Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

II: Velekněžka

Setkání s Velekněžkou poskytne Bláznovi další dílek skládačky. Dozví se totiž o existenci intuice, která jej neomylně vede, poskytuje správná rozhodnutí, a je i spolehlivým zdrojem všeho potřebného.

Zároveň se ale dozví, že tu existuje „mechanismus“, který jej od správného vedení a kroků odrazuje.

Vyjádřeno úplně jednoduše — Velekněžka odnaučuje Blázna používat rozum — věřit jeho nápadům, názorům a kalkulacím. „Hlavě nikdy nevěř!“, učí jej. Tu máš jen od toho, abys nic nedostal zadarmo (aby sis vše dobré potřeboval zasloužit tím, že nikdy nebudeš brát její řeči vážně).

Hlava ti do všeho hned začne mluvit a bude to vždy znít velice rozumně. Ale právě to je chyták! Hlava si s tebou jen hraje, ale nechce, abys jí věřil! Ona jen chce, abys všechny její „proslovy“ vyslechl, ale nikdy se jimi neřídil. Tím si vše zasloužíš, ukážeš, že se nenecháš odradit, zviklat, svést. Tím projevíš, že na to máš a ještě si uděláš radost svým odvážným přístupem.

Dokud ale tuto hru, ve které hlava hraje roli toho, kdo se snaží tě od správných rozhodnutí odrazovat a svádět k nesprávným, nechápeš, vše jí věříš a tím v sobě rozvíjíš mentalitu kalkulu, chudoby, závislostí, dramat a pocitů ohroženosti.

Hlava je tvůj přítel a podporovatel. Jen ale potřebuješ správně chápat její roli. Ona nechce, abys jí věřil. Ona se tak chová proto, aby tě bavilo dělat správné kroky. Aby v tom vždy byla výzva v podobě, že ti hlava něco namlouvá, ale přestože to dokáže podsouvat velice „rozumně“, ty jí na to neskočíš, a rozhodneš se srdcem, podle toho, jak věci cítíš, ne jak o nich hlava spekuluje a hodnotí.

Když tuto hru pochopíš a začneš ji správně hrát, staneš se nekonečně bohatým a ve všem podporovaným. Nic tě nezastaví, nic tě neodradí, nic tě nesvede z cesty. Dokážeš nedělat kompromisy, nevytvářet závislostní vztahy, necítit se na nikom a ničem závislý… Začne ti být skutečně dobře a budeš žít radostí z toho, jak se dokážeš k věcem stavět, rozhodovat a chovat. A právě to je štěstí — žít radostí ze sebe, ze svých postojů ke všemu, co kdy kde prožiješ.

Zdrojem všeho sebedestruktivního není hlava, ale tvoje nepochopení její role. Jsi to ty, kdo neumí hru hrát, hlava ji hraje správně. Hlava je tvůj učitel a podporovatel a má se chovat tak, jak se chová. Její chování nic proti ničemu, to tak dokonce — pro tvé dobro — být potřebuje.

Ty ovšem potřebuješ pochopit, že hlava to tak nikdy nemyslí a vůbec nechce, aby ses čímkoli z jejích „rad“ řídil. Ona jen musí svou roli sehrát, a pak ti předat štafetu. Tím jsou totiž nastoleny podmínky pro to, aby záleželo na tobě, jak s věcí naložíš. Jak se rozhodneš, jak se zachováš.

Všechny správné kroky a postoje vedoucí do lepšího jsou vždy doprovázeny výzvami, tedy prožitky, v nich ti hlava začne něco namlouvat. Dokud hlavě věříš, vidíš ve všem, co tě přišlo podpořit, problémy a tím se zasekáváš na věcech, které tě ve skutečnosti přišly podpořit a posunout tam, kam chceš jít a kde ti bude dobře. Namísto abys udělal krok vpřed vždy uhneš nebo se zastavíš a uvízneš ve starých kolejích. Znovu a znovu.

Dokud hlavě věříš, žiješ tzv. mentalitou chudoby a boje. Vytváříš si a přijímáš názory, které tě od všeho správného odrazují. Které tě ve všem správném učí vidět problémy a navádí tě věřit bludům. Sám sobě tím házíš klacky pod nohy a chováš se sebedestruktivním způsobem.

Necháváš‑li se vést a ovlivňovat rozumem, žiješ přesný opak svobody, pohody a všeho dobrého, protože si svými představami vytváříš svět nepřátelský, problematický, nebezpečný, drahý… On takový není, ale ty jej tak vidíš a proto se adekvátně i chováš a funguješ — žít v pohodě sám sobě nedovolíš.

Žiješ hlavou, ale potřebuješ žít srdcem = intuicí v kombinaci s pochopením životních mechanismů (které postupně získáš na ostatních setkáních). Hlava do hry patří, stará se o to, aby tě životní kroky bavily. Potřebuješ ale chápat, že hlava jen plní roli, kterou nesmíš brát vážně. A právě toto umění — nebrát hlavu vážně, ti teď já, Velekněžka, předávám.

Ať slouží a ne, že se teď zastavíš! Jen hezky pokračuj ve své cestě dál a odkryj i všechna ostatní tajemství životních zákonů, protože sloužit ti začnou, teprve až je seskládáš všechna dohromady. A to je i to poslední, co pro tebe mám, tak si to dobře pamatuj a už upaluj!

I ty, milý čtenáři, si toto poslední poselství Velekněžky dobře pamatuj, chceš‑li, aby ti životní zákony skutečně sloužily. Potřebuješ poznat všechny, cítit, že se jejich skládačka celá poskládala. Že už neexistuje nic, co bys správně neidentifikoval, k čemu bys nevěděl, jak se postavit. Ve fungování všeho na světě potřebuješ vidět jasný a jednoduchý systém. Pak se jím dokážeš řídit. Pokud bys to ale chtěl jen tak pytlíkovat, budeš se jen donekonečna o něco snažit, aniž by to přineslo reálné výsledky. Velekněžka prostě ví, co říká.