Bláznova cesta
Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.
XI: Síla
Na své další zastávce se Blázen dozvídá, v čem spočívá jeho síla. A překvapivě zjišťuje, že zdrojem síly je schopnost žádnou sílu nepoužívat. A tak se překvapeně ptá — „Jak to?“
Odpověď ale není nijak složitá — „Protože sílu používáš vždy jen k boji. A bojem ještě nikdy nikdo ničeho nedosáhl, protože to nejde“. Boj, úsilí, snažení — to je vždy naivní bitva s vlastními fantaziemi. S problematickými názory a představami. Proto to nikam nevede. Bojuješ s větrnými mlýny, se svými výmysly. Jsi jen přesvědčený, že ti něco hrozí, že někde existuje tvůj „nepřítel“, ale žádné hrozby ani nepřátelé neexistují, nic tě neohrožuje, nic takového samo o sobě nikde není ani být nemůže. Může ti to tak jen připadat, ale to jsi vždy na omylu. Život není nastaven tak, abys musel bojovat nebo se bránit, naopak. Jenom…
…si můžeš z čehokoli problém, hrozbu nebo nepřítele udělat, a pak už tě bude tvá představa strašit a ty s ní bojovat. Pak už jsi ohrozitelný, protože jsi svou představu zhmotnil. Pak už se ti mohou dít zlé věci, pak už můžeš trpět, protože ty té představě věříš, a tak se v jejím duchu chováš ty i svět vůči tobě. Ale svět umí pouze reagovat adekvátně s tvými představami. Dokud potíže neočekáváš, nemohou žádné přijít.
Úplně stejně jako boj s Bubáky tu existuje druhá varianta bojů — s Bludičkami. Pro ně platí to samé, jediný rozdíl je, že se honíš za bludem. Za něčím, od čeho naivně očekáváš něco ohromného. Vidíš v tom zdroj svého štěstí, své životní úrovně, lásky, pohody, bezpečí… Nejčastěji to bývají peníze, za kterými se honí chudí lidé v představě, že kdyby si mohli kupovat věci, na které nemají, kdyby měli finanční jistotu nebo aspoň rezervu, bylo by to terno. Nebylo, ale oni to vidí po svém. Někdo zas vyhlíží lásku, jiný pohodu, klid, a ti všichni bojují s něčím, co si vymýšlejí a v tom výmyslu se shlíží.
Skutečná síla spočívá ve schopnosti se na vše koukat s klidem. K ničemu nevzhlížet, ani nic nepovažovat za svého nepřítele. A ta síla se pěstuje, s tou se nikdo nenarodil. Silný člověk = velký člověk. Ve smyslu „koukám na věci s nadhledem, s odstupem“.
Silný člověk se nebojí, protože necítí důvod se bát. Silný člověk se za ničím nehoní, o nic neusiluje, protože necítí důvod to dělat. Nic nestaví nad sebe, a tak v ničem nic nehledá. Ani hrozbu, ani žádnou ohromnost. Necítí se ani ohrožený, ani po ničem netouží. Je mu dobře.
Klíčem k Síle je umění nic nehodnotit. Nehodnotit sebe, nehodnotit druhé, nehodnotit události, nehodnotit svět, nehodnotit vůbec nic. Být se vším v pohodě, i tak se to dá říct.
Jakmile se naučíš hodnotit, budou to právě tvé „nálepky“, se kterými začneš bojovat. Každý bojuje jen se svými nálepkami, protože každá nálepka v něm automaticky spouští příběh. Příběh o nálepce. Příběh o tom co ta nálepka všechno může způsobit, hrozného nebo úžasného… Odborně se tomu říká „dramatizace“. Dramatizace světa, který je úplně v pohodě a tobě je v něm dobře, ovšem jen dokud jej vidíš bez nálepek.
S nálepkami se svět stává místy růžovým a místy černým. Není takový, ale ty ses rozhodl na něj koukat přibarveně. A je jedno, kterou barvou jsi začal, skončíš vždy u toho, že se svět stane růžovočerným, protože každá barvička automaticky generuje tu druhou.
V růžovočerném světě začneš trpět růžovočernými náladami. Začnou se měnit jako na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole. Chvíli nadšení, chvíli boj. Donekonečna, protože chvíli vidíš růžově a chvíli černě, přesně tak, jak ses to naučil, jak sis svět rozdělil svým posuzováním.
Přibarvovači světa si obvykle myslí, že vše černé je špatné a růžové je správné. Ale v obojím jsou úplně mimo. Mají binec v tom i v tom. Mnohé „černé“ je správné, jakož i mnohé „růžové“ je velice škodlivé. Přibarvovači totiž nehrají na to, jaké co je doopravdy, ale jak se co tváří. Na dojmy. A jelikož existuje životní zákon „podle dojmu poznáš kulové“, jsou mimo. Dojmy klamou, protože klamat mají, ale to, Blázne, už dobře víš.
Co s tím? Odnauč se lepit nálepky. Odnauč se posuzovat, co je správné, co je špatné, co by kdo měl a neměl. Namísto toho ber vše jako ideální takové, jaké to je. Nepřemýšlej nad tím, jaké co je. Nenechávej se ovlivňovat tím, co ti sugeruje hlava ani co říkají a píšou lidé. Realita je vždy úplně v pohodě, dokud — se v ní nezačneš šťourat a angažovat. Tím se řiď, jinak si zaděláváš na stres a nepříjemnosti.
