Bohatý = bohatě uvažující

Skutečné bohatství je bohatství ducha — naše vnitřní nastavení, které v nás udržuje pocit pohody, bezpečí a spokojenosti. Cítíme se dobře v tzv. „nejistotě“, tedy stavu, kdy k naší pohodě nejsou potřeba žádné jistoty a vnější okolnosti.

Bohatý = přitažlivý. I tak by se dalo bohatství definovat. Člověk působí klidně, nic neřeší, nikam se nežene, nic nemá potřebu rozebírat, hodnotit a kritizovat. Čiší z něj prostě přirozená pohoda a spokojenost, je vidět, že si život užívá a funguje s chutí, pro radost. O nic mu nejde, na ničem nelpí, nikam se necpe, nikoho nepřesvědčuje, netlačí, nespekuluje, neusiluje…

Bohatému se hlavou nehoní žádné černé scénáře. I takto by se dalo bohatství charakterizovat. Vůbec vás nenapadá, že by se něco mohlo fatálně pokazit, že by něco mohlo nevyjít, že by vám něco hrozilo, že byste nemohli žít po svém, jak vám ideálně vyhovuje. Žijete srdcem, hlava vám do žití vůbec nemluví.

Bohatství nijak nesouvisí s majetkem nebo penězi. Bohatství je přirozené vnímání, vyladěná duše, bez šrámů a naivních názorů na svět a jeho fungování.

Chudý člověk je naopak ten, kdo vidí černě. Je to dramatik, který se naučil vidět věci po svém — jako kritik. Není spokojený se sebou, a svou nespokojenost přenáší do svých úvah o lidech, světě i situacích. Necítí se bezpečně, očekává problémy, protože si je vymýšlí. Na vše má své názory, s nimiž porovnává, jak na něj co působí.

A právě toto porovnávání je zdrojem neklidu, obav, výčitek, kritik a všech ostatních forem dramat, jimiž přibarvuje realitu. On si ale to přibarvování neuvědomuje, on to tak skutečně vidí a svým dedukcím věří.

Chudý má svůj život postaven na tzv. „jistotách“. Tedy na tom, co mu navozuje zdání bezpečí. Bezpečně se tedy necítí zevnitř, ale díky něčemu — má práci, zakázku, klienta, partnera, úspory, kolem domu plot a kamery, kolo přivazuje ke stromu řetězem…

Ony to žádné jistoty nejsou, a chudý to dobře ví. Proto se ani s těmi „jistotami“ klidný necítí, ale je aspoň klidnější. Jelikož ale jeho životní pohoda nevychází zevnitř, funguje jako závislák — když svou „dávku“ má, cítí se spokojeněji, když o ni ale přijde, spustí se drama a panika. Ze zdánlivé pohody se člověk přepíná do stavu svého skutečného vnitřního nastavení — ukazuje se, jaký opravdu je.

Zda jsi bohatý poznáš jedině, když o něco přijdeš. Dokud „vše máš“, nepoznáš, jestli jsi zdrojem své pohody ty sám, anebo „to, že momentálně vše máš“. Proto musíš o něco přijít, abys pocítil, jak jsi na tom doopravdy. Jsi-li bohatý, ani to s tebou nehne. Jsi-li chudý, začne drama.

Bohatství je náš přirozený stav. Je to stav čistého podvědomí, tedy bez podvědomých bloků. Vnímáme sebe i svět reálně, nikde nevidíme problémy ani překážky, vše nám přijde samozřejmé. Fungujeme pak v klidu, děláme jen to, co dělat chceme a co je udělat potřeba, aniž bychom o svých krocích pochybovali.

Nebojíme se nečekaných změn. Když přijdou, vůbec nás nenapadá, že by se neobjevilo řešení nebo náhrada toho, co odešlo. Náš život plyne, tak by se to dalo říct. nikde se nezasekává, protože jej nebrzdíme svými černými úvahami a očekáváními.

Život chudého neplyne právě proto, že jej kde co na každodenní bázi rozrušuje a on s tím bojuje. Je to něco jako krok-náraz, krok-náraz… Je jako na trní, protože mu přijde život nebezpečný, žije v obavách co bude.

