Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

XIV: Umění

Umění čeho? Umění „zhodnocovat životní zkoušky“, o to tu jde. Co to znamená? Umění ze svých každodenních prožitků čerpat potenciál pro svůj růst, i pro zdárný vývoj všeho, co žiješ.

Znamená to také umění ve všem vidět dobré a prospěšné. Umění se dívat a chovat reálně a prakticky, užitečně. Přestat dělat z Bubáků hrozby a z Bludiček lákadla = umění nebrat ani jedny vážně, vidět v obojím jen „cvičební pomůcky“. A tedy chápat, že strašený a sváděný potřebuji být, abych se otrkal, abych načerpal sílu a sebedůvěru, schopnost stát na svých nohách, tvořit to, co chci žít a cítit se na světě dobře a bezpečně.

Bez Bubáků a Bludiček bys nebyl ničím, Blázne. Zůstal bys naivním Bláznem navždy, choval by ses jako všichni lidé okolo, protože berou vše vážně. Věří na problémy (Bubáky) a věří i lákadlům (Bludičkám). Nikdy nepochopili pohádky. Člověk je naivním Bláznem; není hloupý, jen neví o životě ani ň. A tak si neumí hrát, neumí se bavit, neumí se rozhodovat srdcem, neumí žít po svém, neumí se chovat štědře a velkoryse, neumí milovat, neumí, neumí, neumí… Nic zásadního neumí. Umí hlavně fantazírovat a v těch fantaziích se motat.

Bez Umění děláš ze všeho frašku. Drama černé anebo drama růžové, však už víš… A k čemu to vede? Zůstáváš stejný. Po třiceti letech na srazu se školou vidíš ty samé člověky, s jakými jsi se učil číst a psát. Jsou stejní, jenom starší. Pak si i povídáte o ničem, protože není o čem. 

Umění je o schopnosti se měnit. Růst, zbavovat se všeho nepotřebného a škodlivého. Umění žít, protože žiješ, teprve když se kontinuálně měníš. A na to, aby ses měnil, se potřebuješ naučit správně chovat.

Ke změně vedou člověka lekce, kterými každého život zásobuje na každodenní bázi — denně jich každý prožije několik, aby každý den mohl jít spát jako jiný člověk, než jako který ráno vstával. Přesně jako na obrázku karty, koukni na něj. Vlevo vidíš, jak máš vypadat ráno, a vpravo jak večer. Takto to má být každý den a je ti hej. Jenže…

…život nabízí pouze příležitosti. Něco prožít nestačí. Neumíš‑li své prožitky zhodnocovat, zdramatizuješ si je, což je přesný opak, a má to i opačný účinek. Bez Umění prožitky zhodnocovat prožíváš stresy a utvrzuješ se ve svých problematických názorech. S Uměním děláš opak — bavíš se a ještě při tom rosteš.

Opět se potvrzuje, že vše je jen ve tvých rukách, resp. brýlích. Že je život vymyšlený tak, aby záleželo pouze na tobě, jak bude vypadat a kam (a zda vůbec) se bude vyvíjet, zda se ti bude dařit anebo ne. Zda budeš bohatý nebo chudý, zdravý nebo nemocný, šťastný nebo zoufalý.

Umění je tudíž klíč k užitečnému chování. K takovému, které posouvá tebe i tvou životní úroveň kontinuálně nahoru. Když se nad tím zamyslíš, uvědomíš si, že na to, aby vše fungovalo i aby se plnily tvé záměry, se od tebe nevyžaduje nic víc, než nechat život plynout a pouze správně zareagovat na vše, co k tobě samo přijde. Ale ani nic míň.

A právě to je Umění — nesnažit se dávat víc, ani míň, ani nic jiného, než věci potřebují. Než co život potřebuje, aby se ti o vše mohl sám starat a udržovat to v harmonii. Aby mohl uskutečňovat tvé záměry, připravovat jednotlivé kroky, i se starat, aby k jejich realizaci a fungování bylo všeho stále dostatek, protože on jediný to dokáže.

