Bláznova cesta
Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.
XVIII: Měsíc
O tajemství a potřebnosti noci jsi už, Blázne, slyšel. Věž ti o tmě povídala, a já to její povídání doplním. Když se na mě na obloze díváš, vidíš, jak se neustále měním. Jednou celý svítím, jindy jsem celý zahalený tmou, a tak pořád dokola.
Já, Měsíc, jsem symbolem, že se vše potřebuje neustále měnit. Život je tak nastavený, svět je tak nastavený, vše je tak nastavené. Vše se pozvolna mění, a to je správné. Jen člověk se měnit nechce, mnozí se snaží „držet pozice“ a všemu novému, každé potřebné změně i každé lekci, která je chce popostrčit do lepšího, vzdorují.
Lidé rádi trvají na svých názorech, zvycích a návycích, budují si „jistoty“, nadhodnocují své vztahy a vazby na lidi — snaží se vyšlapat nějaké bezpečné koleje a pak v nich, byť jsou dávno zastaralé, prázdné a nikam nevedou, setrvávat.
Toto chování je krátkozraká sebetrýzeň, dnes si zaděláváš na zítřejší utrpení, chátráš. A já, Měsíc všem každou noc ukazuji, jak to má být správně. Že to má být naopak. Já jsem totiž každou noc jiný. Nikdy nejsem dvě noci po sobě stejný. Ta změna ze dne na den nevypadá nijak zásadně, ale každý den tam je. A už za týden jsem jiný úplně.
Vy, lidé, tomu říkáte, že ubývám, dokud se celý nezahalím tmou, a potom dorůstám, až celý zářím. A pak opět začnu ubývat, a tak stále dál a dál.
Život lidí je koncipovaný úplně stejně — máte se každý den měnit. Zbavovat se starého (ubývání) a vstřebávat nové (dorůstání). Každý den vám život přináší několik prožitků, které nabízejí možnost potřebnou změnu provést. Stačí každou tu příležitost zhodnotit = správně se zachovat. Nic víc život nepotřebuje. Jen se chovat tak, aby docházelo denně ke změnám tvé osobnosti, Blázne. Pak jdeš s dobou, pak opravdu žiješ, pak je ti dobře, život tě baví a vše ti funguje.
Ale život nesmí nikoho nutit, proto je koncipovaný tak, že se kdykoli můžeš zachovat, jak chceš. Uděláš‑li to „svým typickým způsobem“, tedy postaru, příležitost znehodnotíš, nevyužiješ. Nezměníš se, neposuneš se, tvé záležitosti nedostanou, co potřebují, a tak je zcela nenápadně, zato ale jistě, zaděláno, že v budoucnu přijde nějaké ouvej. Namísto, abys rostl, stáváš se sám sobě zátěží. Tvé staré zvyky, názory i vztahy už ti dávno neslouží, ale ty je s sebou stále taháš. A staré haraburdí, od něj nelze čekat nic kloudného.
Není náhoda, že já, Měsíc, se zjevuji v noci. Ta tma, která okolo mě jako symbolu potřeby se denně měnit, má svůj význam. Ke všem změnám dochází ve tmě, to už víš od Věže. A já chci navázat tím, že ten, kdo už pochopil životní zákony, si sakramentsky hlídá své chování, kdykoli se dostane do „tmy“. Kdy je jeho mysl provokována, kdy začne cítit tlak anebo se mu začnou hlavou honit všelijaké úvahy, kdy se snaží něco vymýšlet nebo řešit. Protože…
…protože právě toto signalizuje příchod tmy, potřebu se změnit. Provokující prožitek. Prožitek, který spustil v hlavě chaos, potřebu se něčím zabývat. Přišla příležitost se změnit, protože ta změna je potřebná. Přišla příležitost zachovat se tak, jak se ve tmě správně chová.
Ve tmě se správně chová stejně, jako když spíš, a něco se ti zdá. Spíš dál, a necháš celý ten příběh proběhnout. Vnímáš sen, ale dál spíš, protože přesně to každý sen potřebuje. Sen v tobě sám provádí potřebné zákroky, podobně jako v každé rostlině i každém těle přes noc dochází k procesům, které zajišťují správný vývoj.
Stejně tomu má být pokaždé, když tě něco provokuje přes den. Máš se tomu vystavit jako snu — nechej to na sebe působit, nech to celé proběhnout, a poté vstaň, jako by se nic neodehrálo. Jako bys ráno po prosněné noci vylezl z postele.
Vše provokující potřebuje jen proběhnout, aniž bys do toho jakkoli zasahoval, aniž bys z toho dělal jakékoli závěry, aniž by ses pustil do jakýchkoli kroků, které tvá hlava pod vlivem vnitřního chaosu vymyslí.
Říká se tomu „umění se nenechat ničím vyprovokovat“. Nebo tomu můžeš říkat „tajemství Měsíce“. V každém případě se tak nauč chovat, a buď v tom konzistentní = dělej to tak pokaždé, jsi‑li čímkoli provokován. Je fuk, zda Bubákem či Bludičkou, je fuk, čeho se provokace týká a co ti namlouvá. Vše je jedno, na ničem nezáleží, jen na tom, abys nikdy žádné provokaci neuvěřil, nepodlehl a nezačal ji řešit. Nikdy, chápeš?
V noci se prostě má spát, ve tmě se nemá nic řešit. Ve tmě je vše jen jako, zinscenované tak, aby ses mohl změnit. Abys mohl — pokud tmu ustojíš, vyjít do světla jako jiný člověk, než kterého tma přepadla. Tma je tvůj kamarád, tvůj uzdravitel, tvůj pomocník a podporovatel. Provokuje tě jen proto, aby tě bylo možné posunout vpřed, musí být tvá brzda aktivována = provokována. Teprve potom ji jde odstranit, spálit, jak ti říkala Věž. A od tebe se chce jenom — ustát ten proces, kdy vše samo začalo, samo proběhne i samo skončí.
Lidé ve tmě panikaří, protože tajemství Měsíce neznají. Nevědí, co a jak, tak dělají, co považují za správné. Ono to ovšem správné není, a tak lidé svým chovám v „tmách“ své brzdy denně posilují, namísto aby se jich zbavovali.
Uč se žít jako Měsíc, Blázne. Vstávej do každého dne s tím, že i dnes se jdeš změnit. Že očekáváš příchody chvilkové tmy, která tě poškádlí, a ty na důkaz, že tmě rozumíš, to její škádlení ustojíš, poděkuješ jí, a jdeš dál změněný, „vylepšený“. A zas, a zas.
Umění žít je uměním se denně měnit. Radovat se z každé tmy a čerpat její dary.