Abych žil, musím se chovat naprosto upřímně
á se žít, a dá se zaživa umírat. Žije se tak, že se člověk chová v duchu svých potřeb. Je sám sebou, otevřeně vyjadřuje, co cítí, a stejně upřímný a otevřený je sám vůči sobě.
Ta otevřenost znamená, že v sobě člověk nic nepotlačuje ani nedělá na sílu. Do ničeho se nenutí, a stejně tak nedovolí ani druhým, aby s ním manipulovali.
Právě tohle se často ale neděje. Nosíme v sobě vzorce, kterými sami sobě svazujeme ruce a trpíme. Trpíme prázdnem, trpíme jalovostí svého chování, jehož výslednicí je jalovost našich dní.
Je pak jen zákonitým výsledkem, že se necítíme dobře a potřebujeme si orazit, přijít na jiné myšlenky, přehlušit šeď svého fungování.
Člověk se naučil bojovat, protože jeho logika je logikou boje. Je to mentalita hodnocení, srovnávání, dedukcí a fantazií. A to vše, jednotlivě i společně, generuje boj.
Musím, nesmím, to se sluší a to ne, to se dělá a to se nedělá, snaha se zavděčovat, zapůsobit, necháme si kde co líbit, pracujeme pro peníze a kus žvance… To vše je manipulace, protože chybí duch. Srdce. Chuť, odvaha a vášeň. Sebeúcta.
Tělo bez duše není jen to, které vypadá na první pohled utrápeně. Bezduše fungují i mnozí ti, kteří jako žebráci vůbec nevypadají. Teprve až začnou mluvit, se všechno hned ukáže.
Logika hlavy hraje na „mezipolohy“. Mezi šťastný a nešťastný vkládá spoustu mezistavů jako docela dobré, jde to, a podobně. Snaží se tím maskovat realitu.
Logika srdce je velice striktní a ví dobře proč. V ní existuje jen stav nula nebo jedna. Šťastný nebo nešťastný. Přičemž vše, co není totálně šťastné, je nešťastné. Protože tak to skutečně je.
Hlava se nám snaží namluvit, že se máme v podstatě dobře. Vysype na nás argumenty, co všechno by mohlo být horší než to, co je. A má nás. Uspokojí nás aspoň natolik, abychom v tom svém mdlém režimu fungovali dál. Hlava je manipulátor, který svou roli umí hrát — stačí to správně podat.
Srdce je nekompromisní, a proto by měl i člověk být takový. Jedině nekompromisním přístupem k životu začne člověk žít. Vše rozmazané nedůsledností dostane jasné hranice a podobu. Všechen balast se ukáže a pak zahodí.
Chce to přestat poslouchat tu hlavu. Ona tu má svou roli, a velice vtipnou. A skvěle ji hraje. Život totiž je skvělá hra, jen se člověk musí odnaučit nechat nachytávat, protože ta hra je právě na těch chytácích postavená.
Dokud poslouchám hlavu, jsem neupřímný. A tedy falešný. Nutím se dělat věci, které bych nikdy nedělal, kdybych si nic nesugeroval. Kdybych se nebál, kdybych se nesnažil zavděčit, zalíbit, kdybych si nehrál na poslušného… Kdyby mi o nic nešlo. Pak bych byl upřímný. Jenže ono mi jde o kde co.
Chytáky aneb zrcadla naší upřímnosti jsou úplně všude, a hlava je tu od toho, aby nám je servírovala. My ji ovšem nemáme poslouchat, my máme vědět, že přesně to, co nám namlouvá, nemáme dělat. Hlavě se nevěří. Nikdy, zásadně.
Pak žijeme.
