Chci s radostí dávat ze sebe, ne jen konzumovat
evítka Pohárů je kartou o radosti (a jejím sdílení s ostatními). A to je opět podstatné životní téma, protože to je téma seberealizace, která je základním pilířem našeho žití. Na ní náš život stojí, podobně jako chaloupka na kuří noze — bez té nohy je po všem. Na seberealizaci tudíž musíme svůj život postavit, jinak nás nemá šanci bavit a uspokojovat. Jinak budeme žít zoufale.
Devítka Pohárů říká, že radost musíš cítit zevnitř, její zdroj musíš vidět v sobě, v tom, co od přírody máš (s čím jsi se narodil, jaký jsi). Ve svém vnitřním nastavení, talentech, touhách dělat přesně to, co s tvým vnitřním nastavením souzní.
Jedině tam zdroj radosti leží. Jedině tam jej najdeme a proto jedině tam má smysl hledat. I to i přesto, že jsme to dřív nedělali a jsme zdeformovaní tak, že žijeme a uvažujeme jinak. Je nutné to změnit, vzdát se všeho, na čem jsme si vypěstovali závislost, v níž teď den za dnem „jedeme“.
Kdo se necítí dobře, konzumuje
Se správným vnímáním zdroje radosti přímo souvisí správné chování. Jedině cítíš-li se dobře, máš chuť dávat. Žiješ-li ale závisle (k radosti a spokojenosti něco potřebuješ), dobře se necítíš a máš naopak chuť dostávat — konzumovat, jak se sluší v dnešní konzumem charakteristické společnosti zdůraznit. Nejsi tím, kdo touží dávat, ale kdo si touží výměnou za to, že něco „musí dělat“, něco kupovat (a tím si namlouvá, že si svůj život „užívá“).
Princip konzumu je nesmírně jednoduchý — spočívá v otočení Devítky Pohárů na hlavu. Začínám tím, že dělám, co mě nebaví. Tudíž to dělám „pro něco“, obvykle pro peníze. Tudíž se zákonitě necítím spokojeně, což mě vnitřně nutí se za něčím hnát, něco konzumovat, za něco ty peníze utratit. Hotovo, konec tajemství.
Dokud musím, nechci
Takto jednoduše vypadá kolotoč od pondělí do neděle. Začíná tím, že něco MUSÍM dělat, což okamžitě generuje pocit, že to něčím potřebuji srovnat = něco zkonzumovat, abych neměl pocit, že mému životu něco chybí (že jsem něco musel dělat jen tak, zadarmo). Otočím si tím vnímání, kdy se nebavím dáváním a sdílením, ale tím, čím své „musím do práce“ kompenzuji. Žiji proto, abych vydělával = abych dostával zadostiučinění za to, že „musím pracovat“. Práce není zdrojem mé radosti, ale mých příjmů.
Devítka Pohárů ukazuje i těsnou souvislost mezi otočeným vnímáním radosti (z konzumu) a sebezotročením. Dochází k němu mou závislostí na tom, čím si kompenzuji svůj jinak neuspokojující život. Je jedno, zda si kompenzuji nespokojenst z toho, že neumím s chutí dávat pivem, jídlem, nakupováním, sexem, tlacháním, internetem, vymetáním večírků nebo čímkoli jiným. To jsou jen různé formy téhož — úniku z nudy neboli kompenzace své vnitřní nespokojenosti. Která je zákonitá, kterou nemohu neprožívat, jestliže nemám svůj život postaven na radostném každodenním užívání si sebe samého. Své jedinečnosti, kterou obohacuji ostatní, protože ji využívám k tomu, abych jim poskytoval nějakou službu, kterou ocení.
Za vším stojí snížená sebehodnota
Poslední, co ještě dnes k Devítce Pohárů zmíním, jsou již zmíněné závislosti. Ať je to závislost ekonomická (neuživím se), citová (chybí mi partner, přátelé…), životní nejistota (cítím potřebu své živobytí neustále řešit a hlídat), je to vždycky proto, že nemám svůj život postavený na své chuti sdílet to, co ve mně je. Hodnoty v sobě nevidím, vidím je ve světě kolem, který mi přijde lepší a hodnotnější, než já.
A právě to je potřeba změnit. Cesta z kolotoče ven začíná právě tímto přenastavením.
