Člověk je zmatený cestující životem
lověk neumí žít. Z principu, protože jeho pozornost se upíná na něco jiného, než je pointa jeho prožitků. A potom namísto, aby se choval v souladu s tím, co se skutečně děje, si vymyslí drama, které následně řeší.
Dá se říci, že každý druhý prožitek funguje jako odrazový můstek mimo realitu. Spustí fantazii, a člověk už dál jede v ní. Je to jako byste nastoupili do jiného vlaku, než kterým máte jet.
Pro příklad bych se mohl svézt na vlně aktuální virózy. Přišla nám na pomoc, tady vše chodí člověku na pomoc, tudíž ani ta viróza není výjimkou. Jen je potřeba vědět, jak se na věci dívat.
Pak přestanete řešit virus, a namísto toho si začnete všímat, co vše se díky němu probouzí ve vás. Jaká váš vnitřní dialog rozvíjí témata, čím se má potřebu zabývat a jak o tom mluví.
TOHLE je to, co má člověk řešit, ne virus, ne co se kde stalo, co kdo kde řekl, udělal nebo neudělal. Jen sebe, co na to říká váš vnitřní hlas.
Ten vnitřní hlas by totiž měl mlčet. A pokud nemlčí, je potřeba zapracovat na tom, aby zmlknul. Takhle se žije, tohle má člověk dělat. Ale nedělá, protože tomu nerozumí.
Když nerozumíte žití, jezdíte ve vlacích, kterými nechcete jet, ani jet nemáte. Jste zmatený cestující, který nikdy nedojede, kam chce, protože ten správný vlak nepozná. Ať se vydáte kamkoli, přijde situace, a už přestupujete do nesprávného, jen to vůbec netušíte, protože vaší optikou je ten vlak správný.
Není, a nikdy nebude. Leda až si vyměníte brýle.
