Bohatý = sebepřijatý
mět si něco užívat je podmíněno zralostí. A tady je užitečné si uvědomit, co se zralostí vlastně myslí.
Zralost je stav, kdy danou věc nestavíte nad sebe. Kdy v ní nevidíte větší hodnotu než v sobě. Tohle pochopení otevírá oči, vysvětluje, proč vše, nač pořád myslíme, za čím nebo kvůli čemu se honíme, snažíme, usilujeme, přetvařujeme, po čem toužíme — nemáme nebo nám nefunguje.
Nejsme pro to zralí, neboli hledáme v tom štěstí, případně se o to strachujeme. Máme problém sami se sebou, jsme zablokovaní, nevěříme si, a výsledkem je vše výše popsané.
Úplně jednoduchý příklad ze života — peníze. Spousta z nás jde do obyčejné samoobsluhy a tam u regálů řešíme, kolik co stojí. To je jasná kontrolka — tobě to nepřijde normální, ty v tom vidíš problém, ty se to bojíš koupit. Ty to stavíš nad své možnosti, sám nad sebe.
Jiný příklad ze života je toužení po partnerech. To je zas jen úplně stejná kontrolka, která říká to samé — ty se nemáš rád, proto ti něco ti chybí a hledáš řešení ve vztahu. Není ti samotnému dobře a řešení naivně hledáš ve vztahu a neuvědomuješ si, že právě proto ve vztahu neumíš žít. Vztah s tebou nemůže fungovat a taky nebude.
Nebo ještě jinak — podnikám/pracuji a pořád se o něco snažím. Budit dojem, působit, vymýšlím strategie, jak oslovovat, jak se tvářit, co říkat a neříkat, jak se podbízet… To se zas jen snažím, aby má práce fungovala, protože nevěřím, že by mohla fungovat bez toho. Bez všech těch divadýlek.
Umění si užívat bohatství tedy stojí i padá na mé vlastní sebehodnotě. Na tom, kde jsem se naučil vidět i nevidět hodnoty. Vidím-li je v osbě, přijde mi svět „normální“. Cítím se dobře v samoobsluze, v práci i sám se sebou. Nic mi nechybí, ničeho se nebojím, necítm se ohrožený, nepočítám koruny, netoužím.
Pak si dokážu i bohatství užívat. Nevidím v něm nic zvláštního, přijde mi normální, proto s ním i normálně zacházím.
Nezralý bojuje, to je zákon. A je dobré vědět, že bojuje jen se svou sebehodnotou. Ono se ani s ničím jiným bojovat nedá, tak jednoduše to je v životě zařízeno. A je to zařízeno dobře, protože takto s tím každý dokáže hnout a změnit to. Jde jen o něj samotného a jeho podvědomé názory, jimiž se krmil, až se nakrmil a výsledek teď žije.
Být nezralý není žádná ostuda. Jen to nemá být cílový stav. Jde tedy o to v nezralosti nezamrznout, ale jít si za svojí zralostí. Protože jinak není možné žít v klidu, nebojovat, sám sebou nemanipulovat, nežít v nevyhovujícím a nechytat každou chvíli nervy.
Nezralý si toho nechává spoustu líbit, a nic s tím nenadělá. Sám na sobě páchá denně kupu násilí a tím svou duši dál bičuje. Musím, nesmím, nemůžu… A tohle není žití, to je zápas, ovšem ne s životem, ale se sebou. Život je v pohodě, život je hojnost, my se to akorát naučili vidět jinak a naše nereálné brýle nám nedovolují tu hojnost čerpat.
Pak nám nezbývá, než svůj život stavět na jistotách, což není nic jiného než odříkání a kalkul. Navíc žádné jistoty neexistují, ale to už je jiný příběh…
Bohatství tedy není o penězích, ale o sebehodnotě. Celý život je o sebehodnotě, proto jedině sebehodnotu má smysl řešit a jejím rozvíjením žít.
