíme. A Viselsec už to ví, proto se učí na život dívat správně — opačně, než to dělal doposud, kdy věřil dojmům, na nichž stavěl svou logiku, představy, úvahy, názory, chování i životní styl a své možnosti.

Ještě jednou zopakuji nesmírně důležitý fakt zmíněný v úvodu: Život funguje přesně naopak, než si myslíme. Píšu to červeně, protože tuto skutečnost je nutné přijmout a už nikdy nezapomenout.

Tento zákon, který jsem kdysi nazval „iluze opaku“, se projevuje ve všech oblastech našeho uvažování a má přímý dopad na naše životy. Jedině proto, že podléháme iluzi opaku, neboli že věříme tomu, co vidíme (svému dojmu nebo dojmům jiných lidí) si život komplikujeme. Jen tak vzniká smutek, strach, výčitky, hněv, soupeření, boj, krach, krize, deprese, stres, nedostatek, nemoc i všechny ostatní nepříjemné životní zkušenosti. Jen díky iluzím, jen proto, že jsme podlehli zkreslenému dojmu a nesprávně vyhodnotili právě prožívanou situaci.

Řešením je vědění

Abychom se všeho nepříjemného ve svém životě zbavili, je nutné nahradit zdroje nepříjemností (dojmy) skutečnými pohledy na svět (věděním). Vědění ale není něco, co jde získat pozorováním a dedukováním z vypozorovaného. Takto dospějeme pouze k dalším iluzím, protože z iluze vycházíme už na začátku. Už náš první poznatek je klam, na kterém celou svou teorii postavíme, tudíž nemůžeme dospět k ničemu jinému než k dalšímu klamu.

Klame i logika

Klame nás i to, že veškeré naše dedukce jsou zcela logické. I proto jim tak pevně věříme. Naše teorie, ať je jakákoli, nám zní naprosto logicky a jasně. Přesto je obvykle celá mimo realitu. Podle logiky nikdy nepoznáme, zda uvažujeme správně nebo ne. To poznáme jedině podle toho, z čeho vycházíme. Zda to je nebo není realita. A to zjistíme jedině věděním, na to nijak jinak nepřijdeme.

Duchovnímu světu se lidé často smějí. Je to pochopitlené, děje se to právě proto, že je vše, co se o něm říká i píše, pro materialistu zcela nepochopitelné, na hony vzdálené jeho představám a způsobům uvažování. A právě tomu, co člověk vůbec nechápe, se má často tendenci vysmívat, protože mu to připadá pomatené, praštěné, zralé na blázinec. Odmítá to, není schopen to přijmout.

Vědění se dá získat dvěma způsoby:

• intuicí
• studiem

První z možností je náročná a trvá dlouho. Druhá cesta je snadná, stačí mít zdroj, ze kterého se vše dozvíte. Jednoduché to je proto, že realita neboli způsob, jakým život skutečně funguje, je triviální. Problém tedy není v komplikovanosti informací, které je potřeba vstřebat, ale v tom, že ty informace vůbec neodpovídají žádným názorům, které jsou v dnešní době považovány za běžné a na nichž naše pohledy na život staví. Proto člověka nic, co se realitě blíží, ani nenapadne a už vůbec v tom nedokáže najít ucelený systém pravidel, podle nichž vše přesně funguje a vše do všeho perfektně zapadá.

Realita je jednoduchý systém zákonitostí, pomocí nichž vysvětlíte úplně vše, co se ve světě děje. Nezbude vůbec žádný prostor pro neznámé, nevysvětlitelné, nejistotu ani náhodu.

Očima běžného pozorovatele je svět nekonečně variabilní, složitý, tajemný, neuchopitelný a náhodný. Ale očima toho, kdo mu rozumí, je to naopak — nic jednoduššího snad neexistuje a vše je přísně zákonité, pro náhodu ani nejistotu nikde není prostor. Tento rozpor ve vnímání vzniká proto, že běžný pozorovatel vnímá to, co na první pohled vidí, případně slyší. Vědoucího člověka nic z toho naopak vůbec nezajímá. On se soustředí pouze na skrytý princip, který je v tom, co se odehrává, obsažen. A ten je — navzdory veškeré rozmanitosti dění — vždy stejný. Přesněji řečeno: těch principů je několik, a jen se neustále opakují. Pro vědoucího je tedy život a vše, co s ním souvisí, triviální a jasné. Mnohem jednodušší než třeba malá násobilka.

