Velekněz je mistrem výzev

V prvé řadě je každý člověk duší. Ta je naší skutečnou podstatou, nikoli tělo, za které se obvykle považujeme především. Tělo není až tak podstatné, dalo by se říct.

Život je putováním duše. Prožívá situace, které jí pomáhají růst. Život byl každé duši předem vymyšlen, prožíváme tedy příběhy, jichž nejsme autory. Máme je jen prožít a tím se duchovně povznést, rozvinout, obohatit.

Pro svůj životní příběh jsme každý optimálně nastaven. Jsme ideálně kompatibilní s prožitky, které nás čekají — které si budeme na své cestě užívat i ty, které bude potřeba zdolávat.

Přestože duši čekají příjemnosti i výzvy (které mnohdy jako příjemnost nevypadají), je život vymyšlen tak, aby duši naplňoval — aby si mohla sama sebe užívat (svou sílu, schopnosti i další vlastnosti). Čímž se dostáváme k tarotovému Veleknězi, který je tu od toho, aby nás zasvětil do umění „užívat si každodenní situace, ať vypadají jakkoli“.

Jedině pak nás totiž bude život naplňovat. Dokud si nedokážeme stejnou měrou užít úplně cokoli (dokud rozlišujeme na dobré a špatné), budeme bojovat. Utíkat od výzev, podléhat strachům, což se pak zákonitě projeví i tím, že přestaneme žít upřímně. Začneme se přetvařovat, podvádět, spekulovat, přestaneme být sami sobě věrní — začneme žít, jak nechceme, z obav, že tak, jak bychom chtěli, nedokážeme.

Velekněz učí se na naše prožitky dívat správně. Jako na bezpečnou a promyšlenou školu, která nás cíleně něco učí. Nikdy nejde o trápení, ale o potřebu něco nového pochopit a tím rozvinout své schopnosti a možnosti.

Kdo životu rozumí, nestěžuje si. Ani neutíká k představám, jak by mu bylo fajn, kdyby všechno klapalo a on měl božský klid. Kdyby právě teď byl někde jinde a žil jinak. Takové představy jsou naivní, kdyby to podle nich fungovalo, byl by život šílená nuda. Kvalita žití odpovídá hloubce našich prožitků. A tu určují prožité kontrasty. Není možné cítit sílu, sebehodnotu, sebelásku, sebeúctu (tedy pocity, díky nimž se cítím dobře, bezpečně a spokojeně), aniž bychom zdolali nějaké výzvy. Všechny ty pocity musejí vzniknout na základě situací, kdy jsme museli projevit odvahu a sebedůvěru. Které jsme ustáli sami na svých nohách.

V životě nám nikdy nic nehrozí ani nic není špatně. Tak jen výzvy vypadají — klamou. A na nás je ty klamy ustát, nepodlehnout jim, nenechat se jimi provokovat, mrskat, honit, tlačit, manipulovat. Když těm klamům odolávat dokážeme, cítíme v sobě sílu, lásku a hodnotu.

Ve skutečnosti jsme nezdolali hrozbu, jen iluzi hrozby. To ale nemění nic na tom, že jsme dobří, protože Vesmír, který umí fungovat pouze dokonale, na nás působí i dokonalými výzvami — vypadají naprosto věrohodně, brnkají na naše slabé struny, jsou našimi dokonalými „vyzyvateli“.

Pochopíme-li to, dojde nám, že je život hrou. Skvělou, při které nám Vesmír sem tam pošle výzvu, abychom si užili svou schopnost ji zdolat — ustát dokonalou iluzi. Je to něco jako když Sherlock Holmes otevře dopisní obálku s novým zapeklitým případem. Neprotáhne otráveně obličej, ale řekne „Konečně! Na tohle jsem už dlouho netrpělivě čekal, milý Watsone.“ Těší se, jak potrápí své mozkové závity a předvede sobě i světu své schopnosti.

Velekněz je tu od toho, aby nás přesně takto naučil výzvy přijímat. Abychom je vítali nejen jako zpestření, ale i důvod si uvědomit, jak jsme dobří. Kontinuálně při nich sílíme, měníme své postoje a názory a tím zvládáme čím dál zapeklitější „případy“. Rosteme, obohacujeme se a zároveň i sloužíme druhým.

Při pohledu na sebe je dobré si uvědomit, že nikdo není schopen sdílet nic, co v sobě nejdřív nevypěstoval. Nemohu s někým sdílet lásku, dokud ji sám necítím. Za lásku mnohdy považujeme citovou závislost, ale to žádná láska není, to je její deficit. A jelikož tím deficitem trpíme, druhé neobohacujeme, ale vysáváme. Jsme chudí, prázdní, není co sdílet.

Chudý a prázdný se bojí, protože si připadá nejistý, ohrožený a závislý. Cesta ale nespočívá v hledání, kým nebo čím svůj pocit chybění přehlušit, na koho nebo co se přilepit, ale ve zdolání těch výzev, které nám umožní v sobě najít, co tam necítíme. Ono to tam je, protože každá duše je celistvá, jde jen o to, zda si toho je nebo není vědoma.

Nikomu nám nechybí vůbec nic, mohou za to ale naše názory, zda si to uvědomujeme nebo ne. Vždy jde jen a pouze o naše názory, to ony určují, jak se cítíme i jak náš život vypadá a funguje/nefunguje. A každá výzva přichází jen a pouze proto, aby nám umožnila naše nesprávné názory vyměnit za správné. Proto není důvod se výzvě vyhýbat, naopak. Máme ji přijmout ji s chutí a vděčností, že přišlo přesně to, co potřebujeme.