Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

XIII: Smrt

Ahoj Blázne, já jsem Smrt! Vůbec se mě neboj, nejsem tím, zač mě lidé považují. Moje poselství na tvé cestě je úplně jiné, veskrze pozitivní a uklidňující. Přináším do tvé skládačky životních zákonů pochopení, které tě odnaučí se bát budoucnosti.

To tajemství zní — všechny změny jsou změny k lepšímu = vedou do lepšího, avizují příchod lepšího. Žádná změna k horšímu se nemůže stát, to se ještě nikdy nikomu nestalo, ani nestane. Samozřejmě, člověk si sám dokáže cokoli zkomplikovat a pokazit, ale o tom se nebavíme. 

Bavíme se o životě, který sám od sebe, aniž by si to člověk vyloženě celé nezpůsobil, nic špatného přinést nedokáže. Životní zákony na to vyloženě dbají, aby se žádná změna k horšímu nemohla přihodit. Všechny negativní vyhlídky jsou nereálné, hypotetické výmysly. Člověk se bojí změn jako čert kříže, ale tím si nesmírně škodí, protože jak se chtít vyvíjet, jak někam postupovat, jak zvedat svou životní úroveň beze změn. Vše dobré je na změnách postavené, bez nich se nemá jak něco zlepšit.

Dokud se ale změn bojíš, vždy, když přijde čas ji uskutečnit, udělat krok, který změnu přinese, začneš se ošívat a rozum tě vždy přesvědčí, že raději ne. Dokud se změn bojíš, každá změna, která se odehraje nebo čeká, že ji provedeš, tě vyděsí. Začneš si vymýšlet, co bude a nebude, malovat černé scénáře. Proč?

Protože se bojíš nejistoty. Bojíš se všeho, co není nalajnované a posichrované. Bojíš se něčeho, co je základním mechanismem fungování života. Tedy něčím úplně jiným, než si představuješ. Straší tě bezpečí a podpora, které ale ve skutečnosti mají podobu Nejistoty. Bez vystavení se Nejistotě žádná změna k lepšímu neproběhne, to je zákon.

Strach ze změn tě udržuje v nevyhovujím, v kompromisech. Jenže každá představa, že odtud vypadneš, představuje takovou hrůzu, že tak v tom dál setrváváš. Strach z Nejistoty tě nutí dělat kompromisy, ústupky, žít věci, které žít nechceš, které ti nevyhovují… Strach z nejistoty tě nutí škudlit, bojíš se pouštět peníze, protože si představuješ, že ti pak budou chybět. Strach z nejistoty tě nutí se přetvařovat, stýkat s lidmi, se kterými ti není dobře, dělat kroky, které tě nebaví, dělat věci, které ti nic neříkají… Za tím vším je strach z nejistoty. Drží tě v kleštích, které si nedovolíš opustit.

Proč? Protože v nejistotě vidíš jedno velké černé nic. Nulu. Samotu. Není se čeho chytit, o co opřít, z čeho brát. A dokud to tak vidíš, není divu, že se snažíš hrát na jistoty a držet se toho, co máš. Je to ovšem nesmírně sebezničující chování i proto, že vše, co za „jistoty“ považuješ, ve skutečnosti žádné jistoty nejsou. O vše můžeš šmahem přijít, a — ty to víš. O to větší stres ti tvé „jistoty“ přinášejí. Snažíš se je nejdřív budovat, a pak hlídat, chránit, kontrolovat — bojíš se totiž, že o své „jistoty“ přijdeš a bude zle. A taky bude, až se to stane. Ale veškeré zlo vychází z tvých nereálných představ.

Nejistota není to, co si myslíš, ale přesný opak toho. Nejistota je Hojnost, poháněná Dokonaou inteligencí. Čili to nejlepší, co může být. Nejistota je ideální prostředí, ve kterém je zaručeno, že ti je dobře, že vše funguje, že se vše vyvíjí v souladu s tvými potřebami a záměry… TO je Nejistota.

Nejistota jsou podmínky, ve kterých o vše život sám pečuje. Pouze v Nejistotě to dokáže, protože do ničeho nezasahuješ svými nápady a názory. Necháváš život, neboli dokonalou inteligenci a hojnost, aby se o vše staraly samy.  

Jenže dokud trpíš obavami, stále o všem přemýšlíš a vymýšlíš — hledáš jistoty. Dokud je pro tebe Nejistota noční můrou, snažíš se vše kontrolovat, o všem přemýšlíš, děláš si starosti, vymýšlíš plány, kalkuluješ, a to je přesně to, čím svazuješ životu ruce — nedovolíš mu, aby dělal svou práci, protože se ji snažíš dělat sám (na což nejsi stavěný, a podle toho to pak vypadá). jdeš sám proti sobě a děláš to velice úspěšně.

Dokud se snažíš hrát na jistoty, přitahuješ komplikace. Tvé obavy je přitahují. Čím víc se něčeho bojíš, tím víc to přitahuješ a ono se to děje. Strach z Nejistoty je mocný, resp. ty mu dáváš moc řídit tvůj život, přežívat pod jeho nadvládou.

Otoč svůj vztah k Nejistotě, Blázne. Pochop, že Nejistota je opakem nebezpečí. Nic ti v ní nehrozí, naopak. Ohrožený jsi, dokud se snažíš sám řešit své potřeby a záležitosti, protože na to nejsi stavěný. Nemáš to dělat, to tě jen rozum očkuje, aby ses o vše staral, aby ses bál, aby ses choval jako ohrožený chudák. Rozumu nikdy nevěř, ale to už, Blázne, víš. Ty jen potřebuješ mít co rozumu na jeho intriky odpovědět. Potřebuješ vědět, jak věci fungují, jak to tu je zařízeno. A jakmile to víš, už nemá rozum šanci. Ale dokud to nevíš, vždy tě utáhne na svých logických konstrukcích.

Takže teď, když už tajemství Nejistoty znáš, kdy už víš, čím Nejistota je, namísto toho, co ti o ní sugeruje rozum, se jí bát nemusíš a naopak se jí vystavuj, co to jde. Vystavuj nejistotě vše, co žiješ, i vše, co žít chceš. Všechny své životní oblasti, všechny své potřeby i všechny své záměry. Nechávej na životu, ať si se vším poradí. Život o tebe má pečovat, a chce to dělat. Jenom jej k tomu potřebuješ pustit.

A teď už mazej, mazej do Nejistoty.