Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

III: Císařovna

Setkání s Císařovnou přidá Bláznovi další dílek do skládačky. Tím dílkem je pochopení, že potřebuje mít úplně vše rád. Pak mu bude dobře, pak se mu i bude vše dařit, protože jeho správně nastavený vztah ke světu automaticky otevírá dveře všemu, co žije i žít a uskutečňovat chce.

Jediná starost člověka v životě je koukat tak, aby si nezavíral dveře. A to správné koukání je bezproblémové, vděčné za podporu, protože nic jiného než podporu nikdo z nás neprožívá ani prožívat nemůže. Tak je život nastavený, ovšem…

…ovšem je velice snadno možné vidět věci jinak. Svět totiž klame, a tak člověk, kterému chybí pochopení, vidí půlku věcí růžově a půlku věcí černě. Půlku věcí/lidí/prožitků má rád a půlku ne. A právě proto, že kouká polovičatě, i polovičatě žije.

Mít vše rád nejde tím, že si řeknu „odteď budu mít vše rád“. To nefunguje, protože to vůbec neodpovídá vzorcům, podle kterých uvažuješ. A ty vzorce nezlomíš, těch se potřebuješ zbavit. Nahradit je vzorci správnými, aby ti tvé „i tohle vděčně vítám a mám rád“ souznělo s tím, jak o tom uvažuješ. Co s tím?

Má to jednoduchý klíč. Blázen se potřebuje naučit vidět svět jako školu, ve které úplně vše hraje roli, podporující ostatní. Každý člověk je zároveň školákem i učitelem ostatních. A aby ta vzájemná škola mohla fungovat, v ní potřebují být zastoupeny úplně všechny role. Zdánlivě dobré i ty zdánlivě špatné, zlé. Policajt i zloděj jsou úplně stejně prospěšní, užiteční a potřební, úplně stejně „dobří“. A právě to potřebuje Blázen pochopit, pro své vlastní dobro.

Aby tato škola mohla fungovat, i aby se v ní Blázen mohl cítit úplně bezpečně, potřebuje znát ještě jedno tajemství. Potřebuje vědět, že je to na světě zařízeno tak, aby žádná role nemohla sama o sobě nikomu ublížit. Všechny role jsou tzv. virtuální. = plní jen roli učitele. Kam tím Císařovna míří?

Jediný, kdo ti Blázne dokáže ublížit (i pomoct) jsi ty sám. Okolní role v tobě mohou nanejvýš probudit dojem, že tě mohou ohrozit. A pouze v případě, že tomu dojmu uvěříš, že se začneš cítit potenciálně ohrožený, se jejich role vůči tobě zhmotní. Teprve poté, co si ty sám začneš myslet, že tě někdo může okrást, ublížit, podvést…, se ti to může skutečně stát. Ale pokud ničemu takovému věřit nezačneš, nemá nic a nikdo šanci.

Například zmíněný zloděj ti je tudíž učitelem v tom smyslu, že tě učí — přestože vidíš zloděje, nededukuj z toho, že tě může okrást. Takto se koukej úplně na všechno a na všechny, a jsi neohrozitelný. 

Vše je jen o tvých brýlích, které jsou každou chvíli provokovány. Ale pouze provokovány, nic víc, aneb každý Bubák dokáže jen dělat bu-bu-bu, ale tím končí. Leda že…

…leda že tě tvé brýle přesvědčí, že ti ten bubák může skutečně ublížit. Pak jej zbavíš jeho učitelské virtuality, a uděláš z něj svoji reálnou hrozbu.

A jak tedy začít mít rád zloděje? Když si při každém pomyšlení na ně uvědomím, že jedině tím, že se mi zjevují v myšlenkách a provokují můj rozum, se dokážu vytrénovat do stavu, kdy se jich přestanu bát. PROTO je mám vítat — trénují mě v bezproblémovém koukání. Bez nich bych nikdy nikam nedošel, nevyrostl, nepostavil se na vlastní nohy, necítil se bezpečně…. Zůstal bych slabý, chudý, neschopný a ze světa vystresovaný. Bubáci mi pomáhají, tak to je, proto zaslouží mou lásku a vděčnost.

Tož milý Blázne, tohle tajemství jsem ti já, Císařovna, měla prozradit. Začni si užívat své nové pochopení, vítej všechny své nové kamarády-provokatéry a buď sakramentsky vděčný, že pro tebe plní role, bez kterých bys nikdy nikam nedošel. 

Svět je totálně dobrý, totálně podporující, jen to tak — nevypadá ani nikdy nebude, protože by přestal člověky podporovat a bavit na cestách k jejich růstu. Přestaň naivně chtít svět měnit i zachraňovat, protože on nic takového nepotřebuje. Je naprosto v pohodě, je to dokonce ta jediná skutečně fungující podoba, v jaké se dá žít, bavit a tvořit.

Přestaň i chtít někomu pomáhat, Blázne. Nejde to — stejně jako nikdo nedokáže nikomu ublížit, nedokáže ani nikomu pomoct. Kdo se o to snaží, prožívá nekončící trýzeň, protože si ji zaslouží. Ve skutečnosti totiž „páchá dobro“, tedy škodí něčím, co akorát rozumu zní hezky. „Pomáháním“ jen podporuješ druhé v jejich neschopnosti. A oni ti ukazují, že s nimi nehneš. Nespokojeného neuspokojíš, nemocného neuzdravíš, hladového nenasytíš, vystresovaného neuklidníš, slabého na nohy nepostavíš, nevděčnému se nezavděčíš… Snažíš se naivně brát na sebe zodpovědnost za to, jak funguje někdo jiný.

To nejlepší, co můžeš pro druhé dělat, je nechat je, ať se o sebe starají sami. Jestli to udělají nebo ne je jedno, to není tvá věc. Ty jim jen svým odmítavým přístupem „pomáhat“ dáš příležitost, aby to udělali. A to je nejvíc, co pro koho můžeš reálně udělat. Vše ostatní jsou naivní fantazie, hrátky rozumu.

Takže jestli chceš mít lidi skutečně rád, přestaň se jim plést do věcí. Nechej, ať se každý ke svému žití staví, jak chce. Je to jeho život, jeho produkt, ne váš. Život je soukromá věc, proto s ním nikdo nikomu nedokáže pomoct (ani mu jej zkazit). O to se dá jen neúspěšně snažit a být za to životem spravedlivě fackován.

I ty se Blázne uč žít tak, že se chceš o svě věci starat sám. Pak ti bude dobře, to je dokonce jediná možnost.

A tím už ale opravdu končím, tvá… Císařovna.