Umění je jednou ze čtyř složek žití v souladu s životními zákony. Kromě něj sem patří ještě vize, o kterých už ti vyprávěl Kormidelník s Kolem štěstí. Třetí částí je hodnotné chování, o kterém ti poví Ďábel. A čtvrtou částí je odpoutávání, které už také znáš od Poustevníka. Spojíš‑li tyto čtyři dílky dohromady, máš kompletní návod, jak doopravdy žít a denně vnímat, jak ti to prospívá, jak tě to těší, jak vše funguje, jak se vše, co žít chceš vyvíjí, jak se tvůj život sám přizpůsobuje tvým představám i jak rosteš ty sám.

A v čem toto Umění spočívá? Potřebuješ se naučit rozlišovat mezi Situací a Lekcí. Tady se totiž láme chleba, protože člověk obvykle nepozná rozdíl. A tak se ve všech svých prožitcích chová stejně — jako v Situacích, což je ten kámen úrazu. Je to jako když nepoznáš rozdíl mezi sčítáním a odčítáním. Jakmile vidíš dvě čísla, rovnou je sčítáš, a tak polovina toho je úplně špatně a doplatíš na to. A taky na to doplácíš, protože každý den prožiješ X Situací i Y Lekcí. Tak si představ tu paseku, jakou si generuješ, když o tom nevíš.

„Umělec“ je ten, kdo pozná kdy „sčítat“ a kdy „odčítat“, kdy se chovat jako v Situaci, a kdy se chovat jako v Lekci (což je úplně jiné chování). Umělec rovněž ví, že zatímco v Situaci je vše opravdové, v Lekci je vše virtuální = pouze jako. Což je ono tajemství Umění, které dává všemu úplně jiný rozměr. Jaký?

Polovina tvých každodenních prožitků jsou virtuální Lekce. Ty lekce fungují obdobně jako slovní příklady v matematice — Pepík má tři švestky, Mánička dvě, kolik mají dohromady? To je zadání, a děti vědí, že žádný Pepík, žádná Mánička ani žádné švestky neexistují. Že to jsou jen „virtuální subjekty“, potřebné k tomu, aby se procvičily ve sčítání.

V životě vypadá Lekce úplně stejně — potkáš paní Máničku, která ti něco řekne, do toho se připlete pan Pepík, ten taky něco řekne nebo udělá, a jde tu o nějaké „švestky“ (dosaď si za ně cokoli, třeba zdraví, peníze, práci, záměr si koupit boty…), přičemž to celé působí dojmem nějakého „problému“ nebo něčeho „důležitého“.

Neumělec se vystresuje a ten „problém“ či „důležitost“ začne řešit. Začne poslouchat svůj rozum a jít na věc hezky „rozumně“. A přesně to je úplně špatně, protože se chová jako v Situaci, jenže tohle je Lekce. Dělá něco úplně jiného, než by měl, jen o tom vůbec neví, protože si myslí, že se chová správně, zodpovědně, potřebně, záslužně, že musí… A až večer dorazí na sraz základky po třiceti letech, po dvou větách co z něj vypadnou uslyší „Ty ses vůbec nezměnil, kamaráde!“, což není žádná pochvala a je tím řečeno mnohem víc, než by se zdálo.

Umělec pozná Lekci, a tak se zachová úplně jinak — vidí jen „virtuální scénku“, kde Pepík, Mánička i „švestky“ pouze hrají svou roli učební pomůcky. Umělec ví, že pointou této virtuální scénky i všech postaviček je otázka — „Necháš se tímhle vyprovokovat a uzpůsobíš tomu své chování/rozhodnutí/záměr/očekávání?“ A to, co dělá Umělce Umělcem, je vždy stejná odpověď — „Rozhodně ne! Přece pozním Lekci, nic nemám brát vážně.“

A ještě jen tak sám pro sebe v duchu dodá „Byl to ale dobrý pokus, Vesmíre, mazaně jsi to narafičil, díky!“. Víš proč? Dává najevo, že Vesmíru rozumí a váží si jeho péče. Pochválit Vesmír za precizní péči, to už je známkou Umělce s velkým U. A takovíhle Umělci Vesmír těší, vidí na nich, že jeho práci neznehodnocují. Vidí, že má na světě své kámoše na úrovni. A protože Vesmír musí za vše adekvátně odměňovat…

Jiné chování, jiné pocity, jiný trend vývoje, jiný výsledek, jiný člověk před a po. Tolik Umění. Dvě věci — poznat Situaci od Lekce a v Lekcích se chovat jako když potkáš Pepíka s Máničkou a švestkami.

Řiď se tím, Blázne, a budeš koukat, co se začne dít!