Čím víc toho o životě vím, tím víc zůstávám v klidu

Říká se tomu životaschopnost — umění zůstávat v klidu. Důvěřovat životu s pochopením, že vše je vždy v pořádku, nikdy není důvod k panice, obavám, úsilí, snažení, odříkání…

Řečí Aeona jde o „umění vnímat vše s nadhledem“, což se dá vyjádřit ještě jinak — nevidět věci černě. Zůstávat v klidu, ať situace vypadají jakkoli.

Život je duchovní hra, během které se každou chvíli mění okolnosti. Ty okolnosti se mění proto, aby na člověka působily různým (proměnlivým) dojmem. Jde ale pouze o ten dojem, přičemž se čeká, zda se adekvátně s těmi dojmy bude měnit i člověkovo chování.

Dokud se tak děje, je člověk tzv. „duchovně slabý“. Závislý právě na těch okolnostech — dokáže se cítit dobře, jen když okolnosti vypadají růžově. Jakmile se změní, probouzejí se v duchovně slabém člověku emoce, které spustí představy plné problémů — boj.

Boj s okolnostmi ve skutečností není bojem s těmi okolnostmi, ale s fantaziemi, které měnící se okolnosti v člověku probouzejí. Říká se tomu také „domýšlivost“ — situace nějak vypadá, a člověk k tomu hned doplní svůj příběh. A následný boj, ten už se netýká oněch okolností, ale toho příběhu, kterým člověk situaci ozdobil.

Aeon je v Tarotu do toho, aby tento fenomén „příběhů, vymýšlených na základě okolností“ vysvětlil a ukázal — takhle ne! Takto se ta hra nehraje, hraje se to přesně naopak. Okolnosti ať se mění, ale já na to vůbec nereaguji — to je cílem hry zvané život.

Aby člověk tuto schopnost získal, potřebuje život pochopit. Dozvědět se, jak funguje, pak mu bude jasné, že to vše je jen hra, která provokuje hráčovu fantazii a tím rozvíjí jeho schopnost na okolnosti vůbec nereagovat.

Až se hráč dostane na úroveň Aeona, bude už vůči okolnostem inertní — nebude je vůbec brát vážně, nebude se jimi cítit nijak ohrožen. A právě to je stav životaschopnosti — od té chvíle začínáte skutečně žit, namísto předchozích bojů s vlastními fantaziemi.

Je dobré se zeptat, proč to tak je na světě vymyšleno. Proč jsme vystavováni okolnostem, které v nás probouzejí emoce a fantazii. Je to proto, že takto jednoduše je postaráno, aby každý žil jen to, co si už zaslouží. Kam sám sebe vypracoval. Člověk sám sebe spolehlivě zastaví pokaždé, narazí-li na něco, v čem vidí „problém“. Spustí se jeho fantazie a tím končí, dál už sám sebe nepustí.

Stačí si představit třeba samoobsluhu, kde leží salám za pět set. Kdo na něj má chuť a nezačne to řešit, popadne salám, dojde k pokladně, zaplatí a odchází spokojeně a vděčně se salámem v tašce domů.

Kdo ale začne přemýšlet, tomu se začne hlavou honit něco jako „…pět stovek je dost peněz atakdále atakdále…“, což je dostatečná síla na to si ten salám nekoupit. A tak to i dopadne. Naše vlastní dedukce nás odradily, vysvětlili jsme si, že bude lepší nic nepořizovat („nevyhazovat peníze za salám“). A život na to řekne — no dobrá, když to tak chceš. On totiž vždycky říká jen „no dobrá, když to tak chceš“.

Popsaným způsobem funguje v životě úplně vše — je to za odměnu. Ale ne za to, jak moc se snažíme, ale jak moc rozumíme životu a jeho zákonům. Život se jen stará, abychom všichni žili přesně tak, jak uvažujeme.

Aby tu hru bylo možné hrát, musí život fungovat podle jiné logiky než o něm bude uvažovat hlava. Dokonce musí fungovat podle logiky přesně opačné, protože až pak funguje hlava jako spolehlivý odrazovač od všeho, co je dobré a užitečné.

Mohlo by se zdát, že hlava je náš nepřítel. Ale i to je naopak. Hlava je náš největší dar, bez ní bychom trpěli nudou. Hlava se stará, aby měl život náboj, což je jediná možnost, jak se bavit i růst. Kdo život pochopí, bude svou hlavu milovat za to, ež se chová přesně tak, jak se chová.

Je tedy dobré vědět, že všude tam, kde nám hlava říká Stůj!, má člověk jít dopředu. Kde hlava říká Nesmíš!, přesně to by měl člověk udělat.

Všude, kde vidíme problém, tudy ve skutečnosti vede cesta vpřed. Od čeho hlava odrazuje, to by měl člověk dělat, to mu něco dá, to jej obohatí a posílí. Tak vypadá žití, které ovšem musí stavět na pochopení pravidel hry, až pak to bude fungovat i bavit.

Aneb kdo se bojí, nesmí do lesa. K čemuž je dobré vědět, že původcem strachu je — nevědění. Víte-li, už se nebojíte, protože je vám jasné, že není čeho.