Jak poznám, že jde o pravdu?

Jelikož je svět myšlenek neviditelný, neslyšitelný, nevydává žádnou vůni ani na něj nejde sáhnout, nebudí v nás zpočátku názory na jeho existenci a vliv na náš život důvěru. Je to pochopitelné, nemáme proč tomu věřit. Není to vidět a popírá to všechny naše dosavadní představy. Nicméně i zde existuje úplně jednoduché řešení. Všechna pravidla vědění si můžete okamžitě zkusit aplikovat na libovolné vlastní prožitky z minulosti. A zjistíte, že na vše perfektně sedí. Takto (a jedině tak) je možné světu, který zatím nedokážete uchopit, začít věřit (tak to mimochodem dělal i ten, kdo všechny zákony vytahal z Vesmíru svou intuicí a poté je poskládal jako puzzle).

Opačně vnímat znamená opačně se i chovat

Druhý veledůležitý princip karty Viselce je „opačné chování“ než je běžné. Jinde o tom píšu jako o „zákonu samovolnosti“ či o „spolupráci s Vesmírem“. Jde o to, že člověk není na světě proto, aby něco řešil. Všechny situace, včetně těch, které nás vyvádějí z klidu a probouzejí obavy, zmatek nebo stres, se vždy řeší samy. A člověk je na světě nikoli proto, aby se v rozrušení snažil něco řešit, ale aby se zklidnil a umožnil samovyřešení dané situace. Aby jen uhnul z cesty a situaci pustil.

Právě zde — snahou něco řešit (obyvkle ze strachu) — vzniká každá komplikace, každá cesta k nezdaru nebo nedostatku. Opět se zde ukazuje, že za všemi nedorozuměními, průšvihy, životními, finančními či jinými krachy, zmatky, stresy, nemocemi a problémy stojí jeden jediný princip. Kdo jej ale nezná, ten udělá vždy chybu, ten situaci nezvládne a vygeneruje si problém. Ostatně — jak jsem psal výš — můžete si zkusit vzpomenout na cokoli, co vám zkomplikovalo život a uvědomíte si, že přesně takto to bylo — šlo o něco, co jste měli potřebu řešit a také jste to řešit začali.

Problém sám od sebe neexistuje. Problém se rodí až v okamžiku, kdy nějakou situaci, zprávu nebo osobu začnu za problematickou považovat. Problém se tedy zrodí až v mé hlavě (jako reakce na můj dojem z nějaké situace/zprávy/osoby) a já jej pak svým vlastním uvažováním přenáším do reality — co očekávám, se i stane.

Nikdy nic neřešit!

Viselec již pravidlo, že nikdy nemá nic řešit, poznal, a učí se je používat. Schválně píšu učí se, protože k tomu, abyste byli schopni podle pravidel reality žít (a nic neřešit), pochopení těch pravidel nestačí. Nepůjde vám to, budete svým strachům a stresům podléhat dál, úplně stejně jako dřív, když jste o principu „nic nemám řešit, vše se správně vyřeší samo“ nic nevěděli. Souvisí to s naším podvědomím a uměním měnit jeho obsah, ale to už je mimo rámec tohoto článku.

Odvrácená strana karty

Odvrácenou stránkou Viselce je — jak příznačně — chování a uvažování podle starých, iluzorních principů. Tedy tak, jak se obvykle chováme. Viselec nás varuje, abychom toho už nechali, abychom se už za ničím nehnali, na ničem nelpěli, o nic neusilovali, protože tím jen sami sobě škodíme, házíme si klacky pod nohy. Takto nikdy nic nevyřešíme, nic z toho nikam nepovede, jen k trápení sebe samého.

Namísto těchto aktivit se máme učit dávat událostem našeho života volný průběh a chápat, že vše má svůj jasný význam, nic se nám nestalo ani neděje jen tak, a že problém, ať jej vidíme kdekoli, je ve skutečnosti v nás a daná situace přišla právě proto, abychom si to uvědomili a zbavili se toho, čím sami sobě ubližujeme. Abychom se naučili jinak uvažovat. Právě to — změna našeho uvažování nebo chcete-li změna našeho úhlu pohledu na údajný problém — je skutečným řešením úplně všeho. Tak vypadá realita.

<Předchozí | Další >