Bavím se projevováním sebedůvěry

Sebedůvěra je motorem života. Všude, kam sahá, tam mě život pouští. A vše, kde ji necítím, je pro mě nedostupné. Život je tak možné vnímat jako proces, který mou sebedůvěru testuje a podle toho, jak se chovám, přede mnou otevírá anebo zavírá dveře.

Každodenní situace jsou právě oněmi testy, které dnes a denně „očichávají“, jak se budu chovat (jak budu svůj den prožívat). A zároveň mi nabízejí možnost se změnit — uvažovat a chovat se už jinak.

Všichni fungujeme strojově, jedeme podle programu, který máme v podvědomí uložený. To je i v pořádku, je dobře, že to tak máme, protože díky tomu „programu“ jsme schopni se učit a měnit (vše naučené se do něj uloží a od té chvíle to automaticky používáme).

Jde ale o to, jestli nám program, podle nějž denně automaticky jedeme, vyhovuje anebo ne. Zda nás naplňuje — zda nám přináší život takový, jaký si přejeme žít.

Pokud ne, je nutné udělat změnu. A aby k ní došlo, je potřeba vnímat své každodenní prožitky jako možnosti, kdy se nám nabízejí změny k lepšímu. Dokud ale žijeme strojově a nevědomě, tak ty nabízené možnosti přehlížíme, protože si neuvědomujeme, co se nám nabízí. Pak se ani nechováme způsobem, který nám slouží, ani se necítíme dobře, protože náš přístup = boj a vzdor.

Nikdy neprožívám nic, než to pro mě nejlepší. Ať už to je něco, co si mám užít, anebo to, co mě přišlo něco naučit. Obojí — užívání si i učení (obohacování) se jen neustále střídá a vždy bude.

Pochopím-li, že můj život je kontinuální proudění toho nejlepšího pro mě, mohu přestat bojovat. Odnaučit se vidět problémy a žít s černými vyhlídkami, co bude nebo může být. Svůj každodenní život pak dokážu vidět jako proces, který mi nabízí příležitosti si užívat sám sebe.

Život je pole hojnosti, která k nám bez přestání proudí. Nejprve ale v podobě lekcí, jejichž plněním se otevíráme, abychom následně tu hojnost byli schopni přijímat (aby k nám dokázala proudit).

A právě proto jsem se i narodil — abych si dělal sám sebou radost. Tím, jaký jsem, jak vše sám zvládám, jak na každodenní bázi zúročuji své lekce (jak mě občas něco zaskočí a vnitřně zneklidní, ale já to svým přístupem sám zvládnu a ještě se tím obohatím, posílím a změním k lepšímu).

Přestanu-li si konečně vymýšlet, s životem se skamarádím. Přestanu v něm vidět bubáky a hrozby, ale kamaráda, který mi plní vše, co mi na očích vidí. začnu žít v klidu bez fantazírování a potřeby se o něco snažit.

Člověk má zrát podobně jako zrají brambory. A Vesmír pro člověka není ničím jiným než pro brambory příroda — sama vytváří podmínky, aby se bramborám dařilo. Brambora se tedy nemusí bát, že něco prošvihne ani že jí něco hrozí, nepotřebuje řešit, jaké bude zítra počasí a jestli bude dost dobré. O vše je dokonale postaráno, stačí nevymýšlet a zrát.

Kdepak, vše už je vymyšleno ve prospěch nejen brambor, ale i nás, lidí. Stačí přestat fantazírovat a vymýšlet vlastní scénáře, a začít se chovat jako brambora — spokojeně žít tím, co je a těšit se svým vlastním zráním. Neutíkat, když prší, zůstávat vystavený všemu, co samo přichází a nechávat to na sebe působit, aniž bych k tomu přidával své vlastní teorie. Pak budu žít bez problémů, protože žádné nebudu vymýšlet, a ony žádné jiné problémy, než ty mnou vymyšlené, neexistují.

(Sebe)důvěra je tedy stav, do kterého se dostanu pochopením, jak život funguje. Mé bujné fantazie nahradí realita, která není černá ani bujná nijak jinak dramatickým způsobem. Začnu žít jen a pouze pro radost, s chutí a pocitem, že si mám jen totálně užívat, co ke mně samo chodí a tím — kontinuálně rozvíjet svou (sebe)důvěru..