Bláznova cesta

Motto: Karty Velkých arkán se někdy popisují jako příběh Blázna na jeho cestě životem. Setkává se postupně s ostatními kartami, přičemž každé to setkání mu přinese patřičná pochopení — „Aha, takhle to je! Tak se to dělá! Takto věci fungují!“ Bláznova cesta popisuje život a jeho možnosti — člověk se narodí nevědomý, a může se vydat buď naivní cestou názorů (rozumu), anebo cestou pochopení životních zákonů, které mu ukážou, že věci nejsou nikdy takové, jaké se zdají být, ani nefungují tak, jak si člověk dokáže představit. Bez žití s pochopením bude život neustále dramatický a polovičatý, protože budeš donekonečna bojovat se svými dramatickými představami — to chce Bláznova cesta člověku sdělit a nabídnout mu tím příležitost správně uchopit svou životní úroveň.

XIX: Slunce

Slunce vypadá jako pravý opak Měsíce. „Ale to je jen zdání, Blázne“. My máme s Měsícem mnoho společného. Ani já, Slunce, nesvítím pořád. Ani by to nikomu neprospělo, naopak. Tak, jako nemůžeš být stále ve tmě, nemůžeš být stále na světle. Musíme se s Měsícem střídat. Pak se všemu na světě daří, pak jsme prospěšní.

I vy, lidé, potřebujete být střídavě vystavování světlu i tmě. Vy to jen nechápete. Naivně si malujete „slunečné“ prožitky jako něco úžasného, a „temné“ jako něco zlého, ale to jste vedle jako jedle. To se pak ve Slunci shlížíte, a tmu zatracujete. A kdo něco zatracuje, ten s tím automaticky bojuje a dostává od toho nakládačky, protože jediné, co bojem získáš, je nakládačka.

Na světě je všechno vymyšleno tak, aby to sloužilo. Aby to bylo potřebné. Aby to úplně všichni potřebovali. Tobě to jen, Blázne, nedochází, ale je to tak. Vše je na světě navzájem propojeno. I to, co máš pocit, že nikdy nepotkáš, že nikdy nebudeš potřebovat, že se tě vůbec netýká… 

Potřebuješ celý svět, aby ti bylo skutečně dobře. Potřebuješ mít celý svět rád, kompletně, bez výjimky. A pak ti bude celý svět sloužit, pak bude tvůj život dostávat vše, co potřebuje. Pak bude tvůj život fungovat sám, ve všech ohledech. Pak se ti bude vše dařit, aniž by ses musel starat. Jenže když s něčím bojuješ, když něco odsuzuješ, protože v tom hledáš problémy, sloužit ti to přestává a děje se opak. A tvůj život naráží a drhne.

Já, Slunce, zářím, protože mám celý svět rádo. Zářím pořád, za všech okolností. Za každého počasí, ve dne i v noci. Zářím, i když zrovna na tebe, Blázne, nesvítím. Kdybych ale něco ráda nemělo, kdyby mi něco na světě vadilo, zářit přestanu.

Moje záření závisí na mém hezkém vztahu ke všemu, nač svítím. I já podléhám zákonu akce a reakce, zdrojem mého záření je odezva na to, jak se na svět koukám.

I ty se, Blázne, uč na svět koukat hezky, bez výjimky. Na vše, co ti přijde dobré, i na vše ostatní, co ti vůbec dobré nemusí připadat. Dobré a prospěšné je totiž vše úplně stejně, bez ohledu na to, co si o tom ty naivně myslíš. Koukej jako Slunce, a bude se ti dařit. koukej jinak, a bude tvůj život o to horší. Toto je tajemství Slunce. Nedej na dojem, nedej na to, co se říká a píše, nedej na své vlastní dedukce. 

Já, Slunce, pro tebe mám ještě jedno důležité tajemství. Do ničeho se nikomu nepleť, nech každého ať si své věci řeší sám, protože on si je sám řešit má. Život nikoho nepostaví do okolností, se kterými by mu někdo musel pomáhat. Naopak, všechny prožitky přišly právě proto, aby si člověk sám poradil. Aby se k tomu sám správně postavil. Má se naučit spoléhat na sebe, žít svůj život.

Ani já, Slunce, nedělám víc, než na vás svítím. Svítím na vás svou radost, mám vás rádo, a tím to i končí, protože tím to končit má. Řeš si sám všechno své, a ostatním jen fandi. Tak ti bude dobře, tak budeš zářit ty i tvé záležitosti. Ale jakékoli montování se do něčeho cizího ti jen život zkomplikuje a zavede tě tam, kde nemáš co dělat. Budeš mrhat svou energií na věci, které k tobě nepatří, a to pocítíš tím, že zářit přestaneš. Stejně jako když budeš chtít, aby někdo pomáhal tobě. Na to taky dojedeš, taky přestaneš zářit, protože se uvězníš v pasti vlastní neschopnosti. A být neschopný, to pěkně bolí, stejně jako pěkně bolí montování se do cizích záležitostí.

Nesnaž se, Blázne. Nesnaž se nejen pomáhat, ale ani zalíbit, zavděčit, vycházet vstříc, brát ohledy, dělat ústupky… Tím svůj lesk jen ztrácíš. Každým snažením jen sám sebe znehodnocuješ, šlapeš po své důstojnosti. Svět si tě přestává vážit, protože ty mu ukazuješ, že si ani ty sebe nevážíš. Myslíš si, že jsi hodný, ale ve skutečnosti jsi hloupý.

Namísto snažení ukazuj, že se máš rád. Ukazuj, jaký jsi i jaký nejsi. Ukazuj to upřímností, tím, že žiješ po svém, rozhoduješ se po svém, děláš věci po svém. A komu to vyhovuje, ať se klidně přidá, a komu ne, ten k tobě nepatří. Nedá se zavděčit všem, protože to ani nemá jít. Lidé a jejich názory jsou různé, každému vyhovuje něco jiného, každý vidí věci jinak. Ani já, Slunce, se nezavděčím zdaleka každému, kde kdo si na mě stěžuje. A aťsi, jeho názory totiž se mnou, s tím, jaké doopravdy jsem, nemají nic společného.

Ani tebe, Blázne, když někdo hodnotí, nemluví o tobě, ale o sobě. Neříká, jaký jsi ty, ale jaký je on. Jak věci vidí, co mu vyhovuje a co ne, co se mu líbí a co nelíbí. Každý mluví vždy jen o sobě. Ne o světě, ale o sobě. O tom, jak vidí tohle a jak tamto. Když to už teď chápeš, velice snadno si o každém uděláš obrázek, stačí jej nechat chvíli o čemkoli mluvit, a přesně víš, jaký je. 

To je velice cenná schopnost, vidět do lidí. Dokážeš pak k sobě pouštět jen ty správné a vyhýbat se nevhodným. Rád máš ty i ty, jen chápeš, že s nevhodnými ti dobře nebude, tak to nemá vůbec smysl zkoušet. Nikoho nezměníš, nic nezměníš, bude se ti donekonečna ukazovat, jaké to je, a s tím nehneš, protože s tím ani nemáš co hýbat. Máš jít jen jinam, pokud ti někdo nebo něco nevyhovuje. A udělat to hned, jakmile to zjistíš.

Žij tedy jako Slunce, Blázne. Sviť na všechny a na všechno svou radostí. A to je i vše, co dělej. Nechej svět, ať se o sebe stará jak umí. Tak to je správně, tak to má být. Tak v tom nedělej Vesmíru binec, a na oplátku ti bude líp, než si dokážeš představit.