Chceš být bohatý nebo šetřivý?
e dobré si uvědomovat, jak uvažujeme i v těch úplně nejbanálnějších každodenních situacích. Protože právě tam vznikají úplně nenápadně vzorce našeho chování, které nekončí jen tím chováním. Dávají jasnou podobu naší budoucnosti.
Každý vzorec vnímání a chování má svou jasnou „energetickou podobu“ — kvalitu. A ta „kvalita energie“, kterou jsme v sobě uložili, je naše přitažlivost — chtě nechtě ji vysíláme, a život se k nám přesně podle toho chová — přesně tak to v životě máme.
Úplně vše v našem životě má svou předlohu ve formě „typu energie“, který odpovídá našemu vzorci vnímání.
Pro ukázkový příklad můžeme sáhnout třeba k tolik oblíbeným slevám. Sleva tuhle, slevy tamhle…, a dušička je z toho nadšená.
Schválně jsem použil zdrobnělinu „dušička“, protože tak se chová jen malý človíček. Slabý a chudý. My často nevíme, že se chováme jako chudáci, protože si dostatečně neuvědomujeme, k čemu na základě na šeho chování dochází. Jak působíme na druhé, ale především jakou vlastní budoucnost si tvoříme.
Život nechává na každém, jak si co nastaví, je to naše svobodná volba, byť mnohdy nevědomá. Člověk obvykle vůbec netuší, že si volí, v tomto případě mezi „budu šetřivý“ anebo „budu bohatý“. On ani neví, že to jsou protipóly. Jde buď jedno, anebo druhé, obojí naráz je protimluv.
Kdyby to věděl, kdyby mu to naservírovali polopatě, volil by mnohdy jinak. Jenže to by pak nebyla žádná hra, kdyby se servírovalo polopatě. Hra to naopak začíná být, když nic polopatě servírováno není, kdy člověk musí sám zjistit, jak na vše koukat.
Vraťme se ale k člověčí chytrosti. Mnozí si dokonce myslíme, že šetřením zbohatneme, jelikož nám nedochází mechanismus, který šetřílkovstvím spouštíme. Ten „mechanismus chudoby“ spočívá v tom, že myslíme na sebe. Něco chceme. Nějakou výhodu, ústupek…
Myslíme na svůj prospěch, na své ušetření. A to je ten důvod, proč tímto postojem jsme i budeme chudí. Takto zbohatnout nejde, navzdory dogmatu, že „kdo šetří, má za tři“. Nemá a mít nebude, to bude škudlil, který sám sebe odstřihává od hojnosti. Šetřivý ve skutečnosti říká — já ti nedám! Já na tobě ušetřím.
Vyjádřeno obecně, mentalita chudoby je vzorec „já tomu nechci dát, co to potřebuje“. Člověk takto navyklý neuvažuje jako chudák jen o penězích, ale o životě obecně. Snaží se vyhýbat „normálním“ cestám, je zvyklý hledat zkratky, okliky, náhražky… — což je ztělesněná lacinost. Vesmír tohle chování vnímá jako — „Já na to mít nechci“, na což odpovídá svým obligátním — „Budiž.“
Bohatý člověk, tedy ne dušička, ale Duše s velkým D, uvažuje úplně jinak. Chová se podle modelu „podporuji druhé“. Aby se měli dobře. Rád dává, těší jej jeho vlastní užitečnost a schopnosti.
Bohatá duše nevidí vůbec nic krásného na tom, když někde ušetří, když vymyslí laciné řešení. Jí takový přístup nahání husí kůži, protože v tom vidí všechnu tu lacinost a bídu.
Svět je jeden velký duch, i člověk je duch. Svět-duch je nekonečná a nevyčerpatelná hojnost neboli trvalé a nekonečné bohatství ve všech formách. Dostupné všem, pořád, bez omezení. Aby to ale bylo vtipné (aby o něco šlo), se to nekonečné bohatství zhmotňuje nečekaně a až jako reakce na to, co vysílá (si přeje) člověk-duch.
Člověk-duch je součástí toho světa-ducha — je s ním trvale propojen. Ví o tom, je si plně vědom své skutečné existence a onoho propojení, včetně všeho, co s tím souvisí — uvažuje tedy jinak než lidé, kteří to nevědí.
Svými postoji k životu člověk nastavuje, kolik z toho nekonečného a nevyčerpatelného bohatství jím bude procházet. Člověk nevědomky, člověk-duch zcela vědomě.
Dušička si zvolila možnost — skoro nic. Její nechápající logice to zní jako správná volba. Duše si zvolila — hojnost. Její chápající logice zní jako správná volba pravý opak.
A co tedy všechny ty slevy? To jsou prachobyčejné chytáky (pohádkově Bludičky). Celý svět je plný chytáků, aby si všichni mohli vybrat, jestli zůstanou malí a chudí, anebo velcí a bohatí.
Řečeno ještě jinak — duše člověka je na hojnost připojena systémem ventilů. A jeho názory určují, jak moc bude který ventil otevřený či utažený.
Zní úplně logicky, že je výhodné, koupím-li něco namísto za stovku jen za padesát. Logické to je, ale na tohle se tu nehraje. Nejde tady o logiku jako takovou, ale zda je ta logika v souladu s pravidly hry.
Pravidla hry (životní zákony) totiž znějí jinak — čím víc s chutí pouštíš/dáváš, tím víc budeš dostávat. A naráz vychází logicky něco jiného. Naráz je lepší pustit stovku než padesát, protože dám-li s chutí víc, ono mi mnohem víc než jsem dal za chvíli přijde.
Ještě k tomu stručně dodám, že životní pravidla fungují ještě o dost líp, než jsem tu popsal. Ale jako ukázka, proč se vyplatí se naučit uvažovat v souladu s tím, jak funguje život, to myslím stačí, protože podobně to funguje úplně ve všem, nejen s penězi.
Člověčí logiku si můžeme představit jako dítě. Ono se narodí, a neumí nic. To není špatně, to je dobře. Dítě má schopnost se vše naučit, a o tom žití je. Člověčí logika je také něco, co sice nefunguje, ale je možné to změnit a naučit se uvažovat správně. Kdo se to ale naučit nehodlá, zůstává naivním dítětem klidně i celý život.