Bohatý vidí hodnotu v lidech a vztazích k nim. Majetek a peníze moc neřeší (a právě proto obojí obvykle má nebo mít brzy bude), řeší to podstatné — člověčinu. Na lidi se dívá s láskou, kterou je cítit z jeho opravdovosti. Je milý, klidný, přívětivý, pozorný, laskavý, spolehlivý… Druzí se s ním cítí velice dobře a příjemně.

Chudý se bojí pouštět, čímž brzdí koloběh hojnosti. Řeší, kolik co stojí. Nenakupuje podle toho, co se mu líbí, ale co je ochoten dát. A tím jen sám sebe brzdí, omezuje a dělá nespokojeným. Svět mu přijde drahý, ale on je v pořádku, člověk jen sám sebe podhodnocuje a pak se jako chudý ve světě cítí.

Zatímco chudý kumuluje (kalkuluje, šetří), bohatý vděčně pouští. Rád platí, podporuje, je vděčný za to, že může být užitečný sobě i druhým. Placením vyjadřuje vděčnost za to, že na to má i za to, že může podpořit ty, komu platí. Jde mu o jejich dobro, proto jej vůbec nenapadá dyndat slevy.

Ale nejde jen o pouštění peněz. Bohatý pouští vše, co mu nevyhovuje. Ihned, klidně, bez emocí. Chápe, že nic, co s ním nesouzní, mu štěstí nepřinese, pouze komplikace a rozčarování. Bohatý se proto odmítat a pouštět nevhodné vůbec nebojí, naopak, vidí v tom zásadní nástroj své spokojenosti a pohody.

Motorem bohatství jsou vděčnost + štědrost. Rád dává a je vděčný za to, že může. Dává tedy vděčně, pouští vděčně, odmítá vděčně. Je vděčný za to, že si to může dovolit. je vděčný za to, že dokáže jít cestou kvality a štědrosti.

Bohatému slevami radost neuděláte. On se cítí dobře, když na to má. Bohatého nepotřebujete ani přesvědčovat, podbízet se mu a dělat na něj dojem, jemu jde o kvalitu. A ta se prodává sama. Právě proto, že to je kvalita — je to z ní cítit. Nepotřebuje tedy vábit na akční ceny ani na nic jiného. Naopak, kvalita si je vědoma své hodnoty a neznehodnocuje se laciností ani podbízením.

Kvalita = opravdovost. Na nic si nehraje, nepotřebuje budit dojem, lákat, vábit. Je to z ní cítit, proto je přirozeně přitažlivá. Kvalita se ani nepodhodnocuje. Ví, že by tím jen sama sebe znehodnotila a to by nepřineslo nikomu štěstí.

Bohatství a kvalita jdou tedy ruku v ruce. Chceme-li se stát bohatými, potřebujeme se vydat cestou kvality. Své vlastní kvality, tedy způsobů, jakými se naučíme dívat na svět. A právě z nich se naše bohatství vyvine už úplně samo. začneme si vážit sami sebe, objevíme svou jedinečnost a budeme si jí cenit jako pokladu, který dokážeme právě my sdílet a být druhým užiteční.

Bohatý neláká, bohatý si vybírá. Namísto snažení si jen dává velký pozor, co/koho do svého života pustí. Právě proto, že se cítí dobře a o nic mu nejde, pouze o radost z žití a sdílení.

Sebeúcta, sebehodnota a sebedůvěra — to jsou pilíře bohatství, skutečného, které není proměnlivé jako okolnosti. S těmito pilíři nic nehne, proto je bohatství postavené na nich trvalé a jen kvete. Nejistota je ráj hojnosti, a právě na tomto ráji skutečné bohatství staví. Nikoli tedy na tom, co je a co člověk má, ale na tom, co ještě není a co ještě nemá. Bohatý totiž očekává od budoucnosti neboli nejistoty jen samé dobré věci, samá zlepšení. A takový i život je — přináší jen a pouze samá zlepšení, ve všech ohledech a životních oblastech. ovšem pouze, když mu plně věříme.