Umění nechat pracovat Vesmír

Tématem nedávného příspěvku byla schopnost přijímat. K ní jsem kromě jiného napsal, že přijímání je mnohem těžší než dávání, protože k dávání stačí být aktivní (což dokáže kde kdo, na tom v podstatě nic není).

Přijímání je složité proto, že je o důvěře, tedy o duchovní kvalitě, a to je vždycky jiná liga. Duchovní kvality jsou výsledkem vnitřního nastavení a nejde je tedy nijak jednoduše zaktivizovat, nahradit fyzickou aktivitou — je nutné je vypěstovat. Na stranu druhou pak fungují samy a stále, žádnou aktivitu od nás nevyžadují (tvoří naši přitažlivost).

Řeknu-li to ještě jinak — buď rozvíjím své duchovní kvality a můj život funguje sám a přináší blaho, anebo to nedělám a pak se honím od pondělí do neděle a výsledek stejně nebude nic moc. O honičce a snažení to tedy není, a buď to chápu, nebo ne.

V Tarotu máme na umění být pasivní Královnu Disků. Reprezentuje jednu z nejdůležitéjších schopností, nezbytných pro úspěšný a spokojený život — umění vpustit Vesmír do svého života. Připomínám, že to je ON, kdo má za úkol se o nás kompletně starat, řešit všechny situace, plnit naše záměry, přinášet nám dostatek a vše, co si přejeme žít a mít.

Dělat to ovšem může jedině, když mu to umožníme — když jeho starosti necháme jemu namísto abychom se sami snažili pytlíkovat věci po svém. K čemuž je právě nezbytná důvěra, bez níž to nedokážeme. Její nedostatek nás honí a nutí uvažovat způsobem, jako bychom na vše byli sami, případně i „čím víc toho dnes stihnu, tím víc mi bude život fungovat“.

Těmito nesmysly se mrskáme a mrskat budeme, dokud v nás důvěra neuzraje. Nedostatečná důvěra produkuje obavy. Že se o sebe nedokážu postarat, že si na sebe nedokážu vydělat, že musím tvrdě makat, že něco nestíhám, že mi něco hrozí… A takový život je vlastně nekončícím kolotočem snahy hasit požáry, které se neustále nové a nové objevují, protože je zakládám svými představami. Mými vyhlídkami jsou permanentní obavy z toho, co bude.

V praxi takový život vypadá tak, že se člověk honí, pachtí, snaží, skrblí a trápí. Vydá kupu energie i času, ale má to pro něj minimální přínos. Musím, nesmím, nestíhám… Je nutné si uvědomit, že cesta ven z kolotoče každodenní honičky a starostí nevede přes usilovnou makačku, ale přes změnu vnitřního nastavení — vypěstování důvěry. Honit se je zoufalství, které nikam nevede, protože není řešením. Nemůže přinést žádnou změnu, protože se honěním nijak neměníte a tudíž se nemění vaše přitažlivost. Přestože jste v jednom kole, zůstáváte stejní, proto i váš život bude dál vypadat stejně. Nezmění se vůbec nic a pokud si namlouváte, že si za své honění zasloužíte žít v klidu a jednou se to změní, odpověď zní — nezasloužíte, protože jste nic nepochopili.

Pochopit je potřeba především univerzální životní pravidlo — motorem života je tvé vnitřní nastavení, nikoli fyzická aktivita. Aby tudíž šlapal, je nutné pěstovat jeho součástky, jimiž jsou duchovní hodnoty. Tedy láska, sebevědomí, sebehodnota, odvaha, důvěra, upřímnost, spokojenost a další.

Tyto vlastnosti zajišťují, že váš život funguje sám a přináší vše, co potřebujete i chcete. Ale když je v sobě nemáte, pak život fungovat přestává a vy to musíte kompenzovat starostmi a úsilím. Což je vždy jen z nouze ctnost, boj o přežití, ale nikdy ne řešení. V té z nouze ctnosti budete žít pořád, dokud nepochopíte, že je nutné na to jít úplně jinak.

Královna Disků v Pointě říká — Myslím jen na výsledek a vše, co si přeji, se uskutečňuje samo. To je ovšem jen jedna část jejího poselství. Zároveň k tomu musí dodat — Jsem bezstarostná, od všeho odpoutaná.

A právě ten dodatek chce říct — o tomhle to celé je. Tohle buď umíš, a pak ti to funguje, anebo neumíš, a pak máš smůlu. Resp. smůlu máš jen než ti dojde, že bez toho to skutečně nepůjde a nerozhodneš se v sobě tu důvěru a bezstarostnost vypěstovat. Jakmile to pochopíš a přijmeš jako svou životní výzvu, pak už smůlu nemáš. Pak tě čeká dobrodružství, během kterého si doplníš vše, co ti chybělo a začneš se cítit tak, jak si vůbec neumíš představit.

Život je proces, který nám chce ukázat, jak je Vesmír úžasný a jaký poklad se v každém z nás skrývá. Formou dobrodružné cesty do svého vlastního nitra. Vše, co nás činí šťastnými, je neviditelné, stejně jako vše, co pohání náš život (co udává jeho podobu a fungování). Jsou to právě naše duchovní hodnoty, které mají nekonečnou hloubku, což znamená — dokážou nás nekonečně obohacovat, víc a ještě víc.

Kdo to pochopí, pochopil zásadní kouzlo žití — vše hodnotné nosím v sobě, jen to je skryté. A mým primárním životním úkolem je to odkrýt a rozvinout. Mám být zahradníkem, který pěstuje sám sebe. Narodil jsem se proto, abych se tímto bavil a užíval si všudypřítomnou hojnost a lásku. Pocit nepřetržité radosti z toho, jaký jsem — štěstí.