Cestu vpřed otevírá odvaha (sebepřekonání)
aždý jsme v něčem vyrostl, a to nás přednastavilo pro další život. V tom životě ale nemáme pokračovat jen s tím, co se v nás nastavilo v dětství a dospívání, my máme i potřebujeme jít dál, rozvíjet se, aby se i náš život mohl vyvíjet a tím za něco stál.
Nastavení, které se v nás usadilo během dětství a dospívání, se potřebuje rozvíjet. Samo o sobě představuje ohrádku, v níž jsme schopni se pohybovat, ale kdykoli se dostaneme k hranici našeho „teritoria“, ztratíme klid a pocit bezpečí, a začneme vidět černě. To nás vrátí zpět, neuděláme krok, který je nutný, abychom se posunuli a dovolili si žít lépe než doposud.
Jsou to naše brýle, které vidí za ohrádkou svět, na který se necítíme. Zveličujeme okolí a zmašujeme sebe a své schopnosti i kvality. Nevěříme si, a můžeme si sugerovat cokoli, věřit si nezačneme. opět přijde tatáž situace, a my se zas cítíme i chováme stejně jako vždy.
Chybí nám odvaha. A abychom tu odvahu získali, potřebujeme chápat, kde se bere. Ona není o svalech, ani o dojmech, jak se snažíme působit. Ona je o — přirozeném vnímání. Jeiným řešením tedy je právě to přirozené vnímání načerpat a nahradit jím, jak jsme se na věci dívali doposud.
Odvážný = přirozeně vnímající. Nevidí problémy, komplikace, soupeře, proto se nebojí. Každého brzdí jen jeho názory, které v různých situacích a okolnostech vidí problém. Aniž by tam byl.
Nepomůže žádný návod, žádná dobrá rada, nepomůže si hrát na tvrďáka ani se snažit nějak zapůsobit, nepomůže nic. Nic než kompletní změna vnímání.
I to samo o sobě je odvážné — rozhodnout se komplet změnit své vnímání, protože to nebude za týden. Ale i zde pomůže se na to začít dívat jinak — neřešíme žádné své problémy, my žádné nemáme. Dokud si to myslíme, hledáme a snažíme se, protže bychom to rádi rychle změnili. A právě tenhle přístup se nakonec ukáže jako nekonečné zkoušení kde čeho, bez efektu.
Jakmile pochopíme, že nám život jen ukazuje „teď se vydej tudy, tady se toho kupu dozvíš, pochopíš a naučíš“, uvědomíme si, že se nám chce ukázat cesta, která nás bude bavit. A naráz už nepotřebujeme rychle, teď už nám nevadí, že se budeme bavit a učit dlouho. Je to jako číst dobrou knihu, také nechcete, aby rychle skončila.
Pěstování odvahy je pěstování přirozeného vnímání. Postupně si začneme uvědomovat, že se skutečně měníme. Že se cítme jinak. Že nám věci přijdou klidnější, snadnější, samozřejmější, zábavnější. A tyto pocity sílí, až se spojí v jedno trvalé cítění pohody, spokojenosti a lehkého nadhledu ve všech situacích.
Odvaha, ta skutečná, ničím nepodmíněná, je na světě. A už s vámi zůstane, protože vše, k čemu člověk dospěje přirozeným způsobem, jej už neopustí.
S odvahou přijde i chuť zdolávat výzvy, posouvat své schopnosti a možnosti dál a dál, protože v tom najdeme zábavu, smysl i naplnění. Začneme žít.
